26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Vojta Klečka všecko přečká

23. 1. 2010

|
Tisk
|

Vydání: 2010/4 90 let československé církve husitské, 23.1.2010, Autor: Karel Tejkal

Svíčkovou vaří Vojtěch Klečka skvělou. Jenom mu to už nejde tak rychle jako dřív. Aby uctil návštěvu, která má přijít v  poledne, vstává ještě v noci. Rád. „Až mě přestane vaření bavit, bude konec. Můj táta kouřil celý život; když toho jednoho dne nechal, věděli jsme, že odchází. Každý máme nějakou zálibu nebo radost na celý život.“ Právě se pomocí skypu domluvil se synem Vojtou ve Stockholmu – volají si po internetu každý den. Druhý syn Bořík zhltl oběd, odpočítal tátovi léky, odnesl poštu pro Konfederaci politických vězňů a zmizel – šoféři sanitky nemají času nazbyt. Pan Klečka si pohodlně sedá ke stolu, slivovici nabídne pouze hostovi a nečeká na otázku, zná ji předem. Nesedíme v jeho útulném bytě plném obrazů, pod plastikou Poslední večeře Páně poprvé.

Vy si nedáte, pane Klečko?

Dal bych si, ale nesmím. Když jsem byl naposledy v nemocnici, ptal se mě doktor na životosprávu: co snídám, jak obědvám. Vypočítal jsem mu to: k snídani chleba se sádlem a škvarky, někdy dva krajíce, cestou po městě klobása u stánku, doma pořádný oběd… Dál už to pan doktor nechtěl poslouchat. „Vy jste gastronomický vyvrhel, pane Klečko!“ Ne- urazil jsem se, měl pravdu, ale uznal i tu moji: patnáct let v kriminále byla i slupka od brambor někdy pochoutkou. A předtím byla válka... Já už toho hladu užil dost. Ale teď se mírním, doma je člověku přece jen lépe než ve špitále.

Dříve než vás osobně jsem znal úsloví o vás: Vojta Klečka všecko přečká. Kde vzniklo?

Na šachtě Vojna ve dvaašedesátém. Poslali nás vybrat zbytky rudy z kolmé chodby dobrých padesát metrů vysoké. Odbíhač Jirka Balabán byl dole, já v tom komíně a uvolňoval jsem hlušinu. Najednou to zahučelo, všechno se utrhlo a byl jsem v pasti, odkud nebylo kam utíkat. Jirka zavolal pomoc, kluci začali bagrovat zával, aby mě vytáhli, a já najednou uviděl lžíci bagru. Skočil jsem za ní a stihl udělat pár kroků. Netrvalo to ani pár vteřin a všechno spadlo. Kdybych zůstal na svém místě, už by mě nikdo nikdy nenašel. Stalo se to v srpnu, od té doby slavím dvoje narozeniny. Letos v únoru mi bude devětaosmdesát let, v srpnu osmačtyřicet.

Vaše cesta komunistickými kriminály začínala v Leopoldově, kde vězně „vítali“ slovy, že odtud se dostanou ven jenom nohama napřed. Kde jste bral sílu přežít?

V kamarádech. Nikdy a nikde jsem nepoznal tolik skvělých lidí. Jsem věřící člověk a brzy jsem si našel cestu mezi duchovní. Nezapomenu na Stanislava Zelu, světícího biskupa olomouckého, kapitulního vikáře. Všichni jsme byli hubení, hladoví, navlečení do otrhaných hadrů, ale z něj vyzařovala síla a důstojnost. Když nás bachaři trápili, například nutili dělat dřepy až do padnutí, Zela i ostatní kněží si dobrovolně přidávali, dokud neklesli vysílením. Víru nikomu nevnucovali, jenom ukazovali cestu. Generál Jan Syrový, legionář, statečný voják, ministr, měl v Leopoldově pověst zarputilého ateisty a dlouho mu to vydrželo. Právě díky otci Zelovi a jeho druhům ale i on našel svoji víru. Než z Leopoldova odešel, nechal se pokřtít.

V Leopoldově jste si vedl památníček. Co vás to napadlo, kde se tam vzal?

Věřili jsme, že jednou půjdeme domů, a chtěli jsme mít památku na kamarády. Olda Vodseďálek, výborný malíř, žák Adolfa Kašpara, vzal jednou bachařům pár listů papíru. Nastříhali jsme je, schovávali, kde se dalo, riskovali korekci, kdyby je dozorci našli… Olda na titulní lístek namaloval zpaměti pohled na Karlův most a Hradčany s výmluvným textem, který najednou dostával jiný smysl: Kde domov můj… Občas zajdu na nábřeží a obdivuji se tam té kresbě. Básník Václav Renč našel inspiraci a sílu i v samovazbě. Do památníčku napsal: Tak ponížen, až hmatám do kořenů,
tak stisknut, až se k jádru dobývám,,
tak sám, že sebe sama zapomenu,,
tak vhroužen do temnot, že vidím k vám,
duchové světla, ohně milování!,
A nesu vás, já strom vždy bez plodu,,
na ohořelých větvích, do nichž vhání,
naděje bez ustání,
mízu všech dávných promeškaných jar.,
Dík, Bože můj, dík za Tvou svobodu,,
jež v srdci zpívá, na jazyku sténá,,
dík za ramena křížem otlačená!,
Neb vše je dar. ,
V Leopoldově 18. X. 53 V. R.,


Kněží, básníci, generálové, ale i různí dobrodruzi a lapkové byli v Leopoldově vašimi společníky. Jak jste si rozuměli?

Výborně. Třeba takový Franta Nesvadba: komik, komediant, živel, měl odsezeno 27 roků. Byl to takový moderní Jánošík. Bohatým bral a chudým dával to, co nechtěl vyhodit. Jednou se mu povedlo uprchnout z Mírova v přestrojení za ministerského inspektora – sedm měsíců ho honili. I nás „školil“: „Až vás pustí – jestli vás pustí – budete makat i v sobotu dopoledne a ze žlabu do huby to budete mít pořádně daleko. Já až vyjdu – a než mě zase chytí – si budu každý den užívat svátek.“ Když se někdo zeptal na jeho profesi, odpovídal stručně, že je zloděj. Seděl s námi Pepík Kasal, kasař, Jiří Čejka, bývalý ředitel plzeňského muzea, skvělý vypravěč románů, které si na místě při draní peří vymýšlel, Béďa Hostička, tajemník lidové strany, čestný chlap, věřící člověk. I to byli učitelé života.

V leopoldovském památníčku jsou i lístky s vašimi dopisy manželce Libunce a synům. Mladší Bořivoj se narodil, když už jste byl ve vyšetřovací vazbě. Kdy jste se viděli poprvé?

Když mu bylo šest let, to za mnou na Bory přijela rodina na jednu z mála povolených návštěv. Mne zatkli 17. června 1949, Bořík se narodil 22. července. Teprve ten den se mnou mohli sepsat první řádky protokolu. Do té doby jsem odmítal vypovídat, dokud se nedozvím, jak se daří manželce, jestli už porodila. Libunka to neměla lehké, sama na dva kluky, často jí nezbylo ani na vlak, aby za mnou mohla přijet na povolenou návštěvu. V Leopoldově jsem proto dokonce držel hladovku, aby mě přeložili na šachtu, někam, kde se dá vydělat alespoň pár korun, protože v Leopoldově práce nebyla. Vychovat syny „kriminálníka“, jak to manželce na úřadech s chutí předhazovali, umožnit jim alespoň nějaké vzdělání bylo pro ni moc těžké. Ale dokázala to. Stála za mnou i ve chvíli velkého pokušení, když jsem měl šanci dostat se z vězení na svobodu. Pustili by mě doslova z hodiny na hodinu…

Tehdy s tou nabídkou přišel váš bratr.

Ano. S bráchou jsme za války spolupracovali v odboji. František byl členem organizované odbojové skupiny, jako absolvent prestižní francouzské hotelové školy byl vyslán do zahraničí, v Polsku sloužil jako stolník u protektora Franka. Pak se dostal do Francie mezi budovatele obranného valu a získával cenné informace o složení pobřežních písků, které se později hodily při spojenecké invazi. Já pracoval jako poslíček v továrně na letecké motory Flugmotoren Werke ve Vídni, později jsem získal místo číšníka Mitropy v jídelních vozech. Převážel jsem zprávy od bratra, často i zbraně, jednou plný kufr zásobníků do samopalu v kupé plném esesáků. Po válce jsem poslechl tátu, že komunismu se nesmí ustupovat, jako feldvébl na ruské frontě první války měl s rudými své zkušenosti. Začal jsem tedy převádět uprchlíky přes hranici, později jsem přenášel informace i zbraně. Bratr František s komunisty spolupracoval, stal se jedním z předních vyzvědačů vysazených na Západ. Tam ho chytili, zavřeli, ale po čase vyměnili za jiného špiona. To už jsem byl ve vězení. Tam za mnou jednou přijel: „Potřebujeme tě pro zpravodajskou činnost, tvoje paměť a myšlení by se nám moc hodily. Když to tady podepíšeš, ještě dnes pojedeš domů.“ Odmítl jsem. Řekl mi, že jsem blbec, a odešel. Zkusil to ale ještě u mé manželky, nicméně ani tam nepochodil. „Na Vojtu čekám a budu čekat, dokud se nevrátí. Kdyby ti to podepsal, byl by mezi námi konec,“ řekla mu. Čekala na mě poctivě; ještě jsme pak spolu prožili kus krásného života.

I o tom píšete ve svých pamětech?

Ještě ne, tak daleko jsem se zatím nedostal. A paměti bych tomu neříkal. Píšu jenom takové vzpomínky pro svoje syny a jejich děti, aby věděli, v jaké době jsme žili. Narodil jsem se v Lulči, v okrese Vyškov, maminka brzy těžce onemocněla, nemohla chodit, trpěla bolestmi, nemoc ji upoutala na lůžko, její zdravé srdce celkové utrpení jenom prodlužovalo. Musel jsem se s Toničkou, starší sestrou, starat o domácnost. Od té doby vím, jaká je cena každého krajíce chleba. Ministroval jsem, dobrovolně a rád, ale mám svoji hlavu. Když i k nám došla ve třicátých letech hospodářská krize, navrhoval jsem panu faráři Navrátilovi, ať prodá nějakou sochu nebo obraz z našeho kostela, bylo jich tam plno, aby sousedé, kteří chodí na pobožnosti, nemuseli hladovět. Neprošlo to. Později jsem se v Brně vyučil číšníkem, to se už blížila válka – a tam zatím moje písemné vzpomínání končí.

Co říkají tomu písemnému vzpomínání synové?

Povzbuzují mě. Vloni o Vánocích to se mnou bylo moc zlé. I doktoři to už vzdali, nevnímal jsem vůbec okolí; rodina i kamarádi se přicházeli rozloučit, ale já nikoho z nich nepoznával. Bořík se mnou zůstal v nemocnici. Vykoupal mě, sedl si k posteli a neodešel. Zůstal tam celých čtrnáct dnů. Podřimoval v křesle, držel mě za ruku. Pomalu jsem se začal vracet do světa. I lékaři to uznali: „My už pro vás nic udělat nemohli, to váš syn vás zachránil!“ Tak uznejte, že to musím dopsat.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou