V nebi pochopíme skutečný záběr

Vydání: 2014/17 Papežové se stanou svatými, 23.4.2014, Autor: Matúš Demko

Boha ještě nikdo nikdy neviděl. Je ale možné o něm hovořit a ztvárňovat naši představu o něm. Po téhle evangelizační cestě již mnoho let kráčí řeholní sestra ze Slovenska IVICA KUŠÍKOVÁ.

„Misijní území se dnes už nevnímají ve smyslu geografickém,“ říká dokumentaristka sestra Ivica Kušíková. Snímek archiv I. Kušíkové

Je mnoho řeholních sester na Slovensku, které filmují?

Dnes už není neobvyklé vidět řeholní sestry s fotoaparátem, nebo jak si natáčejí video na mobil. Takže si myslím, že nás natáčí mnoho. Otázkou je, jak se pak natočený materiál dále zpracuje a použije.

Co vás přivedlo k točení filmů?

Přivedl mě k němu jakýsi neklid, dilemata spojená se způsobem hlásání evangelia, který by byl současný a člověka dokázal oslovit a posunout. Vizuální forma „převyprávění“ příběhu je totiž velmi atraktivní a perspektivní. Dokonce i papež František ve své apoštolské exhortaci o hlásání evangelia říká, jak důležité je umět využívat obraz ke zdůraznění poselství – protože se vizuální zobrazování přímo dotýká naší každodennosti. Tomu lidé rozumějí a následně se dokážou k tématu vyjádřit nebo ho posunout dál.

Kde se zrodil váš vztah k dokumentu?

Ze svého vztahu k dokumentárnímu filmu „obviňuji“ Boží prozřetelnost a vedení naší kongregace, které mi studium dokumentu doporučilo a umožnilo. Jsem člověk, jenž asi ví, co v životě chce – a jde si za tím. A když to ne-
vyjde, nepláču. Vnímám to jako novou možnost, ale i výzvu posunout se dál. Život je o výstupu na náš osobní vrchol. Učím se důvěřovat.

Uměla byste si představit život bez kamery?

Musím se přiznat, že asi ne, ale uvidíme, co je pro mě ještě připraveno… Kamera je nástroj, jímž se dokážu vyjádřit a podělit o hodnoty, které tak vnímám a věřím, že budují život.

Je náročné prosadit se jako filmařka v konkurenčním prostředí?

Cílem evangelizace není prosazování se. A ani dokumentární tvorbu nevnímám jako konkurenci. Nejsem filmařka, jež honí trofeje, i když se snažím dělat věci co nejlépe, protože dnešní divák je velmi náročný. A já chci svou tvorbou pozvat člověka k reflexi a nabídnout mu vnímání reality, v níž žije, z jiného úhlu pohledu. Mou ambicí je vytvořit prostor pro dialog, prostor pro objevování.

Jako filmařka jste navštívila mnoho zemí. Natáčela jste někdy i v Česku?

Na české pohraničí mám ty nejkrásnější vzpomínky. Se staršími sestrami jsme natáčeli jejich svědectví o životě v 50. letech ve vyhnanství a o práci v textilních továrnách. Setkali jsme se s velkou ochotou a vstřícností. Je však smutné pozorovat, jak mnohé z těchto průmyslových budov chátrají a ztrácejí své opodstatnění.

Nakolik souvisí váš duchovní život s režisérskou prací?

Snažím se tvořit příběhy ve světle evangelia – jeho hodnot, i když formy, které používám, nemusí být prvoplánové a na první pohled takto vnímané. Fascinuje mě objevování „Boží stopy“ v lidském příběhu a z toho vyplývající dobrodružství člověka při realizování jeho povolání. Myslím tedy, že moje misionářské poslání je s dokumentaristikou propojené.

Bude film i nadále prostředkem evangelizace, nebo ho nahradí nové způsoby sdělení?

Vždy tu bude něco nového, ale film se svým potenciálem vizuální komunikace bude mít perspektivu ještě v daleké budoucnosti. Podělím se o myšlenku německého benediktina Anselma Grüna, který ve své knize Uzdravení skrze obrazy píše: „Obrazy nám zprostředkovávají kontakt s naší schopností soucitu. Umožňují nám podílet se na osudu jiných lidí. Vytrhávají nás z izolace a zprostředkovávají nám vnitřní kontakt s ostatními lidmi. Vyvolávají v nás emoce.“ Jak bude tvorba probíhat, si nedovolím odhadnout. Vždyť ještě nedávno byly HD kamery revolucí. Dnes se natáčí 2K, 4K a co bude za rok, za dva? Ale to až tak důležité není. Důležité je, aby byl člověk ochotný se podělit o svůj příběh, jakož i nechat se obohacovat příběhy druhých. Aby chtěl být součástí celku.

Bylo by možné prostřednictvím kamery zachytit Boha?

Kdyby se to někomu povedlo, určitě by nešlo o Boha. Byla by to pouze naše představa. V tvorbě, resp. umění jako takovém, se snažíme pouze o postupné odhalování krásy, pravdy a lásky. Finále nastane až na věčnosti. Tehdy pochopíme, kdo jsme, a budeme vidět Boha tváří v tvář. Tam pochopíme, o čem je „skutečný záběr“ a o co všechno jsme se marně snažili. Co vše zůstalo v našich příbězích nepochopené a nedopovězené.

Který ze svých filmů máte nejraději?

Nemám takový film. Každý ve mně zanechal stopu a odhalil nové, nepoznané – i o mně samé. Také každé setkání s protagonistou dokumentu vnímám jako dar. Moje tvorba je tak spojena s velkou vděčností.

Vaším významným projektem byla „Pilátova amnestie“. V čem vidíte jeho přínos?

Film „Pilátova amnestie“ byl už jen jakýmsi výstupem tříleté audiovizuální archivace svědectví a vzpomínek řeholních sester, které přežily likvidaci svých klášterů a dlouhé roky ve vyhnanství. Mapovali jsme hlavně období let 1945–1965. Význam tohoto dokumentu vidím hlavně v tom, že toto téma bylo dlouho neotevřené. Jako by se nic nestalo! Škoda, že se tento projekt neuskutečnil ještě v 90. letech, kdy 
těch svědectví mohlo být zaznamenáno víc…

Nedávno jste se představila filmem „Suď mne a zkoušej“, který pojednává o likvidaci ženských klášterů v době komunismu. Jaké pro vás bylo mluvit se staršími sestrami, jež likvidaci klášterů prožily na vlastní kůži?

Myslím, že jsem s nimi velmi rychle našla společnou řeč. Nebýt jejich ochoty a vstřícnosti, ale také odvahy a důvěry při našich dobrodružných výpravách, tento film by nevznikl. Patří jim dík, že navzdory svému věku, zdravotním problémům a různým jiným omezením ještě chtěly o svých vzpomínkách mluvit. A to na místech, kde prožívaly svá životní dramata.

Umíte si představit, že byste v padesátých letech prožila něco podobného? Zvládla byste to?

Nevím, asi ne. Už jsem však ve svém životě zakusila sílu společenství a vím, jaká je to energie. S takovou podporou se dá přežít mnoho věcí. Kdybychom věděli, co všechno nás v životě potká, nevím, jestli by se nám do toho chtělo. Ale v životě to naštěstí funguje jinak. Nevíme, co přinese zítřek, ale máme naději, že to vše má v našem bytí své místo. Neboť jen když člověk dokáže uvěřit smyslu i toho těžkého, co ho potkalo, a nechá se tím vším proměňovat, dozrává ve svém poslání. Dozrává do plnosti lidství.

Aktuální je i váš dokument o blahoslavené Zdence Schelingové, trpitelce z doby komunismu. O čem je?

Dokument „Zdenka“ přibližuje divákovi atmosféru počátku padesátých let, pronásledování domnělých odpůrců komunistického režimu i metody práce tajné policie. Je příběhem o jemné, ale zároveň silné ženě snažící se chránit nevinné za cenu vlastního života. Zdenka byla obyčejný člověk se svými touhami a potřebami. Její výjimečnost spočívá ve velikosti její lásky a odvaze za tuto lásku zaplatit. Riskovala svůj život, aby zachránila pronásledované kněze. Její činnost však odhalila Státní bezpečnost a tehdejší soud ji za údajnou velezradu odsoudil na 12 let. Sestru Zdenku jako první Slovenku prohlásil papež Jan Pavel II. za blahoslavenou v září 2003.

Proč vás zaujala právě ona?

Můj zájem byl inspirován historickým zkoumáním a podrobným zmapováním událostí. Příběh sestry Zdenky se prolíná s příběhem soudce, který stál v čele Státního soudu, instituce, která odsoudila mnoho nevinných politických vězňů. O vzestupu, pádu a obrácení tohoto soudce hovoří ve filmu jeho syn. Katarze, touha po odpuštění a ochota odpustit jsou pak dalšími silnými a nadčasovými momenty filmu. Dokument též ukazuje, jak různě člověk reaguje na mezní situace. Historička Veronika Zwiewková o tom píše: „Při střetu bezmocného člověka a dočasné moci režimu nakonec paradoxně vítězí ten, kdo v očích světa prohrává. A jeho odpuštění je znamením naděje pro ty, kteří touží vymanit se ze sítě zla.“

Mnohá témata ve vaší práci se týkají komunismu. Proč?

Je třeba o nich mluvit. Musím ale říct, že tato témata si záměrně nevybírám. Přicházejí jako nabídka, která mě dosud vždy oslovila.

Období komunismu už patří minulosti. Tehdy režim představoval pro víru ohrožení. Je nyní možné věřit opravdu svobodně?

V první řadě je třeba říct, že víra je dar. Člověk může věřit za každých okolností – tak tomu bylo tehdy i nyní. Je to naše svobodné rozhodnutí, které nám nikdo nemůže vzít. Může mít své konsekvence, může být spojeno s utrpením, odmítáním, vyloučením i smrtí. Ale člověk je ve svém rozhodnutí vždy svobodný.

V řádu zřejmě hodně záleží na tom, jak vaše povolání vnímají představené. Právě od nich může i nemusí vzejít návrh, abyste si rozšířila vzdělání nebo se třeba věnovala dokumentaristice. Našla jste v komunitě pochopení?

Moje řehole je misijní a naším úkolem je hlásat evangelium. Dokumentární tvorbu považuji pouze za jednu z forem hlásání. I řeholníci musí být invenční, aby Boží slovo bylo srozumitelné dnešnímu člověku. Ano, řád mi vytváří prostor a podmínky pro mou práci.

Čím se jako Služebnice Ducha Svatého lišíte od ostatních?

Naším úkolem je hlásat evangelium na místech, kam se ještě nedostalo. V 19. a 20. století to byly zámořské misie, ale nyní je situace jiná. Dnes se mi zdá, že je spíše potřeba re-evangelizovat. Misijní území se už nevnímají ve smyslu geografickém. Chudoba má dnes různé podoby a země, které kdysi vysílaly misionáře, se dnes samy stávají misijním územím.

Na vašem webu se píše, že jste misionářky z lásky a pro lásku…

Někdy se mi zdá, že slovo „láska“ dokážeme skloňovat ve všech pádech. Nevím, zda se o lásce dá vůbec mluvit, aniž ubíráme na jejím významu. Pro mě jsou podstatné vztahy a svědectví. Láska se žije a pro lásku se umírá.

A lásku je možné také šířit…

To je naše poslání. Největší mise každého z nás. Lidé nás mají poznat „po ovoci“, a ne podle příslušnosti k tomu či onomu „klubu“. Láska je výzva.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

sestra na svém místě Vladimír F. 27.4.2014 07:45
50. léta byla Michal 25.4.2014 21:59

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay