26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Václav Havel odešel tiše, jako když zhasne svíce...

4. 1. 2012

|
Tisk
|

Jak se stalo, že se zrovna váš řád – boromejky - staral o Václava Havla?

Vydání: 2012/1 Václav Havel odešel tiše, jako když zhasne svíce..., 4.1.2012, Autor: Jiří Macháně

Pětice řeholnic pečovala do poslední chvíle o Václava Havla. V týdnu před Vánoci jsme se sešli s jednou z nich, se sestrou VERITAS HOLÍKOVOU, která pro KT podává svědectví o skonu exprezidenta.

V červenci se rozhodovalo o tom, kde by se dál mohl věnovat rehabilitaci a léčbě následků zápalu plic i dalších zdravotních komplikací. Se svým osobním lékařem MUDr. Tomášem Bouzkem se dohodl, že by rád odjel na svou chalupu na Hrádeček. Potřeboval však stálý zdravotnický dohled a péči. Krátce předtím, než měl na Hrádeček odjíždět, oslovil pana arcibiskupa Duku, zda by mu nepomohly sestry boromejky, které znal z nemocnice Pod Petřínem – tedy spíš z doslechu než osobně. On tam několikrát jako vězeň i ležel, protože ruzyňská věznice tam spádově patřila, ale to ve zdejší nemocnici sestry ještě nepůsobily. Paní Havlová se pak obrátila na naši generální představenou.

Ze začátku panu prezidentu Havlovi pomáhala asistentka arcibiskupa Dominika Duky sestra Dominika, která je lékařka. Poté jsme službu převzaly my čtyři boromejky: sestra Evangelista, Angelika, Alena a já. Od září se k nám přidala sestra Ludmila – z Kongregace Šedých sester III. řádu sv. Františka.

Pan Václav Havel byl konkrétní filozof, rozhodně nebyl snílek nebo idealista, jak se mu často podsouvalo se snahou znevážit některé ideály, které formuloval, hájil a stál si za nimi. Jak jsem ho mohla poznat na konci jeho života, on skutečně uvažoval také prakticky. Velmi ho zajímalo, jak žijí docela obyčejní lidé, kolik se doplácí za léky, a podobné věci. Mohla jsem tedy vidět, jak se mohou i vznešené ideály projevovat zcela prakticky v životě.

Rozhodně měl rád kolem sebe lidi a byly mu milé projevy sympatií těch, kteří se s ním potkávali, kteří ho zastavovali a oslovovali, kamkoliv jsme šli. Třeba chtěli podepsat knížku nebo jenom něco sdělit – a on jim velmi pozorně naslouchal. Nebyla to žádná formalita, měl z toho opravdovou radost. A když mu třeba říkali: „Uzdravte se zase, máme vás rádi,“ odpovídal: „Děkuji, děkuji vám, vážím si toho.“ Rozhodně z něho nevyzařovala ješitnost nebo nějaká panovačnost člověka, který je slavný a kterého by měli všichni jen s úctou adorovat. To vůbec ne.

Jak před ničím neuhýbal. Nebál se čelit těžkým věcem, mluvit o nich - a stejně tak se nestrachoval hovořit o smrti a umírání. Tváří v tvář všem obtížím svého zdravotního stavu se neobával konkrétně probírat svou perspektivu jak s námi, tak se svým ošetřujícím lékařem.

Pan prezident Havel měl rád květiny a svíčky, které se zapalovaly vždy, když jedl. Jednou jsem se ho zeptala, proč má ty svíčky tak rád, a on s širokým úsměvem řekl: „No, to abych si zvykal.“

Denně věnoval čas meditaci, kdy chtěl být sám. Tehdy nemluvil a bylo patrno, že je ponořen do četby nebo pozoruje přírodu. Mne se často ptal, zda mám vůbec čas na modlitbu, četbu Bible, jestli nemám na Hrádečku pořád jen práci. O Bohu neřečnil a nevedl fráze, ale bral ho vážně a denně se k němu určitě obracel – už tím, jak se choval, jak přistupoval k druhým.

Ano. Říkal, že tím dává lidem najevo, že naše místo je ve veřejném prostoru. Říkával také, že nepotřebuje žádnou super péči v nějakém sanatoriu, ale postačí zdravotní péče v domácím prostředí. Od začátku byl se svým osobním lékařem domluvený, že se nenechá přijmout do nemocnice a že chce zemřít doma – tím myslel Hrádeček, tedy místo, kde měl svůj existenciální domov.

 

Chápal ho jako svého přítele, se kterým se léta znal a stýkal. Na poslední setkání s dalajlámou se připravoval už od září, kdy bylo naplánované, a velmi si přál, aby byl v natolik dobrém stavu a mohl do Prahy přijet. Když jsme po jeho návratu z Prahy onu poslední sobotu spolu mluvili, byl moc rád, že vše dobře dopadlo a on se mohl setkat se svými přáteli.

Ten pořad se natáčel 11. listopadu, na sv. Martina, a potom jsme hned odjížděli na Hrádeček. Několikrát se k tomu vracel a říkal, že se to povedlo. Byl moc rád, že to mohli s panem arcibiskupem takhle natočit. Vážil si toho, že pan arcibiskup je už mnoho let jeho přítelem – že k němu nikdy nezměnil svůj vztah a že se na něj mohl Václav Havel vždycky spolehnout. Třeba právě v těch posledních měsících, kdy bylo proti němu namířeno tolik útoků. Tehdy přímo zdůrazňoval, že Jaroslav Duka je ten, o kterém ví, že ho nikdy nebude soudit.

Ne, pan prezident nebyl umírající člověk. Onu poslední noc nebyl v agonii, několikrát jsme spolu mluvili, protože nemohl spát. Večer hovořil i s paní Dagmar a naplánovali spolu Vánoce na Hrádečku. Ráno jsme pak spolu ještě hovořili, byl v dobré náladě, mluvil zřetelně a vypadal mnohem lépe než předchozí den. Zavolala jsem tak jako každé ráno jeho osobnímu lékaři – dělali jsme takovou vizitu na dálku, kdy jsem mu popsala pacientův stav a on případně trochu upravil pravidelnou medikaci. Pan prezident mi pak řekl, že by chtěl ještě chvíli spát, abych přišla za hodinu. Když jsem kolem půl desáté dorazila, viděla jsem, že se jeho dech stává mělčím. Jako zdravotní sestra jsem pochopila, že se skutečně blíží ke smrti. Zemřel ve spánku. Další nadechnutí, které jsem čekala, najednou nepřišlo. Silně to na mě zapůsobilo: jako když zhasne svíce. Prostě tiše odešel, bez nějaké úzkosti.

I tu noc a večer před smrtí byl velmi klidný a spokojený jako už dlouho ne. Přesně tak si přál umřít, neumírat dlouho – a dar dobré smrti dostal. Když o tom mluvil, říkal: „Chápu Jiřího Wolkera, který řekl, že smrt není zlá, jenom umírání.“ Chtěl, aby mohl až do konce psát a dělat všechny obvyklé činnosti.

Hned když jsme se prvně potkali a představila jsem se, pravil: „Tak to vy jste Pravda!“ Čas od času se chodil k Václavu Havlovi dívat na televizní zprávy jeho soused Andrej Krob, následně spolu diskutovali. Jednou cosi komentovali a pan Krob mi řekl: „Je dobře, že jste tady s námi, aspoň zapadáte do těch pravdoláskařů…“ A tak jsem vlastně také v tom klubu pravdoláskařů, kteří jsou často nepochopení a vysmívaní. Václav Havel se trápil tím, jak jsou znevažované právě ideály pravdy a lásky, kterým se on nebál věřit. Velmi si naopak vážil každého zájmu především mladých lidí, mladé generace. Věřil, že jsou to teprve oni, kdo budou schopni je pochopit a uskutečnit.

Sestra VERITAS HOLÍKOVÁ (40) je zdravotní sestra a psycholožka. Od září učí na Biskupském gymnáziu v Ostravě a žije v tamní komunitě boromejek. Do řádu vstoupila v šestnácti letech v roce 1987. Do roku 2002 pracovala v nemocnici Pod Petřínem a posledních osm let strávila na studiích bioetiky a klinické psychologie v Římě. 

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou