26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Válka, která Evropu vymkla z kloubů

24. 6. 2014

|
Tisk
|

Jaké důsledky mělo odvedení mužů na fronty 1. světové války? A jak konflikt zatřásl společností i světem víry, přibližuje historik JIŘÍ HANUŠ.

Vydání: 2014/26 Církev zřídila investiční fond, 24.6.2014, Autor: Tomáš Kutil

O první světové válce se mluví jako do té doby o nejkrutější válce. V čem byla jiná než předchozí konflikty?

Mluví se o ní jako o „matce katastrof“ dvacátého století. Již Krymská válka byla válkou celoevropskou a projevovaly se v ní některé prvky moderního válčení, ale „velká válka“ vše překonala, a to v mnoha parametrech. Byla válkou světovou, s účastí mimoevropských států, válkou ideologickou, v níž se velice silně projevil vliv propagandy – samozřejmě u všech válčících stran. (Mimochodem, ideologii můžeme vidět například i v Masarykově důrazu na zásadní rozpor mezi demokracií a monarchií.) Byla to válka, která masivně ovlivnila zázemí, válka, která radikalizovala politické strany a hnutí, válka, která byla jakýmsi pozadím ruské revoluce. A krutost války dokládá i použití kulometů, tanků, plamenometů a letadel.

Co považujete za největší zlo, jaké tato válka přinesla? V čem lidem a vůbec západní společnosti nejvíce ublížila?

Pominu-li obrovské ztráty lidských životů, zdá se mi, že to byla válka, která především „vymkla z kloubů“ evropskou civilizaci, a to i ve věci válečných pravidel. Žádná oblast lidské činnosti se neubránila jejímu vlivu, dokonce se kultura stala nástrojem propagandy. Nepřítel neměl být protivníkem, nýbrž monstrem, které je zapotřebí zlikvidovat. Nešlo už tolik o požadavky, ale v posledku o totální vítězství a totální porážku.

Po válce už svět nebyl jako před ní a nejhorší bylo, že mírová ujednání mnoho nevyřešila. Němci byli přesvědčeni, že prohráli kvůli zradě – dýce, která jim byla vražena do zad. To nezakládalo záruky dalšího klidného vývoje Evropy. Svým způsobem válka neskončila rokem 1918, ale pokračovala občanskou válkou v Rusku a dalšími konflikty. Definitivně rozbořila systém evropské rovnováhy, který tu byl od Vídeňského kongresu.

Čím muži na frontě nejvíce trpěli, pomineme-li nebezpečí smrti či vážného zranění?

Dnes se hodně mluví o psychických problémech, které jsou například dány tím, že žijete v nejistotě, v pocitu absolutního ohrožení. Co s člověkem udělá, když dlouhodobě žije v blízkosti smrti, a téměř vždy bolestivé? Jinak samozřejmě vojáci trpěli únavou, zimou, mokrem, chladem, špatným vybavením a oblečením. Někde se uvádí, že ruští vojáci někdy pochodovali bosi. V tomto smyslu je zajímavé, že válka nepřinesla mnohem více dezercí a že se mnohem dříve nezhroutila vojenská disciplína. A šlo také o ztrátu naděje – vždyť se válka neustále protahovala.

Jak odchod mužů zasáhl ty, kdo zůstali doma?

Co se týče například Předlitavska, byla válkou poničena Halič a do větších měst se hrnuli zubožení Židé. Těžká byla ostatně i situace měst, třeba Vídně. Brzy se projevily zásobovací potíže, základní potraviny, i chléb, se staly nedostatkovým zbožím, ceny rostly, nedostávalo se uhlí k topení. Byl zaváděn přídělový systém. Ceny na ilegálním černém trhu byly neuvěřitelně vysoké. Nouzí byly postiženy i střední vrstvy, což se projevilo v poválečném vývoji.

Dalo by se možná říci, že vesnice na tom byly v některých ohledech o něco lépe než města, ale nelze to zobecnit. Vzpomeňte si například na památníky, které jsou rozesety po našich obcích. Nesmíme zapomenout ani na celosvětovou epidemii španělské chřipky v roce 1918, která byla také do jisté míry důsledkem válečného strádání.

Nakolik měla válka vliv na emancipaci žen? Vždyť v řadě profesí musely během konfliktu zastat i „mužské práce“ – například řídit tramvaje.

Na první pohled to vypadá, že skutečně nastala jakási emancipace, že ženy byly v zázemí zapojeny do vojenské výroby, do propagandy, zkrátka do války. V mnoha případech se ženy musely více starat samy o sebe a své rodiny, které třeba ztratily živitele. Myslím si ale, že se v těchto případech nedá mluvit o emancipaci v pravém slova smyslu – tu bychom spíše mohli hledat v různých evropských socialistických a radikálních hnutích, třeba protiválečných, v nichž se již ženy výrazně angažovaly.

Mnoho Čechů přešlo během války k mocnostem Dohody a jako legionáři bojovali za vznik samostatného Československa. Jak ale přijali lidé a společnost vojáky, kteří bojovali za Rakousko-Uhersko až do konce?

Nový nástupnický stát chtěl samozřejmě nejvíce vyzvednout ty, kteří se podíleli na „rozbití Rakouska“ a stáli na straně Dohody. Legionáři byli totiž za starého režimu považováni za dezertéry a měli být postaveni před vojenský soud. Československý stát chtěl naopak zdůraznit okolnost, že právě díky tomu, že se Češi a Slováci účastnili bojů na „správné“ straně, mohl tento stát vůbec vzniknout. Legionáři byli jako důvěryhodné osoby po příjezdu do vlasti okamžitě nasazováni do akcí, například při zajišťování sporných území (Těšínsko, Slovensko). V armádě byli legionáři upřednostňováni před takzvanými Rakušáky, to je jisté. Někde jsem četl, že katolická církev vydala po válce nařízení, že legionáři se neprovinili proti přísaze Rakousku, neboť přísaha byla de facto vynucena. Později se objevovaly i kritiky – například legionářských důchodů nebo různých výhod při hledání zaměstnání ve státní službě. A nebyl legionář jako legionář, i zde musíme rozlišovat motivy při vstupu do legií a poválečné osudy jednotlivců; neméně zajímavé jsou počty: v rakouské armádě se na válce podílelo přibližně 1,3 milionu Čechů a padlých bylo zhruba 138 000, legionářů bylo kolem 66 tisíc a padlo kolem pěti tisíc.

Jaké dopady měla první světová válka na víru a systém hodnot? Ztratili kvůli ní lidé hodnoty a ideály, které do té doby měli?

Otázka, kterou si mnozí pokládali za druhé světové války, tedy jak může Bůh dopustit takové zlo, byla jistě kladena i u předcházejícího válečného střetu. Nesmíme také zapomenout na kontext: doba přelomu století byla prodchnuta vírou ve vědu, v pokrok společnosti, provázel ji už velmi silný antiklerikalismus. Navíc přes veškerou všeobecnost křesťanství bylo náboženství v jednotlivých válčících stranách zabarveno nacionálně, což mezi jiným výrazně ztěžovalo mírové snahy papeže Benedikta XV. Válka a to, co vyvolala, působilo často na věřící apokalyptickým dojmem – tak bychom se mohli dívat i na fatimské zjevení.

Řada pamětníků ve svých vzpomínkách na otce, který musel narukovat do války, zmiňuje, že se vrátil jiný a už takový zůstal…

Nedávno mi maminka vykládala svou vzpomínku na dědečka, který se zúčastnil bojů ve světové válce. Vždycky když se napil rybízového vína, začal vzpomínat na válku, plakal, dával si hlavu do dlaní a říkal bum, bum, bum – pořád dokola. I někteří historici tvrdí, že nejhorší byla frontová dělostřelecká palba, která rozsévala nečekanou smrt a působila děsivě na psychiku vojáků. Ostatně dnes, když válčí třeba američtí vojáci někde v zahraničí, se všude píše o posttraumatických stresových syndromech a zabývají se jimi stovky psychologů i mnoho pomáhajících profesí. Po první světové válce dostalo údajně 65 000 britských vojáků invalidní penzi. To byly zřejmě případy těch, kteří se nemohli vrátit do běžného života. 

Jiří Hanuš, profesor obecných dějin na Filozofické fakultě MU. Předseda správní rady Centra pro studium demokracie a kultury, šéfredaktor časopisu Církevní dějiny. Zabývá se kulturními dějinami 19. a 20. století.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou