Vydání: 2010/14 Velikonoce, 30.3.2010, Autor: Karla Ladwigová

Pedagogickou práci chápe jako službu a svou tvorbu jako životní potřebu. Muzicíruje na violu po Antonínu Dvořákovi a v obnově kapliček a božích muk objevuje „genia loci“ šumavské krajiny. Historik architektury Radko Chodura.

Pocházíte z muzikantské rodiny. Co vás nasměrovalo k výtvarnu?

Ve vzpomínkách na šťastný život s rodiči si až dnes plně uvědomuji otcův vliv na mé osobní postoje. Působil mnoho let jako dirigent učitelských symfonických těles, byl členem Jihočeského kvarteta a sbormistrem. Těžištěm jeho práce byla výchova budoucích učitelů hudební výchovy a dodnes se setkávám s jeho bývalými studenty, kteří na něj rádi vzpomínají. Svět mého otce byl neuvěřitelně čistý. Neusiloval o pocty a rád se mnou v tichosti mlčíval – tehdy jsem si význam společného mlčení ještě neuvědomoval. I když rodina očekávala, že budu hudebníkem, nemohl jsem ve své pubertální vzdorovitosti přijmout jeho životní model. V patnácti letech jsem odešel na keramickou školu do Bechyně. Byla to určitá revolta – ne snad proto, abych nemusel denně cvičit na housle, ale z nutnosti najít vlastní životní cestu.

V současné době vedete katedru výtvarné výchovy na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity. Jak přistupují studenti k vašim projektům?

Výuka studentů je specifická v tom, že na málokteré katedře výtvarné výchovy se vyučuje architektura. Kromě teoretických základů jsme zaměřeni na architekturu historickou. Přestože sakrální objekty jsou jen částí této disciplíny, stává se, že většina studentů si pro své studie vybírá úkoly vztahující se ke spiritualitě prostoru. Tyto tendence podporuji – ať už jde o návrhy interiérových nebo exteriérových křížových cest, o doplňování drobných kaplí novým výtvarným názorem, o prostorové řešení kostelů včetně designu lavic či o možnosti využití církevních staveb při práci se školními dětmi. Záleží mi na tom, aby studenti přistupovali k památkám s úctou a vědomím sounáležitosti s myšlenkovými trendy minulých věků. Jen tak mohou své práci porozumět. A může se stát, že polemika s realizací profesionálních výtvarníků vyzní ve prospěch studentů (jako byly návrhy vitrají bývalého českobudějovického kapucínského kostela).

Sám jste tvůrčím umělcem v oblasti barevného reliéfu a malby. Co vás inspiruje? Máte své vzory?

Jelikož mě stále fascinuje vývoj historické architektury, hledám formu i výraz v jejích hmotách a detailech. Inspirují mě také „výtvarné samoznaky“ od raného křesťanství až po baroko – ryba, kříž nebo mariánské piktografie. Reaguji i na bezprostřední dojmy, třeba na domovní znamení nebo typy písma a význam slov na venkovní zdi měšťanských domů. Nechci ale, aby obsahové prvky byly v mých pracích na první pohled zachytitelné. A vzory? Nevím, jak z těch velkých jmen světového umění skutečně vycházet. Klasické umění mohu obdivovat, ale moje východiska jsou mnohem mladší a různorodá. Mám-li jmenovat, jsou to Joseph Beuys či Mark Rothko – ti oba osvobozují od povinných forem myšlení; nebo Mikuláš Medek s jeho silou výrazu myšlenky ve struktuře plochy. Někdy reflektuji i podněty z literatury, jak lze poznat z mých reliéfů (Anděl západního okna, Praha rabiho Löwa aj.).

Ve své většině má vaše tvorba duchovní podtext. Je to vyznání na základě vlastního prožitku?

Výrazů jako „duchovní podtext“ se trochu bojím. V sakrálních symbolech nevidím efektní módní doplněk, i když jsou pro můj život podstatné. Duchovní podtext nemůže být chtěný, protože jakákoli vypůjčená myšlenka námětu, byť sebevětší, nezaručuje sama o sobě sílu a prožitek výtvarného díla. Podle Heideggera stejně jako Patočky každé hudební, slovesné či výtvarné dílo je v podstatě „otevíráním světa“. Objekt nemá být jen zobrazován, ale musí naznačovat možnost duchovního setkání; není to přesná digitální informace, ale osobní oslovení.

Když tvůrce vytváří dílo, může ten proces formovat i jeho samotného?

Někdy se to stává. Vzpomínám na seminární úkol jedné studentky, který přerostl v diplomovou práci. Před listopadem 1989 byl kostel sv. Marka v Soběslavi určen k profánnímu využití a ona měla řešit prostor presbyteria nad původním oltářním stupněm. Rozhodla se pro vyjádření v tapiserii, ale rovnou mi řekla, že je ateistka a ať od ní nečekám nějaký náboženský výraz. Nechal jsem ji pracovat, ale usměrňoval výraz obsahový i formální. Po delším hledání dospěla k barevně úsporným pruhům latinského kříže. Po úspěšné obhajobě mi trochu neochotně sdělila, že během své práce uvěřila v Boha. Její případ je ukázkou, že tvůrčí proces je jistou alchymií, kdy se myšlení může tajuplným procesem promítat do hmoty. Jen působení pedagoga musí mnohdy ustoupit do pozadí, aby se procesem poznávání prokousával každý sám.

Nejsou to jenom reliéfy a malby, ale také interiéry (klausurní kaple českobudějovických salesiánů, kostely ve Veselí nad Lužnicí nebo v Kostelci nad Orlicí), na jejichž projektech či památkové rehabilitaci jste pracoval.

V případě salesiánů jsem v souladu s jejich posláním nechtěl vytvořit příliš tradiční atmosféru, ale prostor, v němž by vyznělo světlo spolu s dubovým dřevem; právě ono ve světlém valéru přes svou masivnost vylehčuje prostor. Vsadil jsem na jednoduchost, absenci dekoru a střídmost řešení stěn; jedinou výjimkou je pozdně gotický lidový motiv Ukřižování v sanktuáři.

Návrhem, jímž jste zvítězil v jedné soutěži, je také památník česko-německého smíření v Huti pod Boubínem. Jak to tehdy bylo?

Původně byla vypsána soutěž na architektonické doplnění místa po bývalé kapli. Posuzovaly se i náročnější sakrální stavby a variace na šumavské kaple. Napadla mě jednoduchá myšlenka dvou naklánějících se silných trámů jako náznak gotického tvaru doby, která určovala osidlování Šumavy; levitující obraz anděla mezi trámy od mého žáka Karla Řepy pak citlivě vystihl myšlenku smíření, parafráze na dřevoryt ze Severinovy bible. Návrh byl realizován v krajině a bylo by dobré, kdyby to byla alespoň malá kapka pro překonání xenofobie mezi českým a německým národem.

Připomeňme také péči o církevní památky v podobě drobných sakrálních objektů v krajině. Podílejí se na ní vaši studenti, mají o ni zájem?

Jednou z mnoha praktických studií je doplňování prázdných výklenků kapliček. Moji studenti dobře vědí, že nemohou uspět s výrazem sladkobolného náboženského kýče z konce 19. století. (Loni zpracovala studentka čekající dítko obraz těhotné Panny Marie pro jednoduchou barokní kapličku.) Při společném hodnocení projektů studenti oceňují míru osobního zaujetí pro dané téma a adekvátní výtvarný výraz. Ve stavebně-historickém semináři, kde probíráme stav a ohrožení církevních památek, získávají kromě znalostí i postoj k nim, který, doufejme, dokážou přenést na školní mládež v budoucí učitelské praxi.

Někdy se při té bohulibé práci přijde na nečekaný objev, jako byly třeba rokokové malby v lesní kapli poblíž Chvalšin.

Stává se to. Šlo o zastrčenou kapličku na kraji lesa, která jako zázrakem unikla zničení při devastaci obce Jablonec v boletickém vojenském prostoru. (Snad proto, že byla výrazem vděku za nalezený pramen, jak tomu bývalo při tvorbě české barokní krajiny.) Po novodobé opravě do empírové podoby se v roce 2007 začaly restaurovat tři malby v jejím interiéru, zdánlivě z přelomu 19. a 20. století. V průběhu prací byla pod přemalbou objevena poměrně zachovalá mužská postava s bederní rouškou, přikovaná řetězy ke kamennému sloupku vězení. Je to vzácně se vyskytující motiv z lidových apokryfů, původem z gotiky, oblíbený v barokní zbožnosti a písemně uváděný již kolem roku 1670 – Kristus v žaláři. Identifikuje ho nikoli svatozář, ale pouhý přísvit za hlavou, a krvavé rány vyjadřují čas jeho největšího ponížení od lidí. Výjev byl datován do poslední třetiny 18. století a obdobně i další dvě malby (sv. Jan Nepomucký a sv. Josef s Ježíškem), už poněkud méně zachovalé. Přes svou „pololidovost“ malířského pojetí (barevností připomínaly vliv jihočeského pozdně barokního malíře Prokyše) jsou všechny tři výjevy dokladem regionální tvorby doznívajícího rokoka, dosvědčujícím vnímání kořenů barokní spirituality.

V televizním pořadu Sváteční slovo jste zmínil „krach na burze ducha“. Co jste tím měl na mysli? Je to s námi opravdu tak zlé?

Ten výraz pochází ze zamyšlení Václava Vokolka nad duchovním uměním posledních dvou století. Myslím, že tak zlé to s námi zase není. Pokud například vesničané pečují o své kapličky – nehodnotím míru vkusu – je to dobré znamení. Nemusí to být vědomá spiritualita, ale třeba jen pocit sounáležitosti s duchovní kulturou minulosti. Nezoufám nad tím, že nejsou bouřlivě adorovány podoby světců na zaprášených barvotiscích nebo fosforeskujících holografiích z německých trhů devocionálií. Věřím, že naše země není duchovně vyprázdněná. Touha po nepoznatelném nemusí být vyjadřována frázemi, k nimž hledající lidé mají právem nedůvěru. Leckdy víc než ohromující krása velkého baroka souznívají s jejich myšlením právě malá boží muka a kapličky. Možná je to signál, že se „Zachey“ (plachými a hledajícími z knih Tomáše Halíka) to u nás opravdu není tak zlé.

A čím se zabýváte ve volném čase, pokud ho vůbec máte?

Přes své pedagogické zaměření se vždy vracím k hudbě. S přáteli hraji na violu, kterou v devadesátých letech 19. století dostal Antonín Dvořák darem od ruského emigranta. Po delší době nástroj od dědiců koupili členové Jihočeského pěveckého sdružení a věnovali ho mému otci. Chováme tu violu jako krásnou památku na otce – a jen doufám, že se geniální skladatel Dvořák při mém hraní neobrací v hrobě.

Doc. Radko Chodura (nar. 1946 v Českých Budějovicích) po Střední průmyslové škole keramické v Bechyni absolvoval Pedagogickou fakultu JU v Českých Budějovicích, poté dějiny architektury a umění na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Následovala kandidatura věd a habilitace. Působil na Teologické fakultě JU, v současné době vede katedru teorie výtvarné výchovy Pedagogické fakulty JU. Zabývá se řešením architektonických prostorů a péčí o církevní památky. Vystavuje barevné reliéfy a malby v ČR i v zahraničí a publikuje v oblasti teorie a popularizace historické architektury. Žije a působí v Českých Budějovicích.