Věznitelé o Velikonocích zvyšovali hladinu nenávisti

Vydání: 2012/14 Velikonoční speciál, 5.4.2012, Autor: Václav Štaud

Byl uvězněn v pouhých devatenácti letech a komunistický teror jej připravil o nejkrásnější část života. Čtrnáct krutých let za mřížemi pomohla LADISLAVU SUCHOMELOVI překonat hluboká víra s častými myšlenkami na trpícího Krista. Jak sám říká, den za dnem snášel ve velikonočním duchu krutosti věznitelů jako svou oběť za potupenou zemi. Na svobodu vyšel 33letý, symbolicky ve věku, kdy Ježíš bolestně uzavírá svoji pozemskou misi.

Měla vězeňská zkušenost ve vašem pozdějším životě vliv na prožívání Velikonoc?

Určitě. Ve všech dnech pašijového týdne si dodnes silně uvědomuji, že mě Bůh vedl jako svého Syna nesmírně těžkou cestou. Přitom mě ale nikdy neopustil a moje oběti později bohatě odměnil. Krásným manželstvím, dětmi, vnoučaty, velikým množstvím přátel. Při oslavě vzkříšení mám vždy za co děkovat.

Máte konkrétní vzpomínky na vězeňské Velikonoce?

Až na jediný případ nemám. Moje vzpomínky splynuly ve smutný pocit, který mě v kriminále provázel o všech církevních svátcích. Naši věznitelé o svátcích pravidelně zvyšovali hladinu nenávisti: přidávali práce, trestali, zastrašovali, předváděli více řevu. Ztišení a duchovní zamyšlení v takové atmosféře nebylo možné, jen bolest v duši se v podobných chvílích násobila.

Jaký byl vlastně důvod vašeho věznění?

To bych se musel vrátit až do dětství. Moji rodiče mě vedli k životu z víry, ke spravedlnosti a čestnosti. Formovaly mě také poválečné přednášky významných demokratů, které jsem v Brně rád navštěvoval. Hltal jsem slova Bohdana Chudoby, Pavla Tigrida či Heleny Koželuhové, kteří mimo jiné varovali před sovětskými praktikami. Když jsem později viděl, že tyto věci nastupující komunistický režim opravdu dělá, nemohl jsem mlčet. Vždyť zlo se naší zemí šířilo jako lavina.

Například?

Občanskou, dříve benediktinskou tiskárnu, podnik v centru Brna, ve kterém jsem se vyučil knihkupcem, přišli komunisté zabrat 
25. února 1948, v den pražského puče. Ředitele zavřeli a zakrátko odsoudili. Následovaly další provokace, zatýkání a inscenované procesy s lidmi, jichž jsem si vážil. Nebylo možné se s tím smířit. Hodně nás mladé ovlivnily i západní filmy o protinacistickém odboji, kterých byla po válce plná kina.

Jak tedy vypadala odbojová činnost osmnáctiletých?

Začali jsme s vylepováním letáků, které kamarád tiskl na cyklostylu. Už si nepamatuji jejich obsah, z dnešního pohledu to byla dětská hra. Jako významnější akce přišlo na řadu osvobození několika politických vězňů, držených v izolaci brněnské psychiatrické léčebny. To už jsme měli několik pistolí, ale použít jsme je nemuseli, personál nemocnice s námi ochotně spolupracoval. Poté jsme se ukrývali v lesnatém okolí mého rodného Rojetína na Tišnovsku. Říkali jsme si Jánošíci a v odboji pokračovali přepadáním komunistických úřadoven v okolí. Zabavovali jsme tam zbraně a písemnosti. Zásadně jsme však nikdy a nikomu neublížili.

Jak dlouho to trvalo?

Celé jaro a léto roku 1949. Když jsme se začali připravovat na útěk za hranice, přišlo v září dramatické obklíčení samoty, kde jsme spali, zatčení za účasti vojska a milicí. Postupně jsme pak pochopili, jakou komedii s námi StB sehrála. Z amerických agentů, kteří organizovali naše akce, se vyklubali provokatéři. Při našich procesech potřebovali zastrašit obyvatelstvo a současně získat mladé síly do uranových šachet.

Která část ze čtrnáctiletého věznění byla nejhorší?

Samozřejmě ta úvodní. Žádný mladý člověk není připraven na podobné situace. Kruté bití a ponižování provázelo celou dobu mé nesvobody. Hrůza vazby v Brně na Cejlu byla umocněna strachem o holý život – nejen vyšetřovatelé, ale i vlastní obhájce mi hrozil provazem. Až jeden zkušený vězeň mi vysvětlil, že jako člověk mladší dvaceti let nemohu být podle zákona popraven.

Jaký trest jste nakonec dostal?

Rozsudek zněl devatenáct let – tolik mi tehdy právě bylo. A počáteční týdny na plzeňských Borech byly stejně kruté jako vazba. Hlad, bití, bití a hlad. Ale my jsme si z toho kupodivu moc nedělali. Byli jsme přesvědčeni, že tak odporný a nesmyslný režim nemůže trvat dlouho, že to – jak se říkalo – brzy praskne.

Většina podobně postižených prohlašuje, že svých vězeňských let nelituje…

To o mně úplně doslova neplatí. Byla to sice velká škola života, ale dodnes cítím jako určitou křivdu, že jsem nemohl ani část kriminálu prožít v kněžské společnosti. Vím o mnoha vězních totality, kteří i přes nejtvrdší režim třeba na Mírově, v Leopoldově či Valdicích prožili léta ve vězení jako duchovně obohacující exercicie. To štěstí mě nepotkalo.

Jistě máte vysvětlení, proč tomu tak bylo.

Byl jsem mladý a silný, ideální otrok pro uranové lágry na Jáchymovsku. Zařazení – lamač na čelbě. Nemohu však říci, že bych tam nepotkal dobré lidi, zdroj duševního obohacení. I tam se občas mihl kněz, který navzdory téměř smrtelnému nebezpečí dokázal ostatní posílit svátostmi. Dokonce mši svatou jsme prožili. V noci, potmě, mezi palandami. Nikdo si nedovede představit, co to pro nás znamenalo. A mezi vězněnými laiky jsem našel pomoc a přátelství katolického aktivisty Silvestra Krčméryho.

Jak jste se seznámili?

Při velké amnestii v roce 1960 jsem nebyl propuštěn, protože jsem odmítl sklonit hlavu a požádat zločinný režim o milost. Jsem tu neprávem – opakoval jsem jim. Nezlomili mě, a tak se mi mstili. Naložili mi ještě víc nebezpečné práce, k tomu méně jídla a spánku. K dovršení všeho zlého u mě bachaři při náhodném filcuňku našli několik stránek breviáře, který jsem si tajně přepisoval. Tehdy se mě slovenský lékař Krčméry bleskově ujal a nechal mě zavřít na své infekční oddělení. Nejdříve jako pacienta, později jako ošetřovatele. Protože se tam léčili a umírali lidé nakažení tyfem, bachaři se karanténě úzkostlivě vyhýbali. V izolaci se vytvořil hlouček přátel, kteří se mohli společně modlit. Moc nám to všem pomáhalo. A právě tady jsem mohl prožít snad jediné duchovně silné vězeňské Velikonoce, i když tam k jejich dokonalosti chyběl kněz.

Z infekčního oddělení vězeňské nemocnice jste už šel domů?

Tak jednoduché to nebylo. Po čase se mezi Krčméryho katolický hlouček dostal bonzák, skupina byla rozprášena a já pochodoval do pracovního tábora. Už ne na uranu, ale na stavbách jsem prožil posledních devět měsíců nesvobody. Bylo to na Toužimsku, nedaleko místa dnešního novodvorského opatství bratří trapistů. O milost požádali moji rodiče. 
9. července 1963 jsem tak mohl konečně zamířit domů na Moravu.

Ale uranu jako by ještě nebylo dost.

Založil jsem rodinu a bylo třeba ji zabezpečit. Bývalý mukl velký výběr neměl. Práce u zedníků se mi nelíbila, a tak jsem se svobodně vrátil k tomu, co jsem se za ta léta dobře naučil – a začal fárat na šachtách u Dolní Rožínky. Vydržel jsem to čtyři roky, než jsem se mohl v roce 1968 vrátit k profesi knihkupce. Václav Vaško, další z mých životních přátel a vzorů, mě zaměstnal v brněnské charitní prodejně. Tam mi Bůh přes mnohé nesnáze bohatě vynahradil vězeňský deficit kněžských přátel.

Jakým způsobem?

Charita byla po roce 1948 a stejně tak po roce 1968 jediným legálním distributorem náboženské literatury. Nakupovat ke mně přicházely duchovní autority téměř z celé Moravy. Rády besedovaly a dělily se o zkušenosti. Zejména s těmi, s nimiž mě pojil muklovský úděl, jsem navazoval krásná doživotní přátelství. Z kněží musím zmínit profesora Dominika Pecku, kapucína a jedinečného kazatele Kléta Petěrku, dominikána Jakuba Zemka. Měl jsem čest spolupracovat i s takovými osobnostmi, jako byli Oto Mádr, Ladislav Simajchl, opati Vít Tajovský, Heřman Tyl, pozdější probošt Stanislav Krátký, opat Michael Pojezdný, náš tišnovský děkan Josef Šindar a mnoho dalších.

Jistě jste blíže poznal i aktivní laiky, kteří v Brně žili nebo tudy pravidelně procházeli.

Tady mohu jmenovat například Zdeňka Rotrekla, Radomíra Malého, Mečislava Razika, Radovana Perku nebo Miroslava Krejčíře. Zvláštní obdiv jsem choval k Josefu Adámkovi – podílel jsem se na řadě jeho aktivit rozšiřujících duchovní literaturu samizdatovou formou. A to nade mnou dlouho visel pomyslný meč dalšího kriminálu! Komunisté mě totiž pustili s desetiletou podmínkou, která trvala až do roku 1973. A jednou jsem se do vězení na čtyři dny opravdu vrátil – bylo to po prohlídce, kdy u mě našli balíky tajných knih. Naštěstí, aniž jsme byli domluveni, vzal Josef Adámek všechno na sebe a uvedl, že knihy schoval bez mého vědomí, takže mi zapírání prošlo. Vazba skončila, ale následný estébácký dohled mně i mojí rodině ještě dlouho otravoval život.

Jak jste tomu čelil?

Využíval jsem vězeňských zkušeností, snažil se být opatrný a dodržoval zásadu, že jen to, co nevím, nemohu vyzradit. Proto jsem se zbytečně nevyptával – ostatně nikdy jsem nebyl žádný organizátor. I když jsem působil v několika redakčních radách – například u dodnes vycházejícího Cyrilometodějského kalendáře – snažil jsem se vždy být hlavně tím, kdo méně mluví a víc prakticky slouží.

Po roce 1989 jste proslul jako neúnavný šiřitel pravdy o komunistickém bezpráví.

Ano, chodil jsem po školách a vyprávěl své zkušenosti, aby krutá minulost nebyla zapomenuta, aby se totalita už nikdy nevrátila. Dnes už mi k tomu chybí síly, stejně jako nemohu tak často jezdit na poutě a setkání vězeňských přátel. Ale zájem mladých lidí kupodivu trvá – žáci tišnovského gymnázia za mnou dnes přicházejí domů a chtějí znát nepříjemnou pravdu o minulosti své země. Také tyto besedy mi dělají radost, cítím z nich, že moje oběť opravdu nebyla zbytečná.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 41 10. – 16. října 2017

Do biskupské služby vstupují s lilií i mečem

Podobnou slavnost zažila Olomouc v dubnu roku 1990. Biskupské svěcení přijmou 14. října v katedrále sv. Václava noví pomocní biskupové Antonín Basler a Josef Nuzík.

celý článek


Růženec na hranicích

Více než milion Poláků zamířilo na státní hranice s růženci v rukou, aby prosili za pokoj a dobro pro svou zemi, Evropu a celý svět.

celý článek


Gratulujeme výhercům!

Přinášíme seznam vylosovaných výherců Velké letní soutěže:

celý článek


S pěti dětmi jsme prý blázni

Sedlák z Olomoucka, táta od rodiny s pěti dětmi, místopředseda lidovců a ministr zemědělství. To vše už stihl MARIAN JUREČKA za třicet šest let svého věku.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay