Varhanní exercicie v potemnělém kostele

Vydání: 2013/24 Charita pomáhá postiženým povodněmi, 10.6.2013, Autor: Vít Hájek

Když břevnovský varhaník Marek Čihař začne po bohoslužbě s improvizací, dojde po skončení jeho produkce v prostředí kostela k poměrně nevídané věci: k aplausu. Přítomní ani netuší, že varhaníkův příběh procházel zákruty, díky nimž nemusel za nástrojem možná vůbec sedět.

Jestli se nebudeš učit, nevezmou tě ani k popelářům – vyhrožovali organologovi pražské arcidiecéze
Marku Čihařovi. Snímek autor

Marku, kde začíná tvůj varhanní příběh? V rodičovských genech?

Rodičům jsem se odkutálel pěkně daleko. Matka byla kantorka a otec orientalista zabývající se chetitologií a klínopisem. Jako kluk jsem měl největší zájem o železnici. Z okna bytu jsem viděl dvě nádraží a železniční atmosféra mi tak učarovala, že jsem dokonce tento obor později vystudoval. Jako kluk jsem se chtěl stát popelářem nebo posunovačem. Vozit se celý den na stupátku a být za to ještě placen! Rodiče mě tím dokonce vedli k učení: „Nebudeš-li se učit, nevezmou tě ani k popelářům.“ Což byl paradox, většinou rodiče vyhrožovali lajdáckým dětem zametáním ulic.

Od popeláře k varhanám je ale dost daleko.

Oba rodiče měli rádi hudbu, otec byl milovník varhan, přátelil se s významným varhaníkem B. A. Wiedermannem. I proto naši chtěli, abych se naučil na klavír, a asi v pěti letech mě dali do hudebky. A protože oba zpívali v pražských chrámových sborech, vodili mě s sebou na kostelní kruchty. Obvykle jsem stával vedle varhan a na klávesy viděl pouze zespodu. Ovšem mé snažení na hudebce tehdy skončilo památným výrokem učitelky: „Klavír zamknout a k piánu ho nepouštět.“

Cesta ke kolejím byla tudíž otevřená.

Rodiče provedli ještě jeden pokus: zařídili mi výuku u tehdejšího dómského varhaníka, který měl v bytě pravé píšťalové varhany. Když se mi povedlo dobře provést uložené skladby, dovolil mi na ně zahrát. To už byla motivace! Nohy se mi sice bimbaly ve vzduchu, protože jsem na pedály ještě nedosáhl, ale tam to, myslím, všechno začalo. Vystřihoval jsem si pak různé články o varhanách, sháněl o nich knížky a zhruba od páté třídy jsem už pravidelně hrával při bohoslužbách. Ale láska k železnici mi vydržela dodnes. Když přijedu někam do ciziny, ihned po návštěvě kostela a prozkoumání tamních varhan obracím svou pozornost ke kolejím a zjišťuji, co tam po nich všechno jezdí.

Snesou varhany stejný repertoár jako ostatní hudební nástroje?

Ve svatebních síních se na varhany leckdy hrají roztodivné skladby, takže zní občas jako flašinet nebo orchestrion. Tam se to ještě snese, ale jiným případem jsou varhany v kostele, zde by měl být výběr repertoáru svědomitější. Varhaník, pokud hraje třeba různé chorálové předehry, by měl také znát jejich obsah, protože to už ovlivňuje nejen interpretaci, ale i dobu použití. Každý uzná, že hrát například fugu od J. N. Segera na téma Narodil se Kristus Pán jako závěrečnou skladbu na Popeleční středu není šťastné. Pro mě byla v tomto směru dobrá škola, že mí dva strýcové byli faráři – jeden mě vedl k praktickému varhaničení, druhý zase cepoval v liturgii. To, že ministruji, se provalilo i ve škole, a tak si na mě spolužáci ukazovali jako na exota.

Proč jsou varhany považovány za jeden z nejvznešenějších nástrojů?

V dávných dobách se varhany používaly zejména při dvorních slavnostech. Varhany jsou především velice důmyslný stroj, který se zvukově dokáže prosadit třeba přes symfonický orchestr. Jejich zvukový základ jim musí vdechnout varhanář už při stavbě. Ne vždy se to ale povede. Jsou varhany, které dokážou zvukově nadchnout, ale i takové, které vůbec neosloví. Co ale ohromuje, je hudba samotná a umění varhaníků.

Jak na tom byly varhany v době, která duchovnu zrovna dvakrát nepřála?

V pražských kostelích byl v letní sezoně povolen pouze jeden varhanní koncert týdně. Mimo Prahu byly koncerty výjimečně. Znám pouze jeden případ z okolí Prahy, kdy mohl být koncert uspořádán po dlouhých debatách, a to ještě díky spisovateli Františku Nepilovi. Z kostela se ale musely odstranit všechny kříže a obrazy svatých, na oltářní stupeň se postavila velká váza s květinou, která se osvětlila. Ostatní interiér tonul ve tmě. Pomohlo také, že se v bývalém Sovětském svazu začaly stavět varhany do různých sálů, a tak u nás postupně přibývaly varhany v různých obřadních síních. Využívalo se to samozřejmě i propagačně – například v tehdejším grandhotelu Moskva v Karlových Varech začínalo varhanní matiné téměř ve stejnou dobu jako bohoslužba ve farním kostele.

Bylo obtížné tento obor za totality studovat?

Kromě talentu rozhodovala o přijetí tzv. směrná čísla a politická angažovanost uchazečů. Ovšem záleželo i na tom, jací lidé zasedali v komisích. Znám případ, že varhaník před ní musel zahrát Píseň práce a pak byl teprve shledán způsobilý. S hlavním oborem se musela podobně jako na všech školách studovat věda o komunismu. Zkrátka bez znalosti marxismu-leninismu nebylo možné správně interpretovat díla J. S. Bacha. Na škole jsme měli velkou nouzi o tzv. cvičné hodiny. Já se to snažil vyřešit tak, že jsem se pustil do stavby domácích píšťalových varhan. Poznal jsem při tom více takových „šílenců“, s nimiž jsem diskutoval. To vše se mi později hodilo spolu s otcovými odbornými knihami, když jsem byl jmenován organologem pražské arcidiecéze.

Díky varhaničení jsi za totality zažíval i potíže.

Nebylo to žádné fyzické týrání, ale určité nepříjemnosti ano. Možná to bylo kvůli varhaničení v místě, kde působil vynikající kněz, nebo proto, že jsem jezdil s několika nadšenci po venkovských kostelech, kde jsme se snažili provozovat kvalitní hudbu. Pravdou je, že jsem po revoluci objevil v seznamech spolupracovníků StB jména několika svých bývalých spolupracovníků. Jeden z nich mi dokonce poradil, kde si naladím vysílání Hlasu Ameriky. Aspoň tak mohl napsat do hlášení, že poslouchám štvavou vysílačku.

Jaké to mělo důsledky?

Peripetie a anabáze po různých štacích. Tenkrát jsem se divil proč, z dnešního pohledu vidím, že jsem nemohl dostat lepší průpravu. Začal jsem nejprve pracovat v Dopravním podniku a posléze na různých stavbách. Naučil jsem se jednat s lidmi, řešit konfliktní situace a předvídat potíže. Následovaly dva roky vojny a mohu říci, že i to mě obohatilo. Se mnou totiž vojančil jeden mladý kněz, v očích režimu desperát, se zákazem nedělních vycházek, aby neměl nutkání zajít do kostela. Opouštěl proto útvar – a já záhy s ním – vždy v sobotu večer. Bez svědků, ve zhasnutém a zamčeném kostele sloužil mši svatou, během níž měl meditace nad čteními a já po nich varhanní improvizace. Jako tehdejší velitel děla musím konstatovat, že to bývalo úžasné nabytí na celý týden. Navíc ta paralela: královna zbraní – dělostřelectvo; a královský nástroj – varhany. Technická erudice mi ještě posloužila například při čtení výkresů a rýsování plánů varhan. Ze všeho zkrátka v současné době těžím.

Jaká je dnešní situace varhaníků v Čechách?

Se studiem je to lepší, ale pro varhaníky není téměř žádné uplatnění. Aby se uživili, jsou nuceni hrát na koncertech po celé republice nebo zkrátka dělají něco jiného. Vzpomínám si na výrok jednoho svého pedagoga pronesený ještě za minulého režimu: „Vy se ještě dožijete doby, kdy hraní na varhany bude koníček na vlastní útraty.“ Mám bohužel dojem, že se jeho výrok začíná postupně naplňovat. Hraní při bohoslužbách zatím zůstává v drtivé většině v rukou amatérských varhaníků, kteří obětavě a neúnavně přebíhají nebo přejíždějí z jednoho kostela do druhého. Myslím si, že určitá profesionalizace kostelních varhaníků, alespoň ve větších městech, by byla žádoucí. V kolika kostelích se třeba správně zpívá Břízovo ordinárium? Jak nerytmicky se doprovázejí písně z kancionálu… Stálo by za pokus pozvat profesionálního zpěváka, který tyto skladby nezná, a nechat ho, aby nám je přezpíval podle not. Myslím, že mnozí by byli velmi překvapeni.

Co všechno musí varhaník při hře zvládnout?

V případě koncertů musí pro každou skladbu znovu navolit vhodné zvukové barvy, protože každé varhany jsou jiné. Musí si rychle zvyknout na rozdílnou vzdálenost kláves, zvláště v pedálu, aby nešlapal vedle. U historických varhan dává pozor na klávesy, které stiskává (jsou tam zpřeházené), atd. Při bohoslužbách si sám obrací noty, manipuluje s rejstříky, obsluhuje číselník písní a někdy musí houknout na malé děti, které dělají na kůru neplechu. Leckdy provádí transpozice skladeb do nižších tónin, když zpěváci kvůli hlasové indispozici do výšek nemohou. Kromě toho během hry sleduje dění u oltáře a do toho mu občas zazvoní telefon ze sakristie, když se něco předem zapomene domluvit. Říkám, že varhaník při hraní často prochází testem na Alzheimerovu chorobu.

Máš rád i jinou než varhanní hudbu?

Blízký je mi jazz pro svou hojně používanou improvizaci. S oblibou poslouchám swingové skladby nebo nahrávky Pražského synkopického orchestru. Mám rád také písničky Jaroslava Ježka, Semaforu apod. Co opravdu nemusím, je hudba, která rezignovala na melodii a jejíž složkou je jenom rytmus, nebo spíše rámus. I když i tady musím popravdě říct, že jsem na jednom zahraničním veletrhu fascinovaně poslouchal hráče na bicí. Zkrátka, dobrý muzikant se nikdy nezapře. Jednou jsem zachytil v rozhlase zpěv gregoriánského chorálu podmalovávaný bicí sekcí. Velmi jsem zpozorněl. Asi mě teď spousta lidí odsoudí, ale mně se to líbilo, decentní rytmika, žádný randál, nespoutaná chorální melodie.

Používáš varhany také k tomu, aby ses třeba při hře uklidil?

Jednou jsem slyšel výrok: „Jak by bylo na tom světě krásně, kdyby Bůh nestvořil Adama a Evu, nebo jim aspoň nedal rozum.“ Myslím, že autor výroku chtěl vyjádřit, že by se bez některých lidí obešel. Dal bych mu docela za pravdu, že strůjcem většiny potíží na tomto světě je člověk. Bohužel, v životě jsme často nuceni setkávat se i s lidmi, kteří nás, slušně řečeno, nijak neobohacují. Můj recept na takové situace je „zašít“ se večer k varhanám. Taková dvouhodinová noční hra v potemnělém kostele, kde svítí jenom věčné světlo, je něco jedinečného a dokáže dobře pročistit hlavu. Pro mě mnohdy znamená víc než celodenní exercicie.

Tvoje manželka je rovněž varhanice. Jak vypadá vaše „varhaní domácnost“ a jak jste se potkali?

Hrával jsem často za profesora Ropka ve známém pražském kostele sv. Jakuba a ona tam ještě jako studentka Státní konzervatoře chodila na bohoslužby, obracela mi noty, rejstříkovala. No, a už to bylo. Doma máme varhany a musím přiznat, že se většinou na hraní v kostele pečlivě připravujeme. Asi bychom to zvládli zahrát „z voleje“, ale je to stejné jako u farářů. Ti by také dokázali něco v promluvě říct bez dlouhé přípravy, ale pokud chtějí opravdu oslovit, je příprava nezbytná a platí úměra – čím kratší je promluva, tím delší příprava zpravidla bývá. S námi je to obdobné.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay