Víru nemám praktikovat demonstrativně ani potají

Vydání: 2012/26 Odpočineš!, 1.7.2012, Autor: Miloš Szabo

Pět let byl JAN PASTWA polským velvyslancem v České republice. Nyní se vrací domů. Co se za ty roky u nás dozvěděl – o Češích i Polácích?

Z velvyslanectví se díváte přímo na Pražský hrad. Co vás při tom pohledu napadá?

Našim hostům zde na ambasádě žertem říkám, že jsme v centru trojúhelníku vlády celé České republiky. Pana prezidenta máme jako souseda na Hradě, přes plot přímo sousedíme se Senátem i Poslaneckou sněmovnou a Úřad vlády je hned za stanicí metra. Také jsme hrdí, že naše velvyslanectví je na stejném místě už sedmdesát osm let. Myslím, že i to předznamenává, že Polská republika zaujímá ve vztahu k České republice zvláštní místo.

Mluvíme spolu česky. Kde jste se češtinu naučil?

Když jsem před pěti lety nastupoval do úřadu, česky jsem vůbec neuměl. Před rokem 1989 jsem v Československu nebyl, pouze jsem vaší zemí několikrát projížděl. Znal jsem jediné české heslo: „Se Sovětským časem na věčné časy a nikdy jinak.“ Bylo to na každé železniční stanici a hodně mě to udivovalo. V Polsku jsme to neznali. I u nás byla budovatelská hesla typu „Prací podporujeme osmý sjezd strany“ anebo „Pracujme lépe, lépe budeme žít“, ale vztah k Sovětskému svazu jsme nedávali na odiv.

S manželkou jste nadšení skauti. Překvapuje mě, že komunisté u vás skauting nezakázali.

I v Polsku byla v padesátých letech snaha zlikvidovat veškerá dětská a mládežnická hnutí a zavést jednotného pionýra. Jenže už roku 1956, kdy museli stalinisté opustit vládu a jako premiér nastoupil Wladyslaw Gomulka, nastalo určité uvolnění. Skauting byl obnoven: používali jsme stejné kroje, odznaky, hesla jako předtím, ale bylo nařízeno, že obsah vzdělávání má být komunistický. Někdy jsme tomu říkali meloun: uvnitř červený, zvenčí zelený.

Polsko je považováno za baštu katolictví. Čím si vysvětlujete, že i v takové zemi mohl po válce zvítězit protináboženský režim?

V Polsku nešlo o vítězství, ale o nařízení. Přes naše území se druhá světová válka přehnala s obrovskými materiálními i morálními škodami. A po jejím skončení si Sovětský svaz jako vítěz nárokoval polské území jako sobě podřízené. Komunistická vláda byla ustanovena sovětskými zbraněmi a sovětskými agenty, po celou dobu byla v Polsku přítomna sovětská armáda. Jedinou baštou svobody a nezávislosti zůstala církev, její struktura se nedala komunisty zlomit. Polsko tak bylo výjimkou ve východním bloku. I zde se snažil komunistický režim církev pronásledovat, ale nejdůležitější lídři a vedoucí osobnosti církve před komunismem nesklonili hlavy.

Útisk nebyl pro Poláky nový pojem…

Za posledních dvě stě let před rokem 1989 jsme měli jen velmi krátké období nezávislého Polska, a to mezi první a druhou světovou válkou. Předtím šlo vždy pouze o krátké časové úseky spojené s povstáním: na konci napoleonských válek, pak roku 1830, poté rok 1863, nakonec přišla první světová válka. Poláci se siceútisku ze všech stran se zbraní v ruce vzpírali, ale vždy byli poraženi. Nejhorší útisk přišel s komunistickou vládou. Lidé, kteří zažili německou i sovětskou okupaci, a nebylo jich málo, tato období srovnávali: Němci nebyli schopni ničit duši národa, Sovětům šlo především o ni. A právě o tu duši jsme bojovali po celý čas mezi rokem 1945 a 1989 – v žádné socialistické zemi nebylo tolik lidových povstání jako právě u nás. Roku 1980 dala o sobě vědět Solidarita, o rok později bylo nastoleno stanné právo. Každá generace Poláků zažila nejen teoreticky, ale i v praxi, že proti špatné ideologii se člověk nejen může, nýbrž i má vzbouřit.

Pominula již v obyčejných lidech určitá nevraživost vůči Rusku?

Myslím, že u běžného občana je jistá ostražitost pořád přítomná. Nemůžeme se divit: polská zkušenost s velkými sousedy je historicky velmi zlá. Což se týká i sousedů ze Západu – místa, kde umíraly polský klérus a inteligence, byla i na Německem okupovaném území. Podobná nespravedlnost, i když v menším měřítku, se děla na Ukrajině, kde docházelo k etnickým čistkám. S Němci i Ukrajinci ale Polák vnitřní problém již necítí. Jednoduše proto, že obě strany už byly schopny se přiznat k pravdě a projevit ochotu ke smíření. Ve vztahu k Rusku k tomuto pravdivému pohledu na prožité skutečnosti a následnému smíření ještě stále nedošlo. Katyň, kde byli zavražděni polští důstojníci, byla k tomu v důsledku nedávné havárie letadla s polským prezidentem na palubě velkou příležitostí, kterou však druhá strana nevyužila. Rusko nedovolilo úplně otevřít archiv, nahlédnout do něj, stále chybí vůle k přiznání.

Zvláštní je, že toto smíření přišlo i ve vztahu k Němcům. Neměl jste s tím osobně problém?

Pocházím z území, kde už na začátku druhé světové války páchali Němci na Polácích mnoho zločinů. Ještě před dvaceti pěti lety bych nebyl schopen uvěřit, že ke smíření skutečně může dojít, že to nebude pouze formalita. Ale je to tak.

V Česku je palčivá otázka poválečného odsunu Němců. Jak jste se s tím vypořádali v Polsku?

U nás vlastně neexistoval obdobný odsun jako v Československu. Před válkou žádné velké německé enklávy na polském území neexistovaly. A když na základě rozhodnutí velmocí na Jaltě a v Postupimi došlo k novému uspořádání Polska, na východě nám zabrali velkou část území Sověti, odkud se Poláci museli vystěhovat, a naopak na západě nám přidali území nové, kde se zase museli vystěhovat Němci a kam nově přišli odsunutí Poláci. Nešlo tedy v pravém slova smyslu o vyřizování účtů, ale o politické posunutí státních hranic. Proto když se po pádu komunismu někteří Němci vraceli podívat do svých původních domů, polí a obcí, bylo vidět soucit a pochopení mnoha Poláků, kteří rovněž zažili odsun na východě Polska.

Po celou dobu komunismu bylo v polských dějinách zatajováno, že Němci pro naši zemi udělali také něco dobrého. Pocházím z Gdaňska, kde podle komunistů od konce 18. století až do roku 1945 Němci jako by vůbec neexistovali. Ve školách se nesmělo učit, odkud se ve městě vzaly tramvaje, kdo vybudoval moderní konstrukce přístavů, proč jsou na starých kohoutcích nápisy typu Kalte Wasser und Warme Wasser, a podobně.

Jsou si Poláci s Čechy v něčem podobní?

Určitě nejsem jediný, kdo si v Polsku myslel, že jsme mnohem podobnější mentality, než je tomu doopravdy. Máme částečně společnou historii, podobný jazyk, dlouhou kulturní spolupráci. Po příchodu do Prahy jsem byl proto překvapen, kolik odlišností je v českém národě, v české povaze, ale i ve zdejším myšlení, tradici a zvycích.

Platí stále, že je každý Polák katolík?

Záleží na tom, co pod slovem katolík myslíme. Máme stále 95 % pokřtěných katolíků, dá se však říct, že mnozí z nich jsou „věřící a nepraktikující“. Pojem „nevěřící a praktikující“ jsme objevili až v 90. letech: někdo chodí do kostela, dokonce i k přijímání, ale nevěří ani v Boha, ani v církev. Katolictví se mnohem více než jindy u někoho stává nikoli vyjádřením osobní víry, ale spíše rodinnou tradicí. Křest ano, svatba v kostele ano, ale život podle Desatera nebo přirozená úcta k duchovním hodnotám už ne. K tomu nastupuje nový fenomén, jímž je averze až vzpoura vůči církvi. Možná to souvisí se zavedením povinné výuky náboženství ve školách. Všechno, co je povinnost, navíc spojena se školou, vyvolává v části dětí i mládeže negativní vztah, který přetrvá do dospělosti.

Z vašich slov plyne z tohoto stavu smutek. Může vůbec diplomat veřejně vyznávat svou víru?

Je to občanské právo, kterého se žádný člověk, ať je na jakémkoli postu, nemůže vzdát. Jako velvyslanec mám být loajální vůči své zemi, nesmím svého postavení zneužívat a zaměňovat si své poslání s církevní misií. Svou víru tedy nemám praktikovat ani demonstrativně, ale ani někde potají v soukromí. Být katolíkem je normální, stejně jako je normální, že to nebudu zapírat jen proto, že zastávám státní funkci.

V Praze existuje polská katolická farnost. Kdo ji tvoří?

Je to několik skupin: nejstarší z nich jsou dnes už starousedlíci, tedy ti, co přišli do Čech za prací v 60. a 70. letech minulého století. Mnozí z nich se zde oženili, děvčata se provdala, založili si rodiny, ale stále udržují polské zvyky a kontakty mezi sebou. Druhou skupinu tvoří ti, kteří sem přišli po pádu komunismu: důvodem mohlo být studium, práce, ale také přeshraniční láska. Úplně nejnovější skupina polské farnosti se skládá kromě studentů z těch Poláků, co jsou součástí nadnárodních evropských společenství a v rámci otevřeného trhu se přesouvají po Evropě podle potřeby a podle otevírání nových lokálních poboček. V práci většinou mluví anglicky, a tak je parafia, farnost, přirozeným místem, kde se hlásí k tomu, že jsou Poláci.

Jsou tady i polští kněží. Setkáváte se s nimi?

Kněží nepřicházejí z Polska do Česka po státní linii, nemají tedy žádnou povinnost registrovat se u nás, nevedeme jejich úřední seznam. Ti, o nichž víme, jsou však u nás vždy vítáni a zveme je na státní svátky, jakož i na předvánoční setkání „oplatek“. Mám z nich radost, protože každý z nich může z Polska něco pozitivního přinést a reprezentovat zemi, která dala světu Jana Pavla II.

Je běžný Polák na Wojtylu hrdý?

Je. A není to jen citová nebo nacionální záležitost. Jsme na něj hrdí jako na člověka, jako na jednu z největších osobností světových moderních dějin. Z veřejných průzkumů je patrné, že pokud má Polák jmenovat autoritu, která je pro něj vzorem, na prvním místě je to pořád papež Jan Pavel II.

V těchto dnech se už s Prahou vlastně loučíte a ohlížíte se zpět. Co vám těch pět let dalo?

Nechci mluvit jako kniha a tvrdit, co všechno jsem poznal, kolik nových známostí a poznatků získal. S trochou nadsázky a humoru mohu říct, že jsem až v Praze objevil, že je Polsko velká země. Doma si to tolik neuvědomujeme, ale při setkání s Čechy to slýchám velmi často. Takže ano, nyní po pěti letech služby v Praze se vracím zpět do své velké polské vlasti. Bohatší o mnoho krásných zážitků v Čechách a s Čechy

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay