26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

V oblasti duchovna náš čeká hodně práce

26. 2. 2013

|
Tisk
|

Vydání: 2013/9 Lidé se loučí s Benediktem XVI., 26.2.2013, Autor: Miloš Szabo

Potkali jsme se před restaurací, přišla na minutu přesně. Od okamžiku, kdy jsme si začali povídat, jsem měl pocit, že se známe hodně dlouho. Má v sobě něco, co vzbuzuje důvěru. A lidé jí skutečně věří. Točí s nimi intimní příběhy, často i několik let. Dokumentaristka HELENA TŘEŠTÍKOVÁ.

Narodila jste se v Praze. Vracíte se na místa, kde jste vyrůstala?
Vlastně se už není kam vracet. Z původního domu zůstala pouze fasáda, všechno, co bylo za ní, je zbourané. Z druhé strany bylo v době přestavby nakladatelství. Jednou jsem tam něco nesla a bylo zvláštní vidět ten velký kráter a na zdech stíny po radiátorech v našem bytě.
Studovala jste v normalizačních letech. Jak jste to pociťovala?
Na FAMU jsem nastoupila v roce 1969, ještě jsem zažila několik přednášek Milana Kundery, které byly nezapomenutelné. Postupně nejen on, ale i jiní skvělí lidé byli ze školy v rámci čistek vyhozeni. Najednou jsme ani jako studenti nemohli nikam jezdit. Pamatuji si na ten pocit zmaru, ten byl všudypřítomný.
Čím si vysvětlujete, že tenkrát studenti nevzali věci ve společnosti do svých rukou?
Nevím. Možná jsme měli ještě živý prožitek roku 1968 a nevěřili jsme, že ta změna k horšímu bude tak fatální a dlouhodobá. Pokud byl někdo ze studentů naladěn revolučně, většinou emigroval, protože tady neviděl svou šanci. V zemi najednou zavládly apatie a pocit, že se nedá nic dělat.
Měly tyto zkušenosti vliv na vaše politické názory?
Jednou ze zásadních věcí, které jsem si musela vyřešit, bylo, že nikdy – ať by se dělo cokoli – nevstoupím do strany. Tehdy to bylo důležité rozhodnutí, protože pokud někdo chtěl v branži uspět, komunisté ho lanařili. Když jsem po škole nastoupila do Krátkého filmu, bylo nám řečeno, že je žádoucí vstoupit do KSČ. Někteří kolegové to udělali, mně však bylo jasné, že to udělat nesmím.
Odráží se vaše politické názory i ve filmech, které točíte?
Jsem typ filmaře, točící spíše intimní příběhy, které nejsou prvoplánově žádné politikum. Hodně zjednodušeně lze dokument rozdělit do dvou skupin: jedna je spíše pozorovatelská, kam se řadím já, a druhá aktivistická, která chce vyvolat změnu, proti něčemu bojuje. Cílem mých filmů je přinutit diváky k přemýšlení – o sobě, o životě, o hodnotách, o svém směřování, o tom, co je a co není důležité.
Při filmování zažijete hodně smutku. Dokážete se od něho odpoutat?
Někdy ten smutek a deprese z příběhů padnou i na mě, tehdy mám pocit jakéhosi balvanu nad sebou. Musím pak rozumově přesvědčit sama sebe, že se tomu nesmím oddat, zachovat si odstup. A zároveň že to má smysl dělat dál. V tomto směru je pro mě důležitý domov. Abych měla kam přijít ze světa plného konfliktů.
Manželství a rodina byly tématem vašeho prvního časosběrného projektu.
Byl to vlastně úkol, který jsem dostala v Krátkém filmu. Přítel našeho pana ředitele byl psychiatr a dělal dlouhodobé výzkumy. Jeden z nich byl zaměřen na příčiny rozvodů mladých manželů. Úkolem bylo zachytit několik mladých manželských párů pět let od momentu svatby a sledovat, co manželství stmeluje a co je naopak rozkližuje. Bylo to tenkrát hodně atypické: Krátký film svým zaměřením točil úplně jiné věci a úplně jinou metodou. Když jsem začala točit, vůbec jsem netušila, jak to vše dopadne a zda o to nakonec bude zájem. Ostatní kolegové natočili film, pak následovala projekce. Já stále něco dělala – a pořád nic.
Bezděčně jste však točila nejen lidi, ale i dobu a zvyky…
Točili jsme, jak někdo dělal zkoušky na vysoké škole nebo jak jezdil na automobilové závody. Když někdo tu zkoušku udělal, šel do nejbližší telefonní budky a zavolal to rodičům. Mladí muži tenkrát odcházeli na vojnu, lidé se s nimi loučili na nádraží, jejich ženy byly zoufalé a naštvané, rodiče plakali. To vše je na dokumentu velmi zajímavé. Dokument je vždy obrazem doby.
Jak jste vybírala ty sledované manželské páry?
Pro všechny páry to musela být první svatba, nesměli mít žádné nemanželské děti a věkově museli být mezi osmnácti a čtyřiadvaceti lety. Vybrali jsme jediné místo – Staroměstskou radnici v Praze. První krok udělaly všechny páry za relativně stejných podmínek.
V té době někteří snoubenci po radnici zamířili do kostela. Byly mezi těmi páry i věřící?
Z původních deseti párů měl jeden svatbu i v kostele. Byl to evangelický kostel sv. Mikuláše, kde manžele oddávala tehdejší farářka. Bylo to velmi silné a zajímavé. Na radnici jsme zažili jednoho oddávajícího, odříkal frázi za frází, v kostele byla úplně jiná atmosféra a zněla úplně jiná slova. Když jsme film dokončili, první povinná projekce byla na Ústředním ředitelství Československého filmu. Soudruzi tenkrát 
– bylo to v roce 1987 – rozhodli, že se ten kostel musí vystřihnout. Pod tímto rozhodnutím byli podepsaní muži se zajímavými příjmeními: Pravda, Svoboda a Krása. Zkusila jsem neposlechnout a kostel jsem nevystřihla. Nestalo se vůbec nic. Pak přišel rok 1989. Faktem ovšem je, že zmiňovaná dvojice se rozvedla jako první. I přesto měl ten příběh krásný vývoj: po roce manželství se sice rozešli, ale na konci toho filmu se opět dali dohromady.
To je krásný konec. Většina vašich příběhů však šťastně nekončí…
Ale já bych velice ráda natočila nějaký film s happyendem. Třeba příběh o Katce už vypadal velmi nadějně. Vždyť co může být pro ženu krásnější, než mít zdravé dítě? A přesto – nic. Nezměnila se. Tenkrát jsem byla totálně zklamaná, dokonce jsem na ni měla vztek, že nenašla v sobě sílu něco se sebou udělat. Velmi silně jsem si uvědomila, jaký nepřítel člověka droga je.
Může pomoct silné duchovní zázemí?
Určitě ano. Dokonce je to možná úplně zásadní: mít zdroj vnitřní síly, která dokáže překonat zaběhlý stereotyp a najít odvahu ke změně. Kdo má silného ducha, má motivaci něco velkého udělat. Zmiňovaná Katka například nevěděla, proč by měla něco změnit. Myslela jsem si, že by pro ni mohlo být odpovědí dítě. A nebylo.
Jste v kontaktu s lidmi z vašich příběhů?
S většinou z nich ano, občas s někým zajdu na kafe, občas někdo chce poradit. Nejsem žádný profesionální rádce, spíše ucho, které si najde čas lidi vyslechnout. Bylo by nebezpečné, kdyby se někdo z nich ke mně přisál. To by už byl nezdravý vztah.
Důvěřujete jim, dáváte jim své telefonní číslo. A to přesto, že vás jeden z nich okradl.
Dlouho jsem tomu nechtěla věřit. Byla jsem tenkrát měsíc na stáži v Berlíně, můj muž tady zůstal sám s dětmi, bylo jim deset a čtrnáct let. Tři dny po mém odjezdu mi volal: „Vykradli nás.“ Byt byl vzhůru nohama, dveře vyvrácené krumpáčem. A mne fakt ani na chvíli nenapadlo, že by to mohl být René, s nímž jsem předtím točila. Asi čtrnáct dnů po mém návratu do Prahy mi napsal už z vazby a přiznal se k tomu. Měla jsem špatný pocit, že jsem rodinu vystavila nebezpečí. Můj muž se tomu tenkrát zasmál a řekl mi, že mám dobrou pointu do filmu.
A René se vrátil i podruhé…
Poprvé ukradl nějaké foťáky, videa, hodiny, budíky, takže se děti neměly jak vzbudit do školy. Měly ode mě připravené sbalené kufry do školy v přírodě, i ty jim ukradl. Když se pak René vrátil z vězení, film o něm jsme dotáčeli – dali jsme mu kameru, aby sám natočil své první dny na svobodě. Kolegové mě tenkrát varovali, že mi ji nevrátí, já tvrdila opak, že už je jiný. A on ji nevrátil. Naletěla jsem.
Jste idealistka?
Vždycky doufám, že všechno dobře dopadne. A pak, když to nedopadne, jsem smutná. Nemůžu za Katku přestat fetovat, to musí udělat ona sama. Ale můžu doufat, že je v mých silách možná jí pomoct. Mohu něco kolem sebe ovlivnit, mohu aspoň něco udělat.
I proto jste kdysi přijala post ministryně kultury?
Těch šestnáct dnů byla dobrá životní zkušenost, i když spojená s velikým zoufalstvím, protože veškeré mé dobré úmysly ihned narážely na různé intriky. Člověk se obvykle pohybuje ve společnosti, kde platí nějaká pravidla, po vstupu do vysoké politiky jsou však kolem vás rozehraná pravidla jiná. Je to jakýsi systém her, jimž nelze najednou porozumět, ovšem zásadně ovlivňují běh úřadu, který máte řídit. Ministr má strašně složitou agendu a pochopitelně nemůže o všem vědět, přitom nese za všechno zodpovědnost. Proto je důležité mít kolem sebe poradce a náměstky, jimž musí důvěřovat. Když mu je ale nanominuje někdo jiný, může se dostat do složité situace, kterou lze jen velmi těžko ustát.
Můžeme tedy změnit něco ve společnosti, když s ní nejsme spokojeni?
Politika je důležitá, a proto musíme najít slušné lidi s politickým talentem a podporovat je. Když jich bude dost, mohou změnit zákony a pravidla této společnosti. Ale společnost samotnou, tu musíme změnit my, běžní občané. Možná naivně věřím v sílu drobné každodenní práce. Dělat to, co děláme, poctivě, jak nejlépe umíme – a nejen pro peníze.
Myslíte si, že je naše společnost duchovně bídná?
Nevím. Ale duchovno rozhodně není silným tématem dnešní doby. I když se ve veřejném prostoru objevuje častěji než kdysi, v této oblasti nás čeká ještě hodně práce. Budeme-li vůbec chtít v tomto směru pracovat. Protože jakkoli zřejmě nejsme ateistickou společností, jsme přece jen společností hodně materialistickou.
Setkala jste se při natáčení svých dokumentů s věřícími lidmi?
Nemohu si nevzpomenout na jednoho muže z těch předrevolučních manželských etud. Doma si na půdě sestrojil vlastní dalekohled, díval se skrz něj na nebe a přemýšlel, zda Bůh existuje. Tenkrát jsem věděla, že tyto jeho úvahy o víře a o Bohu do filmu neprojdou… Do života však určitě patří.
Díváte se i vy někdy na hvězdné nebe?
Na nebe ano. Ale asi vím, kam ta otázka směřuje. Myslím, že nejsem věřící. Věřím však v dobrou sílu a energii v lidech. Když budeme chtít, věci se budou pozitivně vyvíjet. A mám takový divný vnitřní pocit, že věci v nás a kolem nás se nedějí úplně náhodou. Čili asi to ve mně nějak směruje k onomu něcismu, který často zmiňuje profesor Halík.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou