Uniká nám oběť všedního života

Vydání: 2014/14 Církve: Nechte už narovnání být, 1.4.2014, Autor: Matúš Demko

Nepřestává věřit, že historie může být učitelkou života. Profesor a pedagog RÓBERT LETZ.
 
Historik Róbert Letz se svou početnou rodinou. Snímek archiv R. Letze
 
Jedním z témat vašeho vědeckého zájmu je období první Slovenské republiky z let 1939–1945, které se říká „farská“. Oprávněně?
Komunisté potřebovali vidět ve Slovenském štátu pouze farskou republiku, aby mohli účelově zpochybnit práva slovenského národa a zkompromitovat katolickou církev. Církev však nebyla Hlinkova lidová strana, i když se v jejím rámci angažovalo mnoho kněží a věřících laiků. Propojenost vládnoucí lidové strany s církví v tomto období existovala (kněz byl prezidentem, biskup místopředsedou Státní rady, několik kněží bylo poslanci), ale nebyla absolutní. Biskupové upozorňovali vládní činitele na mnohé negativní jevy, ale jejich hlas často zůstával nevyslyšen. Lidová strana přijala politiku kolaborace s nacistickým Německem, což vysvětlovala nereálností ostatních variant. Zde je třeba rozlišovat, což také není snadné, kolaboraci z donucení a kolaboraci dobrovolnou a zištnou. Všechno překrýval pocit strachu a ohrožení. Ohroženi se cítili v podstatě všichni. Bludiště politiky menšího zla, kterým musela lidová strana ve stínu Německa kráčet, se stalo její osudovou pastí.
 
Do jaké míry nese církev odpovědnost za negativa z dob války?
Zdá se, že biskupové mohli razantněji vystupovat ve prospěch pronásledovaných skupin obyvatelstva. Byli však vývojem zaskočeni. Nelze říci, že nedělali nic. Veřejné přednášky proti rasistické propagandě na bohoslovecké fakultě v Bratislavě v únoru 1939, memorandum proti tzv. Židovskému kodexu v roce 1941, neúspěšný pokus o vydání pastýřského listu v roce 1942 a nakonec pastýřský list z roku 1943. Navíc mnoho osobních apelů, memorand a pomoci pronásledovaným. Biskupové však nebyli politiky, nýbrž v první řadě muži pastorace. Vzhledem k soudobým podmínkám a dobovému předkoncilnímu smýšlení udělali hodně.
 
Prezidentem tehdejšího Slovenska byl ovšem katolický kněz. Jak se to vnímalo?
Papež Pius XII. během audience biskupa Michala Buzalky 8. září 1939, tedy na začátku války, vyslovil pochybnost, zda je dobré, že v čele slovenské vlády stojí katolický kněz. Vyjádřil se, že „při nějakém nepovedeném nebo méně užitečném státnickém vývinu může v budoucnu hněv lidu v pohnutých událostech přenést odpovědnost na kněze nebo na církev a pak se pomstít v té mylné domněnce, že to dělali kněží a církev“. Přesně to se také stalo, jen ten „hněv lidu“ později rozdmýchala komunistická propaganda. Jozef Tiso přijal úřad prezidenta bez oficiálního souhlasu Svatého stolce. Papež to vzal na vědomí až dodatečně s více než měsíčním odstupem. Dal najevo, že přijetí prezidentského úřadu Tisem akceptuje jako jeho svobodné a osobní rozhodnutí se všemi riziky, která z toho vyplývala. Tiso se tedy angažoval v politice na vlastní riziko a Vatikán to tak bral. Tiso a velká část společnosti žili v přesvědčení, že v politice sledují zájem vlastního národa, a každá jiná alternativa by mohla podpořit radikálně pronacistické síly vedené Vojtěchem Tukou.
 
Negativní světlo na církev vrhají i židovské deportace.
„Vhodný“ čas k odsunu Židů ze Slovenska nastal po salcburských jednáních, kde pronacističtí radikálové získali klíčové resorty ministerstva vnitra a zahraničních věcí a Německo poslalo na Slovensko své poradce, mimo jiné pro židovské záležitosti. Deportace Židů prosadila, a to ještě před přijetím deportačních zákonů, radikální pronacistická skupina kolem předsedy vlády Tuky. Umírněná skupina kolem Tisa nenašla účinný způsob, jak jí v této věci čelit. Neodvážila se to udělat snad i z obavy z postoje Německa, ale ve hře byla také lhostejnost k osudu Židů. Zbavit se nepohodlných občanů, prohlášených za nepřátele, a předtím je zbavit občanských a majetkových práv nebyl křesťanský přístup. Odpovědnost za deportace nese nacistické Německo jako jejich hlavní strůjce, ze Slovenska pak zejména jejich iniciátoři z radikální skupiny (Tuka, Mach), ale i všichni ti, kteří se na nich přímo a nepřímo podíleli – od nejvyšších politických funkcí až po ty nejnižší.
 
Zajímáte se také o represe vůči církvi po nástupu komunismu. Jak to církev zvládala?
Vyčerpávající běh na dlouhou trať vyhrála církev, která z něj vyšla jako mravní autorita. Otevřené pronásledování a omezování církev na jedné straně oslabilo, ale na straně druhé vnitřně očistilo a obohatilo o zkušenosti. Víra se stala autentičtější a méně formální. Právě 
na Slovensku byla církev, zejména její podzemní struktury, důležitým střediskem odporu proti režimu. Byla živou alternativou a tím přilákala také mladou generaci, která už neměla poznat Boha. To velmi inspiruje i dnes.
 
Napsal jste monografii o biskupu Buzalkovi, který byl vězněm komunistického režimu. Odsoudili ho v roce 1951 v procesu s biskupy Vojtaššákem a Gojdičem. Buzalka je kandidátem na blahořečení a už byla ukončena diecézní fáze jeho beatifikačního procesu…
Biskup Buzalka byl člověk se zvláštní noblesou a kouzlem. Dokázal si promluvit s vesnickou ženou i s bulharským carem. Byl pomocným biskupem tehdejší trnavské apoštolské administratury (oblast, která dosud nebyla ustanovena jako diecéze – pozn. red.). Vážím si jeho hluboké víry, stálé radosti, humoru a skromnosti, které ho charakterizovaly. Pro Krista a církev velice mnoho vytrpěl. Ve zinscenovaném procesu byl odsouzen na doživotí. Nereptal, přijal mučení a utrpení. Zemřel předčasně v internaci v Táboře v roce 1961. Myslím, že si blahořečení zaslouží.
 
Je to reálné?
Reálnost jeho blahořečení si netroufám posoudit. Věc se zkoumá v Římě. Nevidím však důvod, proč by neměl být prohlášen za blahoslaveného. Pokud ne v dohledné době, pak za několik desetiletí či století. Momentálně máme na Slovensku z tohoto období blahořečené čtyři osobnosti: řeckokatolické biskupy Gojdiče a Hopka, redemptoristu východního obřadu Dominika Trčku a řeholnici sestru Zdenku Schelingovou. Citelně zde chybí římský katolík. Kandidátů je samozřejmě více: salesián Titus Zeman, lazarista Janko Havlík, biskupové Ján Vojtaššák a Štefan Barnáš.
 
Mnohé příběhy, které jste zpracoval, svědčí o tom, že víra v Boha někdy vyžaduje oběť vlastního života. Jak si vysvětlujete, že toho byli tito lidé schopni?
U biskupa Buzalky to vyplynulo z jeho poslání, z biskupského kříže, který přijal po vysvěcení. Sám si do svého erbu zvolil heslo Skrze kříž ke světlu. Byl věrný svému životnímu poslání, přijal utrpení, viděl jeho smysl ve spojení s utrpením Ježíše Krista. Můžeme si v této situaci připomenout slova Bible: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“
 
Žádá od nás Bůh takovou oběť?
Bůh vyzývá každého člověka, aby ho následoval a zbytečně se neohlížel zpět. Kristus je chápavý, ale i náročný a volá celého člověka, nemá rád polovičatá řešení. Nežádá oběť pro oběť, ale oběť z lásky. Křesťané si často zjednodušeně představují oběť v její nejvyšší podobě jako obětování života, a přitom jim uniká oběť všedního života, v němž se denně pohybují. Pak zůstávají pouze u abstraktního ideálu a sní o oběti, kterou nikdy neuskuteční.
 
Historia magistra vitae est. Jsou dějiny opravdu učitelkou života?
Tento Cicerův výrok je platný a stále bude vyvolávat otázky. Historie je nevyčerpatelným zdrojem poznání a poučení. Učí nás reálnému pohledu na nás samé. Pro křesťany je také zdrojem jejich naděje, vždyť Kristus vstoupil do dějin – Bůh se stal člověkem, stal se součástí historie, aby jí dal vyšší smysl a směřování k lásce, svobodě a pravdě.
 
Měly by se dějiny zabývat pouze čistými fakty, nebo je může historik doplňovat a komentovat?
Historik není soudcem, nýbrž znalcem dějin. Jeho úkolem není zatracovat, nebo oslavovat, ale poznávat minulost a interpretovat ji s maximální snahou o objektivitu, tedy pracovat sine ira et studio – bez hněvu a zaujatosti. Měl by se vystříhat pokušení zavděčit se mocným tohoto světa, neměly by ho vést zištné pohnutky ani nostalgie. Měl by se umět vcítit do různých situací a události hodnotit komplexně. Objektivní historik je člověkem dialogu. Jeho úcta k dějinám a jejich tajemství ho vede a motivuje k dalšímu bádání.
 
Spolu s manželkou jste obklopeni poměrně početným zástupem dětí. Co přináší takový život?
Rodina je můj domov a zázemí. Bez dětského žvatlání a manželčina úsměvu bych nebyl šťastný. Dávají mi chuť do života. Naštěstí je moje manželka profesí chemička a o historii příliš nepolemizujeme. Máme spolu šest dětí v různém věku. Někdy je umění tento kolektiv sladit. Děti jsou velmi vnímavé, rád si s nimi hraji, čtu jim z knížek a společné sobotní výlety do malokarpatských lesů jsou pro nás povzbuzením. Rodinný život přináší mnohá překvapení. Nejhorší jsou nečekané dětské úrazy, nemoci nebo ztráty. Každá bolestná událost nám však dává vědomí důležitosti rodinné soudržnosti. Jsem tu pro tebe teď a stále, protože mě potřebuješ, jsem tvou oporou, můžeš se na mě spolehnout. Život se snažíme žít s radostí. Láska nás všechny stmeluje.
 
Bude některá z vašich ratolestí historikem?
Děti jsou velmi různorodé, ale ukazuje se, že dívky se orientují spíš humanitně. Marie byla na dějepisné olympiádě a jako předmět ji dějepis baví, čímž se dost odlišuje od svých spolužáků. Magdalena už přečetla všechny dostupné Sienkiewiczovy romány a nyní je zahloubána do románů Waltera Scotta. Kluci jsou zatím více technicky orientovaní a mají raději lego a počítače. Všichni mají dobrý hudební sluch a hrají nám kromě nervů na klavír, housle, violoncello a kytaru. Nikoho z nich nenutím, aby se ubíral cestou historika, pokud se jím ale někdo stane, budu mít dobrý pocit a knihy z mé knihovny alespoň neskončí v antikvariátu.
Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

Příkladem dnešní Krym Michal 3.4.2014 00:19
Re: Příkladem dnešní Krym Vladimír F. 5.4.2014 13:15

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay