Tři bratři v cizích světech

Vydání: 2013/30 Světové setkání mládeže právě začíná, 23.7.2013, Autor: Aleš Palán

Bylo jim kolem dvaceti, když objeli dokola zeměkouli. Nejeli s žádnou cestovkou, víc než památky je zajímali lidi. Ptali se jich, jak přemýšlejí, pracují a jak věří. Nyní o tom napsali knihu. KAREL, JAN a PETR

Přes Asii a Austrálii dojeli bratři Diblíkovi na západní pobřeží USA. Snímek archiv nakladatelství 65. pole

Jeli jste na cestu kolem světa, abyste změnili svět, nebo abyste změnili sebe?

Jan: Nejdřív jsme si mysleli, že až se vrátíme a budeme o svých zkušenostech mluvit, kousek světa opravdu pozměníme. Ve skutečnosti ale ta cesta nejvíc změnila nás.

Jak?

Jan: Ani jeden z nás nebyl na vojně a řekli jsme si, že právě tohle by mohlo být naším přerodem k dospělosti. To byl i důvod, proč jsme po cestě nelelkovali, měli jasný řád a plán, jak trávit čas. Bylo také potřeba vyřešit problémy s financováním, neznámým světem a neznámými lidmi. Ale byla to i výzva zvládnout naše vzájemné vztahy. Mně bylo v době cesty dva-
advacet, Karlovi o dva víc, Petrovi devatenáct.

Stmelilo vás to?

Petr: Určitě ano. Své starší bratry jsem rád sledoval, ale neměl jsem potřebu účastnit se všech jejich akcí. Když například jeli v roce 1998 po skončení války v bývalé Jugoslávii na tři týdny pracovat do Bosny, byl jsem na ně hrdý, ale nic víc. Když mě pak na cestu po světě přizvali, dali mi rychle najevo, že chtějí, abych byl naplno součástí trojice. To platilo i po návratu, kdy náš projekt pokračoval – jezdili jsme po středních školách a pořádali přednášky s promítáním.

To byla ta snaha změnit okolí?

Petr: Ano, mě osobně to bavilo víc než samotná cesta. Bylo skvělé povídat si se studenty, vidět, jak poslouchají a dávají nám otázky, klidně i na tělo.

Karel: Motivem naší cesty byla snaha udělat něco dobrého, přenést přetrvávající hodnoty do svého okolí a pozitivně ovlivnit své vrstevníky tím, že o svých zkušenostech napíšeme. Nakonec to byla jedna z hlavních hybných sil toho, abychom knížku dopsali.

Ta knížka vás bavila nejméně?

Petr: Ano, nejméně. Karla s Honzou nejvíc bavila samotná cesta, mě zase ty besedy. V knize jsme ale viděli potenciál. Dostali jsme nějaký dar a chtěli naši zkušenost předat dál. Rozmanité příběhy lidí, které jsme na cestě potkali, nás často oslovily natolik, že jsme je chtěli sdílet. Psaní knížky a ořezávání vlastních názorů pro nás byla nakonec důležitá sebereflexe.

Jan: Dělá nám teď radost, když slyšíme, že se lidem kniha dobře čte, že text plyne, jako bychom to napsali „z jedné vody načisto“. Skutečnost je ale taková, že jsme při psaní docela potili krev, nejsme žádní spisovatelé. Nakladatel Tomáš Brandejs nám poradil: „Když se vás bude někdo ptát, jak dlouho jste knížku psali, řekněte: Jako dobrá whisky zraje dvanáct let, i naše kniha zrála právě tak dlouho.“

Karel: Ten čas tomu prospěl. Na cestě jsme zažili něco, co s námi zahýbalo, dostali jsme mimořádně silné podněty, ale trvalo třeba deset let, než se nám podařilo řadu věcí rozdýchat. Být vůči řadě věcí tolerantnější.

V čem třeba?

Karel: Proč například Japonci fanaticky pracují, dělají kariéru a mají specifický přístup k rodině. Jsou uzavření, moc spolu nemluví. Celá pětičlenná rodina žije na prostoru o velikosti našeho 1+kk – aby spolu mohli existovat, musí mít pravidla. Až s dlouhým odstupem jsme to byli schopni vidět s úctou a v souvislostech.

Když jste knihu psali, jeli jste svým způsobem na cestu znovu. Byla jiná?

Jan: „Jeli“ jsme znovu a jinak. Byli jsme si vědomi toho, že není třeba odsuzovat jinakost. Slovy to člověk věděl dávno, ale bylo třeba to prožít a uvědomit si to.

Vzpomenete si na některý z těch nejjinačejších momentů?

Jan: Na jedné straně jsme měli velice hezké zkušenosti s muslimy, chovali se k nám úžasně, byli pohostinní. Ale na druhé straně, když jsme opouštěli Írán, stála na obrovské zdi na íránsko-pákistánských hranicích věta od ajatolláha Chomejního: „Nechceme nic, než ustanovit islámské zákony a pravidla a vnést je do celého světa.“ To pro nás byla určitá korekce. Uvědomili jsme si, že je potřeba vést dialog, mít ty lidi rád, ale zároveň být realista v tom, že to není jednoduché.

Máme silnou zkušenost z Pákistánu, kde někteří muslimové provádějí genocidu a křesťané tam nesmírně trpí. Byli jsme z toho bezradní a naštvaní: Proč to dělají, vždyť my se k muslimům v Evropě tak drsně nechováme? Těžko se to přijímá. Jeden kamarád z Pákistánu mi vyprávěl, že muslimští extremisté zase jednou vyšli udělat pogrom a proti té ozbrojené skupině vyšel nejstarší představitel křesťanské vesnice. Ať prý zabijí jeho, ale ať si hněv nevybíjejí na ostatních, nabídl jim. „Ne, znásilníme vaše ženy a podřežeme vaše děti,“ hrozili muslimové. A on řekl: „Já se vás přesto nebojím. Ano, to všechno nám můžete udělat, ale víru v Krista nám nevezmete.“ Ti muslimové byli jeho odvahou tak osloveni, že je nechali na pokoji! Pochopili, že je tady přítomna nějaká Boží věc, které člověk nemá právo se dotknout.

Tyto příběhy, které Evropan úplně nechápe, se ve světě dějí: Egypt, Pákistán… Trápí nás situace tamních křesťanů, ale můžeme si připomenout, že i my Evropané jsme byli před pár stoletími podobně xenofobní. Je tu i určitý paradox: nejlepší školy v Pákistánu jsou ty křesťanské. V tom je určitá naděje pro zdejší křesťany, že přežijí, protože do jejich škol dávají své děti bohatí a vlivní muslimové. A z absolventů takových škol pak vyrůstají lidé, kteří nemají a priori negativní postoj ke křesťanství a křesťanům.

Jeli jste tam jako křesťané. Dávali jste to najevo?

Karel: V islámských zemích se více než polovina lidí hned na úvod zeptala na naše náboženství. A podstatná část z nich, když jsme jim řekli, že jsme křesťané, reagovala větou, že máme společného Boha. Jedné studentky z Malajsie jsem se zeptal na ono prohlášení z íránsko-pákistánských hranic. Odvětila: „Každý, kdo má své náboženství rád, si přeje, aby ho měli i ostatní, protože vidí, že jemu osobně velmi pomáhá.“ Tahle věta mě posunula k lepšímu chápání muslimů.

Jan: Jistá míra xenofobie je v každém z nás. Je třeba se proti tomu aktivně stavět, aby člověk nepodléhal předsudkům a povýšenosti vůči jiným kulturám. Často jsme si uvědomovali, že sami sebe pasujeme do role: my běloši – oni domorodci. Člověk někam přijede a dívá se na tamní kulturu jen vlastním metrem, což je ale hrozně ubohé, tak to nemůže fungovat.

Když jste byli v zemích primárně křesťanských, byli tam křesťané podobně pevní jako ten stařec z Pákistánu?

Petr: Já tu sílu cítil hlavně na Filipínách, kde přijali za své, že nejsou křesťany jen podle jména, ale svou víru skutečně žijí. Projevuje se to neskrývanou radostí, ne krátkou euforií, nýbrž radostí ve společnosti; bohatí i chudí se smějí. Nebo jejich láska k dětem je obdivuhodná: žijí ve slumu, na bahně, ale máma každý den vypere svým dětem oblečení a ony chodí čisté. Jeden Evropan, který tam žil několik desetiletí, Filipíncům říkal: „Nechápu, proč chcete všichni odejít žít na Západ. Vždyť v téhle zemi je skrytý poklad: rodina a dobré vztahy. Vy chcete někam, kde je chlad.“

Pocítili jste někdy touhu v některé z navštívených zemí skutečně zůstat?

Jan: V mnoha zemích jsem se cítil velice dobře a dokážu si představit, že tam pojedu na delší období. Ale ne zůstat tam trvale.

Česko není zdaleka tak radostné jako Filipíny. Nevypěstovali jste si vůči naší zemi odstup?

Karel: Naše cesta v nás rozvinula vděčnost za to, co máme. Jeden člověk v Americe se například děsně divil, že vůbec netoužíme po americkém občanství, a že bychom ho dokonce odmítli, kdyby nám ho nabídl. Chceme žít tam, kam patříme.

Petr: Uvědomili jsme si spoustu pozitiv o naší zemi. Ono se to nezdá, ale právě křesťanství Evropu hodně zformovalo: jsme zvyklí si pomáhat, odpouštět, je tu poměrně vysoké sociální cítění. I když na spoustu věcí nadáváme, školy jsou z většiny dostupné, k lékaři můžeš jít, i když na to nemáš, máme vodu, každý můžeme vyslovit svůj politický názor… Na besedách po návratu jsme tohle posluchačům zdůrazňovali.

Chtěl někdo z nich vyrazit po vašich stopách?

Petr: Ve studentech jsme se nesnažili probudit cestovatelskou horečku, ale možná to přece jen někomu toulavé boty nasadilo. Říkali jsme, že zásadní nejsou peníze, ale dát si něco do hlavy, věřit tomu. Je dobré vymyslet nějaký projekt, který člověk vezme za svůj; něco, co udělá trochu jinak než okolí. To ale vůbec nemusí být cestování, mohou to být věci, na které dosáhne každý. Někdo si třeba může říct: Budu pravidelně navštěvovat svoji babičku, aby nebyla sama. Náš tatínek třebas od dětství toužil po pěkné rodině. Jde o to, mít svůj sen a krok za krokem za ním jít.

Karel: Je důležité učit se zodpovědnosti a být aktivní, ale mám pocit, že v nejpodstatnějších věcech, které nás formují, je třeba hlavně naslouchat tomu, čemu říkáme Boží vůle. Pak se člověk nebojí vybočit z průměru.

Petr: Vícekrát se nám stalo, že za námi někdo po přednášce přišel: „Bylo to dobré, ale ta místa, o nichž jste mluvili, jsem už viděl v televizi. Pro mě bylo nejdůležitější, že jsem viděl, jak jste vy tři během přednášky spolu komunikovali. Mnohokrát jsme v tomto smyslu vnímali platnost evangelní věty: „Kde jsou dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich…“ Jeden zcestovalý kamarád z Košic nám před cestou řekl: „Nemáte reálně nic, co byste mohli lidem, které na cestě potkáte, nabídnout. Ale můžete jim přinést Ježíše uprostřed vás. Pusťte Boha do vašeho vztahu a ten potom může skrze vás působit v lidech, které potkáte.“

 

Jan: Zažívám to dodnes i ve své profesi advokáta. Když mám nějaký složitý případ, požádám o toto spojení v Kristu manželku nebo bráchu. Vidím pak, že mě to nese skrz složitá a zdánlivě neřešitelná jednání a není to o mé inteligenci či vzdělání. Lepší než říct sto ge-
niálních vět je vyslovit jednu větu, která pochází shůry. To vyžaduje odvahu potlačit sebe sama, jít s pokorou do vztahů a dát příležitost Bohu, aby konal skrze nás.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

při vší úctě Pedol 25.7.2013 22:53
Pouť není luxus Michal 24.7.2013 02:22

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 22 24. – 30. května 2016

Brno dostává pomocného biskupa

Od soboty 21. května má brněnská diecéze nového pomocného biskupa. Stal se jím Mons. Pavel Konzbul.

celý článek


Nejmladší diecéze v Česku slaví

Mezi diecézemi v České republice je ta ostravsko-opavská mladá slečna – slaví teprve dvacetiny. Církev však na jejím území žije už stovky let. Rozvíjela se tu v různosti…

celý článek


Utichlo napůl české srdce nuncia

Symbolicky na svátek českého národního patrona sv. Jana Nepomuckého utichlo srdce kardinála Giovanniho Coppy.

celý článek


Gondoliér čelí životu vestoje

Benátští gondoliéři přivezli na letošní Svatojánské slavnosti Navalis gondoly typu caorlina, typické zpěvy, víno a sardinky. V rozhovoru pro KT jejich předsedkyně SILVIA…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay