Věřím, že Bůh má vlastní Facebook

Vydání: 2012/30 Olympijské hry, 23.7.2012, Autor: Miloš Szabo

Během studií v Praze se zamiloval, hrál v kostele na varhany, aktivně se zapojoval do různých mládežnických aktivit. Vystudoval medicínu, pracuje jako lékař. Mladý perspektivní muž. Přesto řady lékařů nyní opouští a vstupuje do přísné řehole. MUDr. KAROL SZENTIVÁNYI.



Kdy jste si poprvé uvědomil, že s vámi má Bůh nějaké plány?


Nevím, jestli to byl jeden okamžik, spíše určité období. Někdy kolem šestnácti let jsem měl utkvělou představu, že v osmnácti už tady nebudu. Ne že bych zemřel, ale že se něco stane. Dlouho jsem si to neuměl vysvětlit, teprve později jsem si uvědomil, že by to mohlo mít souvislost s povoláním. Tenkrát jsem vlastně poprvé řešil možnost duchovní cesty. Byla to první šance říct Bohu své ano. Místo semináře jsem si však tehdy podal přihlášku na medicínu.

Pocházíte z východního Slovenska. Měl na vaše duchovní směřování vliv nějaký kněz?

Bydlíme hned vedle fary, takže kostel máme na dosah ruky. Ministroval jsem už jako hodně malý chlapec. V naší obci se za tu dobu vystřídalo vícero kněží, vždy jsem k nim choval úctu, protože jsem tak byl vychován. Ale spíše než někteří z nich mě oslovovalo to, co se odehrávalo v samotném kostele: posvátno, tajemno, duchovno.

Medicínu jste úspěšně vystudoval. Ozývalo se v průběhu těch šesti let i duchovní povolání?

Pamatuji si velmi přesně, kdy se opět ozvalo: blížila se velmi těžká zkouška z histologie a ve mně se tenkrát ta otázka vynořila tak silně, že to se mnou doslova lomcovalo. K duchovnímu povolání mě to najednou táhlo jako nikdy předtím. Vysvětlil jsem si to zcela racionálně: probíhá zkouškové období, máš toho hodně, a tak nějak podvědomě hledáš únik. Udělej nejdřív zkoušku, a pak se rozhodni. Když to volání zůstane, budeš to řešit.

Jenže zkoušky šly jedna za druhou, přišly státnice. Stále nic?

Stále nic, bohužel. Velkou úlohu v tom určitě hrála moje cílevědomost a ctižádost: když jsem něco začal, chtěl jsem to dokončit. Studoval jsem rád, celý rok, přes prázdniny jsem si zařídil brigádu, abych si něco vydělal, a tak to šlo několik let. Měl jsem vytyčený cíl a šel za ním. Nedovedl jsem si představit, že bych studium nedokončil.

Věnujete se dětskému lékařství. Jste lékařem rád?

Myslím, že medicína a vůbec povolání lékaře je skutečné a pravé povolání. Je to velký dar být s druhým člověkem právě v době, kdy ho něco trápí, kdy má bolest. Lékař může být s dotyčným nejen jako opravář, který vymění nějaké nefunkční „součástky“, ale i jako lidský tvor, který je schopen poskytnout určité lidské teplo. Zvláště u dětí může lékař více získat než dávat, protože děti jsou v projevování přízně i vděčnosti hodně štědré a velmi upřímné. Ano, jsem lékařem rád a na dětské klinice se mi dostává mnohé satisfakce.

Neděsí vás dětské utrpení?

Poprvé jsem byl s dětským utrpením konfrontován během studií v Praze. Vídal jsem děti například s těžkými metabolickými nemocemi a často jsem otázku dětských bolestí řešil, uvažoval jsem nad tím, jak říct rodičům plnou pravdu. Časem jsem si i já musel vypěstovat návyk být lékařem naplno v pracovní době a pak vypnout a neuvažovat nad těžkými diagnózami. Kdyby se lékař stoprocentně vkládal do každého utrpení, záhy by jeho nasazení rychle kleslo.

Přesto vaše nadějná lékařská kariéra z ničeho nic končí…

Odcházím do kláštera, protože si myslím, že je to místo, kde mě Bůh chce mít a učinit mě tam šťastným.

Jak jste to poznal?

Zpočátku jsem očekával, že přijde jakýsi doporučený dopis, kde bude stát černé na bílém, kde je moje místo. Musel jsem však asi dozrát, abych si uvědomil, že takové volání se nerozezná ani na základě pocitů, ani na základě racionálních úvah. Podle mě je to konstelace všech niterných rovin, které v jednu chvíli začnou v člověku naráz rezonovat. Poslední roky na vysoké škole a první roky lékařské praxe byly pro mě velmi bohaté na nové zkušenosti a poznatky. Bylo to nesmírně nasycené období, a přesto jsem byl v něčem jakoby nenasycen. Vracel jsem se do práce, kterou jsem měl rád, která mě bavila, a přesto jsem cítil, že mě to nenaplňuje.

Vstupujete do nejpřísnějšího kláštera u nás, k trapistům. Proč právě tam?

Když mi jeden kněz poradil, abych tam hledal odpovědi na svoje otázky, strávil jsem tam prodloužený víkend a bylo to nezapomenutelné. Najednou jsem měl pocit, že všechno vidím o hodně jasněji, že to cítím zřetelněji a mnohem víc se v sobě vyznám. Zajímavé je, že tenkrát jsem sice jasně vnímal povolání k zasvěcenému životu, ale myšlenku, že by to bylo právě u trapistů, jsem rychle smetl ze stolu. Neuměl jsem si představit život v tak přísném řádu.

Teď si to už představit umíte?

Teď vím, jaké to je žít v komunitě naplno modlitbou i prací, protože jsem tam už víckrát strávil velmi krásný čas. Nevím, jaké to bude po roce, po deseti nebo po dvaceti letech, ale to přece neví nikdo – ani ten, kdo vstupuje do manželství. Není podstatné, jestli si to umím představit. Podstatné pro mě je, že se tam těším. A i přes všechny určité obavy, které s sebou tato volba nese, mě už jen to rozhodnutí naplňuje radostí.

Zmínil jste obavy. Z čeho máte strach?

Když mám jít s Bohem, strach je dílem ďábla… Ale ano, bojím se. Bojím se toho, že v budoucnu poznám, že jsem se mohl v rozhodnutí zmýlit, nebo že udělám nějakou chybu, že nezapadnu do komunity, že jsem něco nerozeznal správně a budu muset odejít.

Může se mezi mlčícími mnichy vůbec mluvit o komunitě?

Velmi podstatnou složkou života v klášteře, dokonce zásadní, je život jednotlivce s Bohem. Na tom, jak tento osobní kontakt s Bohem vypadá, pak stojí a padá i komunitní život. Ten, který jsem zažil v Novém Dvoře, moje rozhodnutí ještě posilnil. Vztahy, které jsou zde mezi bratry, jak jsem je měl možnost poznat na vlastní kůži, mi přijdou jako prototyp pravých křesťanských vztahů.

Budete každý den vstávat ve tři hodiny ráno…

Vzhledem k tomu, že pracuji jako lékař, a to i v nočních směnách, to nebude až tak veliká změna. Navíc jsem ranní ptáče.

Život v mlčení…

Lékaři říkají, že ticho léčí. A na druhou stranu – právě ticho je pravým prostorem, který umožňuje slyšet toho druhého. Paradoxně v mlčení se někdy odehrávají nejdůležitější rozhovory. I mezi lidmi.

Lékař, který bude muset tvrdě manuálně pracovat…

Pocházím z vesnice, takže mi manuální práce není cizí. Dá se říct, že do svých sedmnácti let jsem tvrdě pracoval skoro každý den.

Konec kariéry, individuálního růstu…

Myslím, že vím, co je kariérní postup. Snaha, kterou tomu člověk věnuje, však velmi unavuje, takže je věčně neklidný, že o úspěch může přijít. Velmi rád se proto vrátím zpět, zařadím zpátečku a začnu odznovu někde, kde bude růst vypadat jinak, kde nebudu zaujímat žádnou významnou a rozhodující pozici, ale budu žít ve společenství, které mám rád.

Bez internetu, mobilu, osobního e-mailu…

Jistě, je to velmi radikální řez do dnešního stylu – a právě toto je jedna z věcí, které se též trochu bojím. Ztratím kontakt s rodinou a dosavadními přáteli, na který jsem byl doteď zvyklý. Ale Facebook, internet či telefon není jedinou možností, jak druhého kontaktovat. Věřím, že Bůh má svůj vlastní Facebook a přátelí s námi se všemi.

Je vaše rozhodnutí k zasvěcenému životu spojeno i s kněžstvím?

Prvním jasným rozhodnutím pro tuto chvíli je rozhodnutí pro zasvěcený život. Zda přijde i rozhodnutí pro kněžství, je otázkou, která se možná bude řešit v průběhu následujících pár let.

Už za pár dnů se za vámi do slova a do písmene zavřou vrata a vy vstoupíte do kláštera, kde prožijete celý zbytek života bez jediného dne dovolené…

Když jsem ještě sníval o medicíně a představoval si, jak budu pracovat, jedna z mých možná romantických představ byla, že bych mohl pracovat jako potulný lékař a starat se o lidi žijící na samotách někde v kopanicích. Takže vize, kterou jste popsal, mě neděsí. Naopak, vždy jsem chtěl žít někde v horách, kde budu zároveň s lidmi i sám s Bohem, a navíc blízko přírodě.

Absence lidského objetí…

Objetí milovaného a milujícího člověka mi chybět bude. Ale neznamená to, že když bude absentovat jeden druh objetí, že žádný jiný projev lidské blízkosti nemohu poznat. Když si bratři v Novém Dvoře podávají znak pokoje, nezdraví se podáním ruky, ale vroucněji, bratrským objetím. Povolání k zasvěcenému životu je i povoláním k celibátu. Je mi dost let a vím, co to obnáší. Jsem však přesvědčený, že mi i tato absence a abstinence za ten šťastný a smysluplný život stojí.

Jak přijali toto rozhodnutí vaši nejbližší?

Svým rodičům a bratrům jsem to oznámil až tehdy, když už jsem sám v sobě učinil definitivní rozhodnutí do kláštera vstoupit. I kdyby rodič z jakýchkoliv pohnutek projevoval radost z rozhodnutí svého dítěte, které je však spojeno s jeho ztrátou, vnitřně musí cítit smutek a bolest. Věděl jsem tedy, co bude následovat. Reakce byla smutná a uplakaná, ale moji blízcí viděli, že mé rozhodnutí je už pevné, a tím pádem jsem jim vzal možnost mi to vymlouvat nebo se mnou jakkoli smlouvat.

Uvědomili si, že je to ale přeci jen trochu jiná řehole než ostatní?

Když jsem jim to oznámil, určitě nevěděli, do čeho jdu a do čeho chtíce nechtíce jdou spolu se mnou. Právě proto jsem jim to oznámil s ročním předstihem, abychom ještě měli možnost k rozhovorům. Abych jim zkusil sdělit, z čeho vyvěrá toto moje rozhodnutí. Asi by mi bylo líp, kdybych jim to řekl až těsně před vstupem do kláštera, ale než ten krok udělám, jsem chtěl být dle možností ještě s nimi, když se budou dotazovat, když je to bude trápit, když je to bude bolet. Chtěl jsem, aby viděli, že tam neodcházím z nešťastné lásky nebo z nespokojenosti, ale že tam chci jít sám a rád. Chtěl jsem, aby poznali, že mě toto rozhodnutí činí skutečně šťastným.

Co si berete s sebou?

Vezmu si jen to, co budu v klášteře potřebovat. Tedy oblečení, boty a pár knih.

Je vstup do kláštera tlustou čárou za minulostí a úplně novým začátkem?

Ne, myslím si, že ten Karol, který vstoupí do kláštera, není jiný než ten, který dnes ještě žije ve světě. Změní se jen prostředí, v kterém budu žít. Samozřejmě se asi budu měnit, jako se vlivem času, místa i lidí mění každý člověk. Ale dělat tlustou čáru za svým dosavadním životem by znamenalo ztratit podstatnou část svého já a své identity. Všechno, co jsem doposud zažil, a všechny lidi, které mám rád, si tam beru s sebou.

MUDr. Karol Szentiványi (* 1984) pochází ze slovenské obce Holumnica u Popradu. V roce 2002 přijel do Prahy studovat lékařskou fakultu UK, po jejím absolvování začal pracovat jako odborný dětský lékař nejdříve ve fakultní nemocnici na pražském Karlově a od roku 2011 v německém Weidenu. Rok před atestací a odevzdáním postgraduální dizertační práce přerušuje lékařskou kariéru a v polovině července vstupuje do trapistického řádu v Novém Dvoře. Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay