26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Tragický příběh jako nepřímá cesta k Bohu

10. 7. 2006

|
Tisk
|

Vydání: 2006/28 Život církve v zemi papeže, 10.7.2006, Autor: Aleš Palán

Zmýlím se, když si tipnu, že vaším nejoblíbenější hudebním skladatelem je Ludvig Beethoven?
V mládí jím byl. Mám autentickou nahrávku Beethovenovy Osudové po bitvě u Stalingradu i s kašláním těch, kteří se zraněními a omrzlinami přežili, je to jedna z nejlepších Beethovenových nahrávek vůbec. Radši mám Franze Schuberta a na stará kolena Richarda Wagnera.

Pro tu tragiku?
Ani ne tragiku, spíš dramatičnost, sestup do hlubin. Hudba je prostě říše duchů.

Oslovovaly vás už v dětství hluboké a vážné příběhy - ať už v literatuře nebo ve filmu?
Začal jsem spíš s dobrodružnými příběhy, rodokapsy a také příběhy církevními, například od Aloise Musila. Pohádky jsem v mládí moc nečetl - za rajchu se ani nevydávaly - a o veselé příhody jsem nestál. V mládí jsem shlédl přemnoho válečných filmů - sovětských i amerických drasťáků. Na filmové škole v Čimelicích jsme si pouštěli filmy skoro nonstop a dostali jsme se i k těm, které vznikaly za německé okupace ve Francii a byly označeny za kolaborantské. Byly mezi nimi skvosty.

Kde se vzalo vaše směřování k filmu?
Vybral jsem si Čimelice, protože jsem se nedostal na gymnázium a protože to bylo nejdál od domova. Přijímací zkouška byla hlavně z matiky, ze které jsem měl vždycky čtyřky, pětky. Tam mě ale Pán Bůh osvítil a já požadovaný příklad vyřešil. To vlastně rozhodlo pro můj příští osud s filmem.

Narodil jste se v Prostějově - vyrůstal jste v tradičním katolickém prostředí?
Rodiče pocházeli ze severní Moravy, utíkali jsme před Němci a přestěhovali se ke Kojetínu. Maminka měla těžký porod, nejbližší porodnice byly plné, tak museli až do Prostějova. Narodil jsem se u jeptišek. Maminka říkala, že jsem tak křičel, že se mnou abatyše trošku třískla, abych se utišil. Je to možná jeden z důvodů, který mě ovlivnil v psaní: pustit děťátko na hlavičku a je z něj spisovatel.

Nebyla to spíš tatínkova tragická smrt tři dny před koncem války?
Bez toho bych možná vůbec nepsal. Vždyť psaní je snaha zbavit se traumatu. Za války nevycházely knížky, tak mi tatínek psal pohádky. Uměl jsem číst ještě před školou a přesto mám první známku na vysvědčení velikou trojku. Po otcově smrti jsem byl nejhorší z celé třídy. Bylo to pro mě tak traumatické, že jsme se museli vrátit na severní Moravu.

Byl jste příliš mladý, než abyste mohl v rodině ten maskulinní prvek nahradit.
Svoje pocity jsem popsal ve Zrození horského pramene. Chlapec má vidinu, že za ním přijde mrtvý tatínek. Kluk si stěžuje, jak mu otec chybí. „Teď jsi jím přece ty sám,“ říká přízrak. A tak jsem si musel otce nahradit sám.

Byla vám v tom pomocnicí víra?
Na Moravě jsme byli katolíci všichni. Byla to běžná, zažitá víra, která patřila k dennímu životu. Tak jako je dnes pro někoho automatické zapnout televizi, my chodili do kostela.

Mohl si ten malý kluk představit tatínka, že s ním z nebes mluví a posílá mu třeba anděly?
Ano. Člověk smrt oficiálně přijme, ale podvědomí ji nadále odmítá. A věčnost je věčná otázka.

Své hrdiny většinou zobrazujete právě v takových vypjatých okamžicích, přitom i běžný život - bez dějinných zlomů - přináší tragédie. Proč volíte takové vnější prostředí?
Když Dante popisoval peklo, zachytil jen to, co viděl kolem sebe. Nebe ještě nikdo nepopsal. (Snad jen Werich opěvoval Nebe na zemi, bylo to ale opěvování krátce před holokaustem.) Člověk popisuje pouze to, co má v sobě. Tragické příběhy mají obrovskou sílu, dovedou se potýkat se zlem, dokáží ho pojmenovat, a pokud to dělají krásným jazykem, i překonat. A hlavně vedou k tomu, že lidem ukazují, jaká je nad nimi fatální síla. Tragické příběhy jsou nepřímá cesta k Bohu.

Ze současného života nemáte snad žádný námět. Připadá vám dnešek příliš plytký?
Člověk si nemůže vymyslet větší zvěrstva, než jaká se dnes dějí kolem nás. Vždycky mi říkali, že píšu tragické příběhy - takové Údolí včel je ale selanka proti tomu, co zažíváme. Demokracie je cesta ke svobodě, ale svoboda nemusí být jen cestou k dobru. Mám pocit, že tenhle národ si zvolil spíše cestu opačnou. Já jsem evidentně z minulého století a do 21. století se už nechci plést. Neuznávám žádné nové technické výdobytky včetně internetu a vesmírného programu. Věda je cesta k sebezáhubě, umění možnost k přežití.

Jste ve svém osobním životě rád obklopen starými věcmi?
Raději moc věcí nemám, viděl jsem příliš zničeného majetku v letech 1945 až 1950. Včetně klášterních knih, které se svážely na valnících a podpalovaly naftou, desítek vyrabovaných kostelů a zničených hřbitovů. Byl to zánik celé jedné kulturní krajiny.

Čerpáte z historie. Co na vaše práce říkají historici?
Za Lékaře umírajícího času o doktoru Jeseniovi mě spolu s dalšími napadl nějaký hradní historik. A marxističtí „historikové“ dostávali úplně záchvaty. Přitom je tam defenestrace, bitva na Bílé hoře, poprava českých pánů... Zašlo to tak daleko, že se seriál v Čechách nikdy nereprízoval, zatímco na Slovensku ho opakují skoro každý rok. U nás je zřejmě tabu.

V 80. letech se Slovensko stalo do jisté míry vaším exilem.
V 70. letech mě semleli normalizátoři a v 80. letech jsem se na Barrandov mohl vrátit právě díky Slovákům a Polákům. A to byla ještě relativní pohoda proti letům devadesátým, ta znamenala okamžitý úder: z Barrandova jsem letěl jako první.

Dnes nemáte možnost nějakého azylu? Nikoliv v jiném teritoriu, ale prostřednictvím nějaké nezávislé producentské skupiny.
Dostal jsem třeba nabídku od francouzského producenta, který dělal Johanku z Arku a teď zde točil Edith Piaf. Chtěl velkou věc o rudolfínské době, představoval si to jako koprodukci se Španělskem, ale já už na něco takového nemám sil, i když honorář by byl na naše poměry astronomický. Řekl jsem mu, že jsem celý život psal jen to, co mě baví. Odpověděl mi, že mi docela závidí a že jsem šťastný člověk.

Vy jste přitom ve svých námětech nikdy nevykročil z české kotliny.
Zdaleka ne všechno bylo realizováno. s Františkem Vláčilem jsme měli velký projekt Zjevení o ženě rodičce podle sv. Jana. Byl to Vláčilův životní sen, a proto ani já už s tímhle scénářem nechodím nikam na trh. Byl to příběh o vpádu Mongolů, část se měla odehrávat ve Španělsku, v Sýrii a na Baltu. Byly už podepsány koprodukce, ale vstoupil do toho rok 1968, stihli jsme ještě udělat Adelheid a to byl konec všech nadějí.

Jaká byla spolupráce s Vláčilem?
Stál stranou české filmové vlny a kápli jsme si do noty. Kritici po něm chtěli, aby dělal takové poetické filmy jako byla Holubice, ale já ho přivedl k dramatickým příběhům. Po letech zákazů jsme se sešli na Stínu kapradiny. Franta udělal asi 10 fantastických obrazů, ale protože měl zdravotní a alkoholické problémy, chytil se práce kameraman s pomocným režisérem a film šel do háje.

Věděli jste s Vláčilem při práci na Údolí včel a Adelheid, že děláte jedny z nejlepších filmů celého století?
Určitě ne, bral jsem to jako další z řady. My jsme ostatně těch dobrých filmů víc nenatočili, než natočili. Ale v duchu si je promítám.

Když píšete scénář, nakolik vidíte příběh v obrazech a nakolik ve slovech?
Od začátku píšu jenom intuitivně. Moje krédo je psát prózu v obrazech. Jsem také první divák svého filmu, vidím ho, už když píšu. A výsledný obraz je vždy jiný. Málokdy lepší!

Píšete námět rovnou ve formě scénáře, který pak případně přepracujete pro knižní vydání, nebo opačně?
Když některý můj scénář narazil a nemohl se realizovat, snažil jsem se z toho udělat aspoň knihu. Ty pak obstály u kritiky, dokonce i u těch nahoře. Jednou jsem jel na nějakou projekci na Barrandově, přisedli si ke mně dva pánové z StB a povídají: „Těšíme se na vaše knížky. Hrabal nebo Páral - to už známe předem, ale o vás se perem.“ Čtenáře jsem tedy měl.

Jste velmi kritický vůči celé společnosti. Díváte se podobně i na církev?
Člověk nemá právo kritizovat svatou církev, ale bohužel po roce 1989 to vypadá, že se církev ozývá jenom v souvislosti s majetkovými spory, a ne s morálním stavem národa. Obdivuji, jak církev v Polsku šla do nejhorších situací za druhé světové války i za komunismu. Přitom u nás máme taky na co navazovat: česky dnes mluvíme jen díky jezuitům, vyhrát na Bílé hoře tzv. čeští páni, jsme dnes evangelíci a mluvíme německy. Toužím po takové církvi, jako je v Polsku a Irsku. Byl jsem nedávno na festivalu v Cannes. Kousek od nejbohatších milionářských lokalit je ostrov, kde nejezdí vůbec žádná auta a není televize, zato je tam klášter, kde mniši pěstují levanduli, vyrábí olej a pálí mořskou trávu. Zcela stranou zbohatlického hemžení mohou být hluboce duchovní. Pravé poznání se rodí v tichu.

Je to takové sémě obrody?
Myslím, že ano. Ti, co se vždy ženou hlavním proudem, v duchovnu i v umění, zůstávají nakonec stranou. Já věřím na outsidery. Být mimo je moje krédo! Člověk musí žít dlouho, aby poznal, jak krátký byl jeho život.



VLADIMÍR KÖRNER (*1939 v Prostějově) Vystudoval Průmyslovou školu v Čimelicích a pražskou FAMU. Od roku 1962 až do privatizace filmových ateliérů pracoval jako dramaturg a později scenárista na Barrandově. Podílel se např. na filmech Údolí včel, Adelheid, Zánik samoty Berhof, Anděl milosrdenství, Stín kapradiny, Krev zmizelého. Z próz Střepiny v trávě, Písečná kosa, Psí roky; nakladatelství Dauphin nyní vydává Körnerovy sebrané spisy.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou