V Curychu na mši hezky česky

Vydání: 2013/33 Křesťané slaví mariánský svátek, 14.8.2013, Autor: Jiří Macháně

Kdybyste se na svých letních cestách ocitli ve švýcarské metropoli, vězte, že tu dosud žije česko-moravsko-slovenský ostrůvek věřících. Na nedělní mši svaté vás přijmou farníci krajanské farnosti ve čtvrti Wiedikon v kostele Herz Jesu. Hovořili jsme se salesiánem P. ANTONÍNEM ŠPAČKEM, který slouží exulantům z někdejšího Československa i novodobým obyvatelům a návštěvníkům Curychu.

P. Antonín Špaček (vpravo) na výletu rodin na Mythen. Snímek archiv P. Špačka

Jak byste představil českou farnost v Curychu?

Zahraniční krajanské farnosti se nazývají trochu zkresleně misie – tady je zvykem ji nazývat Česká nebo Slovenská katolická misie. Máme statut „personální farnosti“ – na každém místě ve Švýcarsku můžeme vykonávat všechny duchovní i liturgické služby pro krajany. Jsme však takovou doplňkovou péčí o krajany k jejich běžnému životu v jejich vlastních farnostech. Není to tak, že by se do kostela Herz Jesu v Curychu a na dalších pět míst, kde míváme pravidelné bohoslužby, sjížděli lidé z celého Švýcarska. Každý je někde zakotven a žije se svou místní farností.

Pořádáte i něco jiného než bohoslužby?

Většina mého času patří osobním kontaktům s krajany: aspoň jednou za měsíc je po mši posezení ve farních klubech, pak mě čeká v některé rodině oběd, návštěvy nemocných a seniorů. Kromě toho mám v týdnu tři výjezdní dny: odpoledne seniory v domovech důchodců nebo doma, večer pak rodiny s dětmi. Nejsou to jen společenské návštěvy, ale i duchovní rozhovor, svátosti, často i se mší sv.
– tzv. Hausmesse. Také mě čekají návštěvy v nemocnicích, přípravy na svátosti. Kromě toho pořádáme několikrát za rok víkendové setkání rodin na různých místech, hlavně u jedné české rodiny se šesti dětmi, která obývá horský statek v pohoří Jura. Velmi populární a stále hojně navštěvovaná je velká čtyřdenní postní duchovní obnova. Konáme ji v centrálním Švýcarsku, v místě, kde žil v patnáctém století sv. Mikuláš z Flüeli. Každý rok pozveme kazatele z Česka. Jednou za rok máme také svou národní pouť do hlavního poutního místa Švýcarska Einsiedeln. Naši pouť doprovází vždy některý z českých nebo moravských biskupů, opatů či řeholních představených. V době krátkých prázdnin, kterých je zde během školního roku požehnaně, pořádáme jednodenní výlety. Každou středu máme společně se Slovenskou misií večer pro mladé. Jsou to vesměs lidé, kteří do Švýcar přišli studovat, dělají tu au pair nebo jinak pracují. Sejdeme se nejprve v kostele a pak ještě ve velkém sále (oratoři), kde je k dispozici ping-pong, biliár, stolní fotbal, malé občerstvení, možnost osobních rozhovorů…

Jací lidé přicházejí?

Jádro účastníků bohoslužeb tvoří starší lidi, kteří přišli do Švýcarska před lety jako mladí. Ti nejvíc stojí o pravidelné české bohoslužby. Dnes už to ale nejsou žádné davy…

To jsou ti, kteří přišli v roce 1968?

Švýcarsko nebylo až do šedesátých let tak bohaté jako dnes. V té době začal hospodářský růst této malé alpské země, protože banky mohly začít nakládat s majetkem uloženým v bankách, k nimž se dvacet let po válce nikdo nehlásil. Paradoxně to byl majetek nacistů a jejich obětí, převážně Židů. V této době hospodářského růstu se začalo Švýcarsko velmi otevírat. V neblahém roce 1968 sem přišlo na 18 tisíc Čechoslováků-exulantů. Byli přijímáni s otevřenou náručí, protože to byla většinou elita našeho národa: lékaři, inženýři, odborníci ve stavebnictví… Rostoucí švýcarské hospodářství trpělo nedostatkem odborníků. Byly tu zřízeny utečenecké tábory, kam si zástupci firem jezdili vybírat potřebné profese a hned nabízeli zálohu, byt a práci. Dodnes tady mají naši krajané velmi dobrou pověst. Mám dojem, že prakticky každý Švýcar zná nějakého Čechoslováka.

Takže to je základ české farnosti…

Ano. Jejich potomci v druhé a třetí generaci jsou již většinou integrovaní v místních státních a církevních strukturách a postupně se vytrácí i původní mateřský jazyk a zájem o české a moravské tradice. Ale máme zároveň několik desítek rodin v další generaci, kde oba rodiče mluví česky nebo slovensky – to jsou právě ti účastníci rodinných setkání a výletů. Pak jsou tu mladí lidé, kteří přijíždějí buď studovat, nebo pracovat. Většinou se však chtějí vrátit do vlasti – pokud jsou ještě svobodní. Vydělají si tu například na byt či dům a hurá zpátky domů. Je s nimi kus radostné práce: jak jsou odříznuti od rodin, najednou je jim Pán Bůh jaksi blíž, přicházejí na rozhovor o vážných věcech, ke svátostem, připravují se na svatbu, někdy i jeden z partnerů na křest. Ovšem samotné svatby jsou z devadesáti procent v jejich rodné vlasti.

Proč nechtějí ve Švýcarsku zůstat?

Mají doma rodiny, příbuzné a přátelské vazby; ono není lehké odejít do ciziny. Výjimku tvoří mladé rodiny, které sem přišly za prací už s rozhodnutím, že tu zůstanou dlouhodobě. Jsou velmi dobře vybaveni jazykově, jejich děti chodí do místních škol, rychle se integrují. Ale s krajanskou farností také udržují kontakty.

Když se vrátíme k rodinám exulantů, kteří přišli po Pražském jaru, proč se chtějí stále scházet v české farnosti?

Modlí se v mateřštině, slaví Pána česky. A navíc, když se v rodině stále ještě mluví česky, tak i kvůli udržení jazyka. Často mají v Česku příbuzné a nechtějí jazyk ztratit, tady je příležitost si ho oživovat. A upřímně řečeno, na české mši svaté je to přeci jen srdečnější než na té švýcarské.

Jak vidíte budoucnost své misie?

Bohužel se všechny české krajanské misie v zahraničí blíží ke svému vrcholu – budou končit. Když ne za pět let, tak do deseti roků. Historická úloha krajanských farností se naplní a v tichosti zaniknou. Měly přitom velký význam náboženský, kulturní i sociální.

Proč exulanti zůstali a nevrátili se po revoluci zpět?

Vrátili se většinou lidé bezdětní nebo na důchod. Jenže když už tu máte třetí generaci potomků, vnuky a vnučky, nechcete se od nich odloučit. Spousta exulantů proto žije rozpolceně. Doma mají třeba dědictví po předcích, opravili statky, chalupy, jezdí tam a nikde nejsou vlastně doma. Uvykli tu a nechtějí Švýcarsko úplně opustit. Ani jejich potomci už do Česka nechtějí – narodili se tu, vystudovali, zapustili kořeny. Nemají se k čemu vracet.

A přitom je tu docela jiné smýšlení než v Česku…

Vezměme to z docela praktického života: když jsem pozván na jídlo do česko-švýcarské rodiny, kde je žena Švýcarka, v žertu říkávám, že je dobře se trochu najíst předem. Uctivě vás přijmou, to ano, ale paní domu se zeptá manžela, kolik bude hostů. Když pět, tak připraví pět kusů masa a nic navíc. U nás na Moravě bychom připravili porcí deset, však ono se to když tak sní druhý den. Švýcaři jsou raději, když trochu chybí, než aby něco zbylo. Jiný příklad: přijít neohlášen na návštěvu je přímo skandál – a to i mezi příbuznými. Chcete-li navštívit babičku, musíte se nahlásit předem. Ne že půjde mladá paní kolem s kočárkem a zazvoní, řkouc: „Babi, jsi doma, dáme si spolu kafe?“ To neexistuje. Možná ještě v některých sedláckých rodinách na venkově.

Prozraďte, jak jste se vlastně v Curychu ocitl.

Šel jsem tam, kam jsem byl poslán. Když v roce 2002 nečekaně zemřel český farář ve Švýcarsku, salesián P. Josef Šimčík, krajané si přáli jeho nástupce. České katolíky v zahraničí má na starosti biskup Esterka a ten, když přijel do Čech, zavítal na setkání naší provincie v Kobylisích s tím, že potřebuje kněze do Curychu. Tradičně tu totiž vždy byli salesiáni. Po obědě za mnou přišel tehdejší provinciál, jestli to nechci zkusit. A tak to tu zkouším už jedenáct let.

Jak se vám tu žije?

Život duchovního správce je tu podobný jako kdekoli jinde: má být pro lidi. Když kněz ukáže vstřícnost, lidskost, porozumění, milosrdenství a ochotu naslouchat, je všude vítán. Často nestačím hned uspokojit všechny zájemce o osobní návštěvu. Atmosféra je celkově příjemná, církev i kněz mají u občanské společnosti rozumný respekt, kláštery fungují, církevní školy jsou vyhledávané… Mám mnoho krásných kontaktů jak s českými, tak se slovenskými krajany, také se smíšenými česko-švýcarskými rodinami, dobré vztahy pěstujeme i s místními farnostmi, kde konáme české bohoslužby. Mohu říci, že jsem zde spokojený a šťastný.

Když mluvíte o porozumění, Švýcaři užívají dialekt…

Není to dialekt, jaký známe třeba na Moravě. Není to nářečí, ale samostatný jazyk Schwyzerdütsch, na který jsou Švýcaři náležitě hrdí – ačkoliv ani nemá písemnou podobu. Český herec Jaromír Hanzlík, který tu žije, odpověděl na podobnou otázku, že to „není řeč, ale vada krku“. Spisovnou němčinou se domluvím, ale Schwyzerdütsch je opravdu těžká.

Jaká je vaše zkušenost se švýcarskou církví?

Pro biskupa je kněz i jakýkoli zaměstnanec církve na prvním místě člověkem. Zajímá se nejdřív o jeho osobní potřeby a teprve potom, jak plní své povinnosti. Velmi silně na mě zapůsobilo setkání s nynějším kardinálem Kochem, dříve basilejským biskupem, v jehož diecézi se také scházíme s krajany. Přál si mě proto poznat osobně. Ozval se mi jeho světící biskup a pozval mě na společnou večeři – abych prý přijel vlakem, že se bude podávat víno. Provedl mě po biskupství a pak jsme zasedli ke společnému stolu. Žádný luxus, ale srdečná společnost. Po večeři mě jeho sekretář doprovodil až na nádraží. Stalo se to některému knězi u nás?

Je zde atmosféra v církvi otevřenější?

Vypomáhám i v místních farnostech, takže mohu říci, že je víc laická – a hlavně dost demokratická. Většinou si faráře volí farnost, podobně jako to dělají v Česku evangelíci. V katolickém tisku jsou oznamována volná místa po kněžích, kteří například odešli do důchodu. Kněz, který se přihlásí, se přijede do farnosti představit (když je jich víc, tak postupně) a věřící pak hlasují. Zvolený kněz se poté stane na rok administrátorem; potom lidé hlasují znovu a je na pět let farářem. Biskup mu k tomu dá příslušnou pravomoc, jurisdikci. Ale bývá to v každé diecézi jinak, v některých se dokonce volí i biskup. Většinou je tu atmosféra volnější, je tu méně obřadnosti a oficialit. Možná je tu někdy až příliš demokracie nebo jsou až příliš osobité liturgické „směrnice“. Víte, ale trocha té demokracie by ani u nás doma neškodila. 

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

Vrátit se? Kam? Čechy už nejsou, jen torzo Michal 15.8.2013 17:51

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay