Věci se nedějí jen tak

Vydání: 2012/51 Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo, 18.12.2012, Autor: Alena Scheinostová

Když se její tvář objeví v okně pražského rodinného domku, zažijete něco jako déjà vu. Jen místo okenního rámu je ten příjemný úsměv ve vaší vzpomínce obrazovka televizoru Tesla. MARIE RETKOVÁ – někdejší dlouholetá televizní hlasatelka.

 

Marie Retková, jak si ji pamatujeme. Ten úsměv je opravdový. Snímek autorka

Jako televizní hlasatelka ČT jste se na  obrazovkách objevovala bezmála třicet let – pro moji generaci jste byla neodmyslitelná „večerníčková teta“. Nemrzí vás, že vaše profese přišla roku 2005 ke zrušení?

Ano, dnešní pětatřicátníci mi někdy říkají, že na mně vyrůstali. Ale nemyslím, že by mě odchod z televize přehnaně trápil – to je život, zrušení pozice hlasatele odpovídá současným tendencím v televizi. Televizní prostředí jsem ostatně úplně neopustila, do konce letošního roku se například ještě bude vysílat můj pořad pro seniory Barvy života. Jinak pracuji v Českém rozhlase, kde jsem úplně spokojená, a moderuji různé akce. Teď v adventu jsou to například tradiční předvánoční koncerty v pražském Lichtenštejnském paláci, kam jedna cestovní kancelář už patnáct let na každou adventní sobotu zve pěvecké sbory z různých koutů světa. Když začnou tyhle adventní zpě-
vy, vždycky vím, že už jsou Vánoce na dohled.

Jak letošní Vánoce strávíte vy?

Celá rodina budeme pohromadě, jako už řadu let: my s manželem, starší dcera Alice s rodinou a mladší dcera Magdalena se synem – její manžel-záchranář na Štědrý večer slouží, ale na Boží hod už bude obědvat s námi. Vnučkám je už třináct a šestnáct let, takže se zapojí i do vánočních příprav. A nejmladšímu Martinovi je rok a půl. Loni o Vánocích byl ještě miminko, a tak ani nevěděl, o co jde. Letos už s ním ale bude asi velká legrace, jak bude běhat mezi dárky a trhat papíry. A na konci roku bychom rádi strávili několik dní u nás na chalupě v šumavském podhůří.

Jste hlídací babička?

Rozhodně ano! Starší vnučky už se většinou hlídají samy, ale Martina míváme na starosti docela často. Dcera je sice ještě na mateřské, nicméně jednou týdně chodí do práce – uspává na operačním sále – a my se smějeme, že chodí pacientům „zpívat ukolébavky“. My s manželem zatím hlídáme chlapečka. U dcery v domě máme i svůj zařízený pokoj, takže přitom nemusíme nic složitě stěhovat a vybalovat.

S Martinem je velká zábava, do mluvení se sice moc nehrne, zato je velmi manuálně zručný – takový malý technik. Všechny zámky a závlačky potřebuje hned prozkoumat, rozebrat, zjistit, jak fungují, má na to i svůj umělohmotný šroubovák… A taky moc rád „čte“: to sedí v ohrádce na patičkách, na klíně má otevřenou knížku, prohlíží obrázky, obrací listy a něco si k tomu brouká. Protože má šikovného tatínka, dostane k Vánocům ručně vyrobený opravdový miniaturní ponk, i se šuplátkem a nastavitelnými nohami, aby mu vydržel, až vyroste.

Patří k vašim předvánočním činnostem pečení cukroví?

Ano, ale nijak to nepřeháním, chystám vždycky jen tak dva tři druhy. Ale peču štolu – to už tak na konci listopadu, aby se krásně rozležela. A milujeme vánočky! Ve vánočkách s dcerami soutěžíme. Máme spolu takovou degustační komisi a navzájem si hodnotíme, která z nás má ten rok vánočku nejvzhlednější a nejchutnější. Musím se přiznat, že mě holky porážejí. Ať dělám, co dělám, vždycky se mi jednotlivé pletence svezou. Až dopovídáme, nejspíš si zajedu koupit vánočkovou formu – jestli ji tedy ještě budou mít.

Mezi vaše koníčky patří sport, na mistrovství světa v basketbalu seniorů v roce 2005 jste s týmem dokonce získala zlatou medaili.

A zrovna včera jsem zase byla hrát, jako každou středu už přes třicet let. Je to skvělé – s naší basketbalovou partou se známe a hrajeme spolu celý život, i když jsme měli malé děti i teď, když jsou z nich třicátníci a hrají s námi. Zadělali jsme si tak pro starší věk na krásné přátelství. Také moc ráda hraju tenis. Tomu se věnujeme i s celou rodinou, a když se sejdeme u starší dcery, hrajeme společné turnaje. Přiznávám ovšem, že už s vnučkami prohráváme.

Na Šumavě také hodně jezdíme na kole. Tedy – manžel je vášnivý cyklista, já se snažím držet krok. A v zimě máme rádi lyže. Dnes, kdy jsou kopce přeplněné a lidé se tam tlačí a srážejí, nás už tolik neláká sjezdování. Zamilovali jsme se do běžek. Nejradši jezdíme nahoře kolem Železné Rudy, i po německé straně, kde jsou opravdu překrásné a udržované trasy.

Relaxujete na své šumavské chalupě třeba i na zahrádce?

Popravdě, moc toho nepěstujeme, jen pár květin v korytech. Máme totiž jen živý plot a jsme skoro na samotě, takže nám všechno spasou srnky. A nejsem ani velký pěstitel zeleniny nebo ovoce. Měli jsme nějaké jahody, jenže pak se na chalupu nedostanete přesně v těch rozhodujících třech týdnech, a všechno vám zaroste nebo zaschne. Tudíž máme hlavně hodně trávy a můj manžel ji nadšeně seká traktůrkem. Na tom krásném pažitu se pak kocháme, jak je to tam všechno hezky upravené, odpočíváme na křesílkách, pijeme kávu a máme se hezky.

Naše vnučky na chalupě prakticky vyrostly: protože je tam kousíček do lesa, trávily dětství stavěním domečků, trefovaly se šiškami, nemohlo je zajet žádné auto, protože tam žádná nejezdí, a když šel jednou za den náhodou okolo nějaký houbař, byla to událost. Teď už mají děvčata spoustu svých aktivit a už k nám tak často nejezdí, ale zase je řada na Martinovi.

Lidé vás znají stále jen usměvavou a dobře naladěnou, přitom máte za sebou vážné onkologické onemocnění. Dá se i rakovina přemoci úsměvem a pozitivním pohledem na život?

První zjištění je samozřejmě strašný šok, jako když vás kopne elektrický proud. To se mi také jednou podařilo a skutečně je to srovnatelné. Jste v hrozném zmatku, nevíte, co si s tím počít, co bude. Ale po pár dnech se vám to přece jenom nějak rozleží. Měla jsem výhodu, že v mém případě mezi určením diagnózy a operací uplynul jen krátký čas, který byl naplněný předoperačními vyšetřeními a zařizováním nejnutnějších věcí, takže nebylo kdy nad tím moc přemýšlet. Ale jsou okamžiky, které vám utkví v paměti. V nemocnici jsem několik prvních dní strávila na pokoji úplně sama. Tak jsem si pustila televizi a vůbec první slova, co z ní zazněla – kdo ví, co to bylo za pořad – byla: „Ty víš, že se uzdravíš.“ Víte, aby člověk věřil, že se uzdraví, je u rakoviny strašně důležité. A také abyste měla proč se uzdravit – něco, co ještě chcete udělat a na co se těšíte.

Jak jste snášela léčbu?

Před operací jsem byla v dobré fyzické kondici. Po ní jsem ale sotva chodila. Byla jsem ráda, že nemusím v té nemocnici ležet, jen jsem dojížděla na ozařování, ale pokaždé jsem sotva dolezla do auta. Bydlíme kousek od šáreckého kostela sv. Matěje, ale až k němu se nedá autem dostat, a já jsem tak na mši kolikrát vůbec nedošla. A psychicky vás taková zkušenost samozřejmě pořádně zkřísne. Musím však říci, že všichni v mém okolí, a hlavně lékaři a zdravotníci, byli vždycky úžasně ohleduplní.

Přivedla vás zkušenost s tak vážným onemocněním blíže Bohu?

Během nemoci si daleko více uvědomujete svou konečnost. To vám dá schopnost velmi intenzivního prožitku, více vnímáte detaily a uvědomujete si, že se věci kolem vás nedějí jen tak. Na Boha a na vše, co nás přesahuje, jsem tehdy myslela opravdu velmi často – vlastně daleko častěji než dnes, kdy je život zase „ve svých kolejích“.

Jste pro druhé lidi motivací, vzorem „té, která se uzdravila“?

Neberu to tak. Ale je pravda, že poté co byla odvysílaná moje 13. komnata (v roce 2008 pořad pro ČT připravil Aleš Cibulka, pozn. red.) a o mém onemocnění se dozvěděla široká veřejnost, lidé potýkající se se stejnou nemocí mi psali, jak moc jim to pomohlo a jak je to posílilo. Psali, že když jsem se mohla uzdravit já, mohou určitě i oni. Ale ono když se vám to stane, stejně vám nezbývá nic jiného, než se s tím nějak poprat. Pro mě bylo rozhodující vědomí, kolik lidí je na mně závislých: mladší dcera byla na gymnáziu, byl tu manžel, druhá dcera s vnučkami… Já se uzdravila i kvůli nim.

Zpátky k Vánocům – co chystáte pro štědrodenní rozhlasové vysílání?

Letos připravuji dopolední program, kdy budu hovořit o vánočních tradicích s etnografkou Jiřinou Langhammerovou z Uměleckoprůmyslového muzea. Paní doktorka Langhammerová je starší dáma, která se lidovým zvykům a tradicím věnuje celý život, zná i ty nejmenší detaily a dovede o nich velmi poutavě vyprávět. Pak chci mluvit o tom, jak tráví svátky v některém z českých klášterů, a nakonec přivítám jako hosta herečku Barboru Hrzánovou.

Pracovala jste na Štědrý den také v televizi? A co na to vaši nejbližší?

Několikrát jsem sloužila. Vzpomínám si, že režiséři mívali různé nápady, jednou třeba přinesli živou kočku a já měla moderovat s tou kočkou na klíně, aby se vytvořila vlídná domácká atmosféra. Ono to šlo, jenže je to jednou živé zvíře a vy nikdy nevíte, co udělá. Napřed jenom předla, i když chvílemi tak hlasitě, že to bylo slyšet do vysílání. Pak ale při jednom vstupu udělala zničehonic hup! a byla pryč…

Když jsem pak jednou měla službu i na Štědrý večer, přišel tam manžel s mladší dcerou za mnou a byli jsme tam společně. A když máte své blízké kolem sebe, je nakonec jedno, kde jste.

Co pro vás osobně Vánoce znamenají?

Pro Štědrý den má každý z nás v srdíčku své čestné místo a hýčká si z něj každou minutu, chce využít každou chvilku. A i když vám spousta lidí řekne, že Vánoce nemusí, pokud máte někoho blízkého, nejlépe vlastní rodinu, nemůžete podle mě Vánoce nemít rádi.

PhDr. MARIE RETKOVÁ (*1956) vystudovala novinařinu na UK v Praze. Roku 1977 nastoupila jako hlasatelka do Československé televize, této profesi se věnovala až do jejího zrušení v roce 2005. Později moderovala v ČT několik pořadů, pracovala v rozhlase, v současné době externě působí v Českém rozhlase 2 – Praha. Je autorkou knihy Dobrý večer, vážení diváci (2000). Třikrát byla oceněna cenou divácké popularity TýTý (1999, 2000, 2001). S manželem Petrem vychovala dcery Alici a Magdalenu, mají dvě vnučky a jednoho vnuka.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 49 5. – 11. prosince 2017

Papež jako vyslanec míru a pokoje

„Vaše Svatosti, přinášíte nám sílu a naději ve svém pochopení pro naše potřeby, naše touhy po míru, národním smíření a sociálním souladu,“ řekla nositelka…

celý článek


Diváci ČT nahlédnou do hospice

„Tak jako řeka Jordán byla posledním úsekem cesty, který zbýval Izraelcům po útěku z egyptského otroctví, tak i hospic Jordán chce doprovázet lidi na posledním úseku…

celý článek


V kolotoči úvěrů, úroků a splátek

Půjčí rychle a za pár minut. A ještě nám prý vrátí. Všudypřítomná reklama k tomu navíc přidává, že náš život bez toho či onoho výrobku není úplný nebo šťastný...

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay