Víra v Boha mi pomáhá udržet si od věcí odstup

Vydání: 2011/34 Křesťan a baroko, 18.8.2011, Autor: Miloš Szabo

Čekal jsem, že bude působit neklidně. V domluvený čas mi na mobil přišla zpráva s omluvou, že se o pár minut zdrží, nakonec to však stihl téměř přesně. Popíjeli jsme kafe, povídali o vážných věcech, mezi řečí vyřizoval telefonáty a mám za to, že sledoval případ, na kterém mu hodně záleželo. Přesto mi ani chvíli nedal najevo, že ho zdržuji. Novinář JANEK KROUPA.

Váš otec byl politický disident, zažíval jste tedy politickou pubertu?

Táta pořádal tzv. bytové semináře, kde přednášeli mnozí tehdejší disidenti, takže jsem spoustu těchto lidí znal velmi důkladně. V roce 1989 jsem byl v prváku na střední škole, byl jsem ve stávkovém výboru a ze svého pohledu jsem tehdejší revoluci prožíval už jako polodospělý člověk. A pak u nás doma vznikla ODA…

Mělo to setkávání s politiky vliv na vaši profesi?

Ano, celá léta mi to kazilo práci. Po celou dobu, co byl táta v politice, jsem se velmi důsledně vyhýbal střetu zájmů. To byl taky jeden z důvodů, proč jsem se tenkrát vyhýbal politickým tématům a pustil se do rozkrývání organizovaného zločinu.

Bylo jméno Kroupa pro vás závazkem, anebo spíše zátěží?

Určitý závazek k rodinné cti ano, v úctě k hodnotám jsme byli vedeni od dětství. Vyrůstali jsme ve vzájemné rodinné, a zvláště sourozenecké loajalitě, takže i dnes vím, že kdybych měl nějaký průšvih, můžu zavolat kterémukoli z bráchů, vždycky mi pomůže. Nesmím však zapomenout na sestru, ta do toho našeho sourozeneckého klanu patří taky…

Investigativní novinář je ten, který vstupuje do soukromí druhého. To však dělá i bulvár…

Asi bych se bránil jakémukoli přirovnávání k bulváru. Soukromí je osobní záležitost a já jako novinář mohu jít do soukromí výlučně v případě, že se někdo dopustil nějaké veřejnosti nebezpečné činnosti. Mne zajímá pravda. To sice může říkat i bulvár, ale on to nedělá. Jeho zajímá vaše soukromí a priori a dostatečným důvodem pro to je, že jste veřejně známá nebo zajímavá osoba.

Žene vás kupředu v práci někdy vztek?

Ne, vztek nemívám. Zlo zkrátka existuje a podlehnout mu může i ten, do koho by to nikdo neřekl. Zločincem se může stát i v jádru dobrý člověk, který se ocitl v chvilkovém problému. Jako novinář nejsem od toho, abych lidi soudil. Snažím se jen shromáždit co možná nejpřesnější popis toho, co se stalo. A ve chvíli, kdy jsem přesvědčen o tom, že je to pravda, předat ji na veřejnost tak, aby se případu mohla ujmout zákonitá spravedlnost. Vůči žádnému ze svých respondentů nepociťuji osobní averzi. Oni posléze však vůči mně většinou ano…

A co když některému z těch, o kterých píšete, je pak všeho líto?

Nevím. Třeba všichni z těch lidí jsou nešťastní, brečí a prosí za odpuštění… Pokud ale spáchali zlo, je důležité, aby prosili za odpuštění tam, kde ublížili, a nikoli mě jako novináře. Kdysi ve středověku existoval trest pranýřování. Dnes o určitém pranýřování rozhoduje redakční rada, což je strašná zodpovědnost. Právě proto si musím být stoprocentně jistý, že nepíši o prostém malém selhání jednotlivce, ale opravdu o vědomém a chtěném zlu, které dotyčný spáchal.

Napadlo vás, že byste vlastně mohl někomu i ublížit?

Kauzy, o nichž píši, nevytvářím, ony už existují nezávisle na mně. A když je začnu odkrývat, nemyslím na to, jestli mám někoho ušetřit, anebo nikoli, nýbrž na to, jestli to je skutečně tak, jak se to jeví. Velmi důsledně se snažím s každým, o kom a s kým točím, předtím mluvit. Když mě někdo přesvědčí, že tu situaci vidím špatně anebo že on ji viděl jinak, než to zvenčí vypadalo, nemám problém s tím, že musím případ odložit.

A co když někdo něco udělal, ale neučinil tak ze zlé vůle? Vy ho svým způsobem vydáte na ten pranýř…

Ale zároveň mu dám dostatek prostoru, aby se obhájil. Nejsem ten, který by měl rozhodovat o tom, kdo je a kdo není vinen. Když někdo udělá chybu a je schopen ji uznat, je to něco jiného, než když někdo vědomě páchá zlo. Jak si například chcete vzít půl miliardy úplatek a pak tvrdit, že jste o tom nevěděl? Anebo jak chcete nařídit něčí vraždu a vlastně si to jaksi neuvědomovat?

I vy sám se můžete dostat na hranici zákona. Dostat se k nějaké informaci, která by měla být třeba utajená…

To je ale celkem běžný stav, v němž se novináři pohybují. Proto existuje něco, čemu se v zákoně říká veřejný zájem. Je-li to, co dělám, ve veřejném zájmu, je to před zákonem obhajitelné. Trestný čin má vždycky dva projevy: subjektivní a objektivní. Když se kupříkladu dozvím, že prodáváte zbraně, půjdu a ty zbraně od vás zkusím koupit. Tím se vlastně dopustím trestného činu. Aby to byl ale trestný čin v „plném provedení“, musel bych mít úmysl ho spáchat a ten já nemám. Objektivně tedy spáchám něco trestného, ale chybí tomu subjektivní stránka. Naopak, chci chránit veřejnost a spravedlnost…

Co když se po dlouhých měsících práce ukáže, že stopa byla falešná?

To se stalo stokrát. Problémem není, že jsem ztratil čas, problém by nastal, kdyby se ukázalo, že ta stopa byla falešná, teprve poté, co bych o tom napsal. Průšvihem není zjistit, že to bylo jinak. Průšvih je to nezjistit.

Spletl jste se někdy?

Myslím, že jsem se zatím nijak osudově nespletl. Ale jsou reportáže, u nichž mě mrzí, jak se situace vyvíjela dál. Tehdy se užírám, i když jsem neudělal nic špatně. Vzpomínám si, že jsem jednoho dotyčného upozornil na riziko, které mu hrozí, když mi pomůže případ rozkrýt, jakož i na to, že v takovém případě nemám šanci ho nijak ochránit. On do toho šel, pomohl mi – a dopadl strašně. Fakt strašně.

Dokážete se omluvit?

Ano. V omluvě necítím sebemenší ostudu. Novinář nese zodpovědnost za to, co zveřejní. Nemůže však už nést odpovědnost za postup lidí, kteří pak dál s jeho informacemi zacházejí.

Myslíte si, že jsou u nás novináři štvanou zvěří?

Ne. Myslím si, že se tady máme moc dobře. Novinář, který si bude myslet, že se jeho práce bude všem líbit, nemá dělat novinařinu. Každý, o kom něco píši, na mě může podat trestní oznámení. A tak chodím třikrát týdně na výslechy. Někteří lidé si zvykli, že je to geniální způsob, jak druhého zdržovat od práce. Přesto si myslím, že novináři u nás nejsou pronásledováni. Vždyť se tady nikomu z nich dohromady nic nestalo.

Odkryl jste mimo jiné několik politických afér. Existuje vůbec čistá politika?

Politika je potřebná a já samozřejmě k volbám chodím. Přesto mi nepřipadá správné přiřazovat politice vlastnosti čistá, nebo nečistá. Politika je určitá činnost stejně jako třeba kněžské kázání: je přesně takové, jakým je ten který farář udělá, jak si ho promyslí. Politika taky není sama o sobě nějaká. Něco jiného je přiřadit zmiňovanou vlastnost konkrétnímu člověku: ano, existují politici-zločinci a existují politici poctiví, kteří to myslí dobře. Neodvážím se však tipovat, v jakém poměru jsou kteří.

Je vám jedno, pro které médium pracujete?

Není, svému vedení musím důvěřovat, a to absolutně. V žurnalistice existuje jeden velký mýtus, totiž utajené zdroje. Novinář, který není ochoten říct utajený zdroj svému přímému nadřízenému, by tam neměl co hledat. Novináři nejsou sólisté, o jejichž práci nemá nikdo vědět. Nikdo není neomylný a každý člověk potřebuje zpětnou vazbu, občas se s někým poradit. Zvláště když pracuje na velmi důležitých a složitých případech, musí mít své vedení za sebou.

Netajíte se tím, že jste věřící člověk. Působí víra jako určitá autocenzura?

Myslím, že ne. Ale ovlivňuje mě v jiném smyslu, i když výsledek je v podstatě velmi podobný. Přiblížím to velmi konkrétní situací. Projel jsem asi osm válečných konfliktů, v nichž se člověk často dostane do velmi exponovaných situací a prožívá velké stresy. Ten válečný stres je nesmírně koncentrovaný, protože jde o život vám i lidem kolem vás. A když člověk udělá chybu, může ji odnést někdo, na kom vám třeba hodně záleží. Ten důsledek je strašně fatální. Jsou tři věci, které člověku v takových situacích pomáhají přežít. Je to dokonalý výcvik, lidé ve stresové situaci pak přepnou na jakéhosi autopilota a začnou se chovat podle naučeného mustru. Když je tento mustr naučený správně, zachrání to život vám i lidem kolem vás. Druhá věc, která funguje podobně, je vzdělání. Lidé velmi vzdělaní, spíše humanitně, si v podobných situacích dokážou zachovat jakousi pevnost myšlení a dodržet určitý odstup od toho, co se děje kolem. Stejný efekt má i živá víra: poskytne vám stabilitu i v momentě, kdy nic jiného pevného kolem není. Víra dokonce pomáhá i tehdy, kdy selže vzdělání i dobrý výcvik.

Není potom víra v Boha jen jakousi berličkou, když je člověk ochromený?

V žádném případě. Vždyť my většinu času žijeme v situacích, které nejsou válečnými, a máme se opravdu velmi dobře. Žijeme v tak nadstandardně příjemném světě, až to není hezké, a tento svět má v sobě spoustu svodů k lenosti, ke špatnosti a k jiným lumpárnám. Víra v Boha i tady může fungovat stejně jako v tom válečném prostředí: prostě vám umožňuje od těchto věcí si udržet odstup.

Dnes jste i vy známou osobností a někdo může jít po vás a po vašem soukromí…

Soukromí si nekompromisně chráním. Moje nejbližší rodina je pro mě něco, co budu chránit za každou cenu.

Jste taky opatrnější?

(váhá) Možná v tom, že když jdu domů, udělám si kolečko a dávám pozor, jestli mě třeba někdo nesleduje. Ale jinak ne. Snažím se žít poctivě. Neřídím s alkoholem, daně platím… Ale to bych snad dělal, i kdybych nebyl novinář. Špatné věci se přece nedělají proto, aby se na ně nepřišlo, ale proto, že se dělat nemají.

Máte v záloze nějaké jiné povolání než žurnalistiku?

Nemám. Mě moje práce baví. Možná bych mohl psát scénáře, dokážu si to představit. Ale mně chybí plechový zadek, nebaví mě pořád sedět. Ale zatím mě nic nenutí, abych si nějaké nové povolání hledal.

Co když takoví Berdychové vyjdou z vězení?

(smích) Asi se budu muset postarat o to, aby věděli, že o nich vím. A že kdyby se náhodou něco stalo, bude to na nich. Když budou na svobodě, nebude jim to jedno. Jsem si jistý, že se nebudou chtít do kriminálu vrátit. Myslím, že ti lidé nejsou ani naivní, ani hloupí.

Cena Elsa, Novinářská křepelka… Vnímáte to jako ocenění své práce?

Je to to nejpříjemnější nic, co jsem zažil.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay