Na předválečný skauting vzpomínám rád. Imponovaly mi od začátku hlavně kamarádství, body skautského zákona a morální desatero, například pomoc bližnímu, zásada alespoň jednoho dobrého skutku denně nebo sport a hry. Soudržnost a tělesná odolnost mi pak pomohly ve vězení, kde jsem strávil čtrnáct let.

V rámci našeho střediska Šipka jsme se párkrát ilegálně sešli a snažili se nacistickému režimu škodit drobnými akcemi. Vím, že se scházeli skauti také v Bakově nad Jizerou nebo v Humpolci.

Aktivně vystoupit proti režimu jsem chtěl hned po válce, protože jsem jako demokrat nesnášel totalitní systémy. Bojovat proti komunismu jsem se rozhodl po únorovém puči. Riziko mého zatčení sice existovalo, ale zpočátku nebylo až tolik případů. Masové zátahy začaly až později v roce 1949. Měli jsme sedmičlennou skupinku mladých lidí, převážně vysokoškoláků. Začali jsme tisknout ilegální časopis Za svobodu a účastnili se různých demonstrací. S emigrací jsem musel počítat, měli jsme kontakt na převaděče. Schovávali se u nás dva agenti, kteří přišli z Německa. Na Šumavě ve Stachách je ale při přechodu hranic chytli. Naše prozrazení tak přišlo z jiné strany, než jsme očekávali – u těchto zadržených totiž našli naše časopisy a vytloukli z nich, odkud je mají. I naše výslechy byly brutální, doprovázené bitím. Při výsleších mne mlátili opravdu hodně, bylo to na tzv. Pražské čtyřce v Bartolomějské ulici. Můj referent se jmenoval Janoušek. Když mu při boxování docházely síly, měl na pomoc řeznického tovaryše.

Byli jsme zařazeni do monstrprocesu Milana Choce, který prý spáchal atentát na komunistu – majora Schramma. Před soudem stála naše sedmičlenná skupina, z níž už žiju jen já. O našem odsouzení nemohlo být pochyb. Ve vězení jsem se pak setkal i s našimi válečnými hrdiny, hlavně v Leopoldově.

Což bylo dost nerozumné, protože jsem měl odsezenou značnou část trestu a tehdy se stávalo, že polovinu odpouštěli. Na druhé straně byl režim v táboře krutý. Myšlenkou na útěk jsem se zabýval od samého začátku a vždy hledal příležitost. Na šachtě jsem se seznámil s pár vězni, kteří měli podobné úmysly. Byli to ostří hoši, bývalí partyzáni či agenti ze Západu. Podrobnosti jsme domluvili na jedné nedělní noční směně, kdy nebývalo tolik dozorců.

Vyšlo to na 15. října 1951. Kamarádi předstírali závadu, kvůli níž prý musí do zámečnické dílny. Tam přepadli bachaře a vzali mu samopal. Spustili ho dolů do šachty a protiklecí jsme nahoru vyfárali my zbývající. Dostali jsme se přes dráty a vydali se směrem k západní hranici. V naší směně byl spoluvězeň Levinský, který nebyl do útěku zasvěcen, protože jsme k němu neměli dost důvěry. Řekli jsme mu, aby sfáral dolů s dozorci, on ale chtěl utéct s námi. Jeden z našich měl proto Levinského stále na dozoru. Jenže ten mu po pár kilometrech vyklouzl, vrátil se na šachtu, kde osvobodil dozorce, a byl spuštěn náramný poplach.

K ránu jsme z lesa uviděli na horizontu postavu v civilu. Je možné, že nás ten člověk nahlásil. Na obloze jsme zahlédli několik helikoptér, to už nás hledali. Pak se odněkud vynořila postava četníka, který na nás spustil střelbu. Já byl nejblíž a dostal jsem zásah do kolene. Naši střelbu opětovali a zřejmě ho trefili. Kamarádům se podařilo prchat dále, já se snažil ránu obvázat ručníkem a odplazit se do obce. Moc to ale nešlo. Nechtěl jsem jim padnout do rukou živý, a tak jsem se pokusil oběsit na opasku. Pověsil jsem se na větev smrku, která ovšem byla suchá, praskla a pod mou vahou se utrhla. To už mě objevili a vlekli na četnickou stanici do Stanovic. Nešetřili přitom ranami a kopanci. V obci se pilně střílelo, několik našich se totiž opevnilo v barácích. Dělal jsem si naději, že mne trefí, ale to už jsem byl vevnitř na policejní stanici. Dál mě mlátili, dokud se neobjevil důstojník, který, když uviděl mé krvácející koleno, objednal doktora. Ten řekl, že musím do špitálu. Skutečně přijela záchranka a dovezla mě do karlovarské nemocnice na vězeňské oddělení, kde si mě nechali. Pak tam přivezli dalšího útěkáře Zdeňka Šticha, ten byl v bezvědomí. V nemocnici jsem měl pár týdnů pokoj.

Odvezli nás z nemocnice na Pankrác a odtud první jarní den roku 1952 do Karlových Varů, kde se v Hornickém domě konal třídenní monstrproces. První tři z obžaloby byli odsouzeni k trestu smrti: Volek, Plšek a dozorce Karolík za údajnou pomoc. Já byl na listině na čtvrtém místě a vyvázl jsem s 25 lety, neboť jsem neměl při útěku prokazatelně žádnou zbraň. Odvezli nás do Leopoldova, kde tehdy panoval krutý režim: hodně hladu a buzerace, zato málo spánku. Mně tam natolik pocuchali zdraví, že jsem měl při svých 191 centimetrech jen 58 kilo. To už mě lékař převedl na nemocniční oddělení, kde bylo klidněji. Pak jsem se dostal na Mírov a nakonec zase do Jáchymova, kde jsem to dokroutil do amnestie v roce 1962.

Zprvu jsem myslel, že se národ vzepře, ale nebylo tomu tak. Tudíž jsem začal uvažovat o exilu. Požádal jsem na policii o povolení dvoutýdenní návštěvy Rakouska, tenkrát byli úředníci ještě shovívaví. Tam jsme se dověděli, že Švýcaři chtějí přetíženému Rakousku ulehčit a jsou ochotni přijmout 14 tisíc Čechoslováků. Zamířili jsme do Bregenzu, kde jsme byli dva týdny v uprchlickém táboře. Zkontaktoval jsem se s mukly, kteří už předtím zakotvili ve Švýcarsku, a ti nám dali tipy. Na Západě byla hospodářská konjunktura a jedna velká textilka na umělá vlákna ve Wattwilu mi nabídla zaměstnání, protože jsem uměl německy a měl školy. Později jsem pracoval v chemičce a až do penze potom ve velké pojišťovně.

Po příjezdu jsme vyhledali emigranty z první vlny a brzy zahájili činnost. Měli jsme skautské oddíly v Curychu, Bernu, St. Gallenu a Basileji. Pořádali jsme letní tábory, svatodušní setkání, puťáky. Vydávali jsme časopis a příručky a pašovali je do vlasti. Na Západě nebyla o krajanské spolky nouze, vznikaly už od počátku 20. století – byly ovšem nepolitické. Kvůli nacismu už přišli političtí uprchlíci a po komunistickém puči exulanti založili Sdružení bývalých politických vězňů.

Nedělal jsem si iluze, že rudí zločinci budou odsouzeni. Ani mě nepřekvapuje, že mnozí z nich jsou dodnes na vysokých místech. Rudí jsou třetí nejsilnější stranou v zemi, jenom si nad tím uplivuji. Náš národ je nepoučitelný. Je to asi tím, že za komunismu nemusel člověk moc přemýšlet a nepředřel se. Ve světovém měřítku ale už není komunismus hrozbou, poněvadž mu odzvonilo.

Katolická víra pro mě v životě hodně znamenala a posilovala mě i ve vězení. Od katechetů a katechetek ve škole jsem dostal základy víry, byl jsem ministrantem. Vědomosti jsem si prohloubil právě ve vězení při rozhovorech s kněžími.

V Otčenáši se modlíme: Jakož i my odpouštíme našim viníkům… Přiznávám ale, že mě to někdy stojí pořádné přemáhání. U mě odpouštění někdy koliduje i s trestáním a spravedlností, které mají od takových činů odrazovat budoucí provinilce.