V rouchu křižáka se nedá vtipkovat

Vydání: 2006/30 Křesťané a lenost, 24.7.2006, Autor: Aleš Palán

Ve zlaté éře českého filmu na konci šedesátých let byl Jan Kačer možná nejobsazovanějším hercem vůbec. Dnes se věnuje spíše divadlu, charitativním akcím a diváci TV Prima ho znají ze seriálu Rodinná pouta. Pro některé lidi ale Jan Kačer zůstává hlavně rytířem Arminem z filmu Údolí včel.

V Holicích, kde jste vyrůstal, hráli ochotníci a promítal biograf. Jistě jste musel být u toho.
Holice byly poměrně nudné městečko, naopak kino a divadlo představovaly svět plný vzrušení. Ve městě fungovaly dokonce tři ochotnické spolky, každý z nich hrál dvě nové věci ročně, k tomu nějaké ty reprízy, promítání, takže podzimní a zimní večery byly naplněny krásnou možností prožít dobrodružství.

Ochotničilo se i ve vaší rodině?
Maminka vypadala jako paní Nedošinská a jednou dostala i maličkou roli. Měla přijít na jeviště a říct: „Máte to tady útulné a jak všichni zdravě vypadáte!“ Nemohla se tu prostou větu naučit. Při premiéře se postavila na jeviště a pravila: „Děti, máte to tady hezký,“ čímž byla její herecká kariéra skončena. Divadlo ale dál milovala láskou plnou úcty k češtině a národnímu životu. Byla jen příliš plachá na to, sama hrát.

A vaše první zkušenosti?
Poprvé jsem hrál v Karafiátových Broučcích a tahal přitom kamarádku Alici Javůrkovou za copy. V necelých patnácti letech jsem pak putoval do Bechyně na keramickou školu, kde jsem o divadle a filmu jenom snil. Organizoval jsem taneční a pěvecký spolek, volejbalový a fotbalový oddíl, bavilo mě všechno možné, až mi jeden kantor poradil, že když dám všechno dohromady, mohlo by to sloužit divadlu.

A tak jste vystudoval DAMU a šel hrát do Ostravy.
Na škole jsme začali dělat vlastní představení a měli dokonce premiéru v divadle Jana Wericha – což bylo v té době něco nebývalého. Chtěli jsme spolu zůstat i po škole, proto šla část našeho ročníku do Ostravy, kde bylo divadlo v krizi a nás tam velkoryse přivítali. Pracovali jsme ve dne v noci a po dvou letech to začalo být vidět. Psalo se o nás, začali jsme s představeními jezdit, stoupalo nám sebevědomí a po šesti letech jsme se spojili s klukama v Praze a vytvořili Činoherní klub.

Čím se lišilo herectví v Činoherním klubu od klasického herectví kamenných scén? Blížilo se třeba víc modernímu herectví filmovému?
Já tyhle termíny nemám moc rád, navíc je vždycky sporné, co je modernější. V Činoherním klubu to bylo dáno mimo jiné i malým prostorem - lidi na nás viděli velmi zblízka a neodpustili nám žádné divadelní „lhaní“. Kromě toho jsme se chtěli režimu, té pseudoiluzivní totalitní skutečnosti, kouknout pod sukně a tím pádem jsme se snažili být pravdiví i v soukromém životě. Spousta našich herců začala navíc hrát ve filmech (Somr, Landovský, Pucholt, Abrhám, Hrzán, Kodet) a tahle zkušenost nám pomáhala i v hledání smyslu divadelních postav.

Začali jste hrát ruské autory.
Hledali jsme dobré texty a ruská literatura 19. století není, pokud vím, dodnes ničím překonaná. Věděli jsme navíc, že režim bude ruské hry těžko bojkotovat. Za pomocí ruských klasických her se dalo skvěle ukázat na nešvary režimu. Revizor je nejgeniálnější hra, kterou znám, demaskuje systém, totalitu blbství a hrozný strach z pokroku. Hráli jsme nejenom divadelní postavy, ale i svůj vlastní (dnes bych řekl občanský) názor na tyto postavy. I naše publikum začalo být takové. Právě publikum nám mnohokrát vysvětlilo, co vlastně hrajeme.

Jak to myslíte?
Lidi nám dali potleskem nebo smíchem najevo, které momenty jsou ve hře obzvlášť silné. Pochopili, že kácení višňového sadu není jen o tom, že nějaká statkářka prošustruje rodinný dům, ale že to má obecný význam. Lidi si zvykli, že se u nás nejen pobaví směšností světa, ale zamyslí se i nad jeho složitostí. Naše vrcholná éra byla od roku 1965 do roku 68. Pak přišli Rusové. V podstatě jsme zažili tři svobodné roky.

Za těch pár let jste toho stihl v divadle i ve filmu strašně moc. Jako herec jste prošel řadou debutů později uznávaných osobností: Schorm, Bočan, Máša, scenárista Dietel.
Popravdě řečeno trošku jsem Dietlovými dialogy v Cestě hlubokým lesem opovrhoval – byly tam příšerné větné vazby. Hrál jsem tam komunistického funkcionáře, který se trochu „zkazil” - byl to na svou dobu velmi pokrokový film, který byl taky hned zakázaný.

Když jste začal pracovat s Schormem, vycítil jste hned, jak moc je výjimečný?
Evald se nedal přehlédnout. V té době jsme v Ostravě měli svůj první byt, dvě děti, byli jsme s manželkou Ninou šťastná dvojice. Ostrava byla skanzen sociálně úspěšného města, v nové zástavbě se tak topilo, že jsme pořád větrali, horníci dostávali průkazy na šusťáky... Ne, že bych to baštil, ale vyloženě protistátní postoj jsem v sobě necítil. Teprve při scénáři filmu Každý den odvahu jsem si mnohé uvědomil: hrál jsem dělníka, který se zpronevěří sám sobě. Evald byl takový „kněz“, který všechno znal a všechno četl, dvoumetrový skeptik s kompletním názorem na svět. Tenhle film byl počátek mojí vážné práce.

Známější je však Vláčilovo Údolí včel, které bývá pokládáno za jeden z nejlepších filmů československé kinematografie vůbec.
Měl jsem ten film vždycky rád, ale dřív tak vysoko hodnocený nebýval. Říkalo se, že je to jen zbytek po Markétě Lazarové. Přistupoval jsem k němu velmi vážně a nepřijal jsem názor některých herců, že film je především dobrý kšeft. Hrál jsem rytíře Armina, a proto jsem se chtěl nejen naučit jezdit na koni, ale i mluvit latinsky, zajímala mě ortodoxie, snažil jsem se Arminem stát. Byl to asketa, a proto jsem hladověl i já: celou dobu natáčení jsem jedl denně jen jedno rajské jablko a tavený sýr. Byl jsem asketický rytíř a chtěl podle toho vypadat. Když pak na scéně velké hostiny odmítám rybu, dělám to z vnitřního popudu. I když je ten záběr ve filmu asi dvě vteřiny, je to něco jiného než mít nacpané břicho a jídlo odmítat jen gestem. Údolí včel prověřil čas a filmu vůbec neublížil, spíše naopak. Dnes se jeví i zajímavější než Markéta Lazarová, která je až příliš „umělecká“.

Jaká byla spolupráce s režisérem Vláčilem?
Těžká – Vláčil toho moc neříkal. Můj Armin třeba vejde do kostela a modlí se za spolubratra Ondřeje, který uprchl z řádu, je to velká scéna se spoustou textu. Vláčil mi k tomu řekl jen: „Tady si klekni a říkej to.“ - „A jak si to představuješ?“ ptal jsem se. „Ty to přece hraješ!“ odpověděl mi. Třikrát jsme scénu sjeli, Vláčil neřekl ani slovo a šli jsme domů. Ta samostatnost, kterou režisér herci ponechá, se do jeho výkonu promítne: člověk je pak skutečně zodpovědný za svůj názor. Nebo jsme leželi celý den v ledovém moři, které mělo asi 11 stupňů, a přitom mluvili o jaru, o obrození. Právě tohle trápení k tomu bylo důležité.

Přivedla vás práce na Údolí včel k hlubším úvahám o víře?
Vždycky jsem o víře uvažoval. Ctím lidi, kteří vírou žijí, ne se jí jen zaštiťují. Točili jsme v Polsku, viděl jsem kláštery, kde působili křižáci, a uvažoval o nepokoře některých věřících, kteří se cítí být nadřazeni nevěřícím. Vláčil tyhle debaty nevedl, ale při filmování dovedl vytvořit svět, který takové úvahy podmiňoval. V bílém křižáckém rouchu s křížem na zádech jsem nemohl vykládat vtipy o politice ani v natáčecí pauze. Ráno jsem vstal, vzal si koně a vyrazil po vesnicích v okolí. A lidi, i když samozřejmě věděli, že jsem jen herec, mě zdravili: „Pozdrav Pán Bůh.“ Najednou jako kdyby i oni zapomněli, že nejsem křižák. Běžný banální život se mi pak najednou zdál strašně povrchní.

Z takovéhle role se asi těžko vystupuje.
Malíř Vladimír Komárek mi napsal krásné psaní, že jsem pro něj pořád tím rytířem. Dávno jsem z té role vystoupil a on mi pořád říkal Armine. Jednou jsem pro nějakou inscenaci nakreslil, jak si představuju dekoraci: rozevřenou oponu a za ní malé otevřené komůrky. Za pár dní mi přišel od Komárka, který o přípravě hry neměl ani potuchy, balík s úplně stejným obrazem. To už překračuje všechny rozumové a smyslové meze. Můžeme to jen přijmout.

Na konci šedesátých letech jste tvořil jeden, dva filmy ročně. Pak nastal velký útlum.
Naštěstí na Slovensku nebyli k mým zákazům tak všímaví. Práce, kterou mi nabídli, mi pomohla i existenčně. Mnoho lidí si myslelo, že jsem herec tak trochu z přepychu a tu práci jako režisér vlastně nepotřebuju. Ani v současné době jsem už řadu let netočil žádný film a musím přiznat, že mě to bolí.

Čím to je?
Zestárnul jsem, a dnešní filmoví hrdinové bývají mladí. Není to zákaz jako kdysi, ale nedostatek témat. Přitom si myslím, že téma stárnutí je velmi živé. Třetina lidí jsou starší a je to nejen umělecký, ale politický problém. Po odchodu do penze mnoho seniorů ztratí prestiž, kamarády, kontakt s okolím, začnou být nemocní a to všechno jen proto, že se toho dožili.

Je tohle důvod, proč jste vstoupil do politiky?
Nejen ten, politikou jsem se zabýval vždycky – vždyť i náš divadelní postoj byl takový. Trochu opovrhuji různými rychlokvaškami, které se objevily po roce 1989. Já nejsem umanutý antikomunista a některé tendence, které přinesla levice pokládám za významné - nehledě na to, že jsou blízké i myšlenkám křesťanským. Když je někdo bohatý, má se dělit s chudým. Když je někdo zdravý, má mít soucit s nemocným. Když je někdo chytrý, nemá se vytahovat na hloupého. Být solidární, protože na světě nejsme sami.

V Národním divadle hrajete ve své benifici. Jaký je to pocit?
Jako když od vás někdo něco koupí a vy to pak už nemáte. Udělali jsme představení z toho nejlepšího, co jsem mohl nabídnout - je to takový výprodej. Nehledě na to, že mně je sedmdesát let až v říjnu, a řada lidí mi gratuluje už teď. Je to tak trochu danajský dar.

Kromě toho píšete knihy.
Moje žena říká, že se chci věnovat spisovatelství, protože se u toho dá sedět. Je to od ní lehce zlomyslné, ale já skutečně celý život lítal za divadlem a soustředěnost na psaní je pro mě úplně novou kvalitou. Nejsou to všechno přímo autobiografické texty, ale platí, že co jsem neprožil, nemohu popsat. Jako bych při psaní prožíval své zážitky znovu a mám při tom úplně stejný pocit, jako když se to skutečně dělo, jen o to silnější, že teď tomu i rozumím.

Větší bolest i větší radost.
Ano. Některé události se mi vrací po desetiletích a zjišťuji, že dřív jsem je sotva zaregistroval, zatímco teď mají zásadní význam. Kdysi jste třeba zahlédl svou mámu plakat nad nějakým obrázkem. „Hele, mámě je smutno,“ řekl jste si v tu chvíli. A až po letech si uvědomíte, co to bylo za obrázek, kolik bylo vaší matce a kolik bylo v té době vám. Zjistíte, že jste tenkrát třeba zahlédl svůj osud.
Připravil ALEŠ PALÁN



Jan Kačer (*1936 v Holicích) Absolvent režie na pražské DAMU. Působil v Divadle Petra Bezruče v Ostravě, Činoherním klubu, Divadle na Vinohradech a nyní v Národním divadle v Praze. Hrál např. ve filmech Smrt si říká Engelchen, Údolí včel, Konec agenta W4C, Každý den odvahu, Návrat ztraceného syna, Den sedmý, osmá noc; vystupuje v seriálu Rodinná pouta. Podílí se na charitativních Adventních koncertech, vedl Nadaci Charty 77, napsal knihy Jedu k mámě a Mírnou oklikou.


Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay