To nejkrásnější, co v životě existuje, je žít pro druhé

Vydání: 2006/46 Otazníky z křesťanských ložnic, 14.11.2006, Autor: Lenka Fojtíková

Mezi velmi vytížené kněze patří představený karmelitánů P. Vojtěch Kodet, který letos oslavil padesáté narozeniny. Po pětiletém studiu v Římě se vloni vrátil do České republiky.

Myslíte, že kněží to měli dříve jednodušší než dnes?

Každá doba má své obtíže a těžkosti. Kněz vždy slouží lidem konkrétní doby a prožívá v ní samozřejmě také své osobní problémy. Pokud se služba dělá poctivě, je vždycky nějakým způsobem náročná i krásná.

Nakolik má výchova v rodině vliv na to, že se muž rozhodne pro kněžskou službu?
Myslím, že to není jediný faktor, ale je důležitý. Vypozoroval jsem, že část těch, kdo přijali povolání ke kněžské službě, je z rodin, kde se víra upřímně a opravdově žila. Pak je zajímavé, že další velkou část tvoří ti, kdo pocházejí z nevěřících rodin, kde žádná víra nebyla. Tito lidé prožili nejdříve konverzi, a poté následně přijali povolání kněžství. Pro samotný výkon služby je velmi důležité, aby měl člověk zkušenost z dobrých rodinných vztahů. Pokud ji nemá, je to pro něj určitý handicap.

Kdo nebo co vás nejvíce ovlivnilo při volbě povolání?
To se nedá říct úplně přesně. Setkal jsem se s několika kněžskými vzory, které na mě působily, i když vlastní moment povolání byl na tom dost nezávislý. Bylo to něco, co se najednou jakoby objevilo a začalo na mne dotírat jako myšlenka či vnuknutí a musel jsem se s tím nějak porvat.

Máte nějaké vysvětlení, proč je stále méně bohoslovců?
V úvahu přichází celá řada faktorů. Je to jednak proto, že je všeobecně méně chlapců. Prostě se rodí méně dětí. Dřív bylo normální, když rodina měla pět dětí a ani deset nebylo žádnou výjimkou. Dnes je úplně jiná situace. V rodinách bývá jedno či dvě děti. Povolání přitom v minulosti bývalo často až u těch, které se narodily později. Další skutečností je, že dnes mají lidé mnohem větší možnosti uplatnit se a sloužit v církvi jako laici. Myslím si, že je to také výzva, abychom dali laikům větší prostor. Mohou být pověřeni službou akolyty, katechety nebo jáhna.

Myslíte si, že by se semináře zaplnily, kdyby byl zrušen celibát?
Pravděpodobně ano, ale zase by s tím byly spojeny jiné problémy. Můžeme to vidět v pravoslavné nebo řeckokatolické církvi či u bratří evangelíků.

Můžete být konkrétnější?
Stabilita rodiny dnes není úplně samozřejmá ani ve věřícím prostředí. Když pak dojde k nějakým manželským nebo rodinným problémům u kněze či pastora, tak to církevní obec nese daleko hůř. Jsou s tím prostě spojeny obtíže. Vidíme to tam, kde celibát povinný není.

Lidé mají tendenci citově se vázat na silné osobnosti. Ať už jsou to osobnosti ve sportu, kultuře či politice. K něčemu podobnému může dojít i u duchovních vůdců. Je problém udržet si potřebný odstup, aby přitom ale člověk někoho nezranil?
Úplně snadné to není. Pokud vstoupíte do života člověka jako někdo, kdo mu pomůže, kdo je k němu laskavý, tak vám podvědomě dá důvěru. Byl by sám proti sobě, kdyby vás chtěl ze svého života okamžitě škrtnout. V první fázi mu třeba nedojde, že stejně jako jemu pomáháte spoustě dalších lidí. Je to prostě součástí vaší služby. Nejde tedy o rovinu komunikace, ve které by si člověk normálně vybíral své přátele, i když i to se může stát. Podobných situací má někdy kněz za den několik. Není proto možné, aby s každým, s kým slouží, navázal přátelské vztahy. Někteří to pochopí rychleji a někteří později. Není to úplně snadná situace.

Studoval jste teologii křesťanské spirituality. Jak sám říkáte, je to vlastně nauka o zkušenosti s Bohem a životě s Ním. To se dá studovat? Nemá se to spíš prožít a žít?
Zkušenost se má zažít, ale křesťanská spiritualita neboli nauka o duchovním životě se může studovat, protože od začátku, co je křesťanství křesťanstvím, byli lidé, kteří prožívali život s Bohem a popisovali to, co prožívali. Na základě toho vznikla spirituální teologie. Nauka o tom, jak se dá v tomto světě s Bohem žít, a o všem, co s tím souvisí. Vztah ke světu, lidské vztahy, vztah s Bohem, modlitba, formy modlitby – to vše je součástí spirituální teologie.

Co vám studia v Římě dala pro další pastoraci?
Nesmírně mnoho. Utřídil jsem si svou vlastní osobní zkušenost. To, co jsem prožil v pastoraci, jsem si podložil teologickým studiem, a navíc se mi velice rozšířil obzor. Jednak vlastním studiem a dále pak pobytem v Římě, kde jsem se setkával s celosvětovou církví. Měl jsem možnost bydlet v naší řádové koleji, kde byli kněží, kteří studovali stejně jako já postgraduální studium a byli z celého světa.

Domníváte se, že doktorát z Říma má pro vaši službu větší význam než třeba z Prahy nebo Olomouce?
Některé rozměry studia nemůže člověk ve vlasti získat. Nehledě k tomu, že v tomto oboru jsou v Římě jedni z největších odborníků na světě. Ty v Praze nebo Olomouci nemáme. Taková je prostě realita.

Můžete čtenářům prozradit, kde po návratu do vlasti působíte?
Je to složitější. Moje sídlo je v Praze, kde také učím nějaké krátké kurzy, něco vyučuji také v Olomouci. Nemohu se více uvázat, protože mám ještě další povinnosti. Kromě toho, že mám coby představený na starosti všechny bratry karmelitány ve vlasti, sloužím také jako exercitátor a zpovědník.

Co je pro vás v pastoraci nejdůležitější?
Nevím, jestli se na to dá odpovědět jednoduše. Moc bych si ale přál, kdyby Pán Bůh dal milost mnoha lidem zvěstovat evangelium srozumitelným jazykem a v moci Boží. Za to se modlím a o to usiluji. Druhou věcí je pomoci konkrétním lidem v problémech, které mají a jež jim brání v životě s Bohem. Za třetí vytvářet společenství lidí, kteří jsou schopni žít křesťanství ve společných vztazích a spolupráci. Žít ho společně a ne jen individuálně.

Nedávno jsem mluvila s knězem, který si posteskl, že značnou část života prožil v montérkách při opravách kostelů. Zničil si zdraví. Kostely jsou teď sice opravené, ale prázdné. Máte nějakou představu, jak kostely, které se vyprazdňují, zase naplnit?
Kostel by měl být určitým znamením živosti farní obce. Pokud je živá, tak je dobře, že je kostel opravený. Pokud se jeho oprava stane navíc záležitostí celé farní obce, tak má i pastorační dopad. To znají všichni. Chlapy většinou nepřimějete k tomu, aby začali službou uvnitř církve, ale na opravu přijdou. Dá se s tím udělat hodně dobra. Pokud se však kněz vyčerpává opravou kostela ve farní obci, která není živá, tedy za cenu, že nemá sílu k pastoraci, tak to není dobré. Na prvním místě byl totiž povolán k lidem a ne k tomu, aby opravoval kostely. A jak je tedy naplnit? Neexistuje jiný recept než ten, který nám dal Ježíš: zvěstovat evangelium a věnovat se potřebným lidem kolem sebe. Evangelium se zvěstuje vždy od úst k ústům, od člověka k člověku a ve vztazích. To je naše poslání, které je posláním všech křesťanů, ale speciálně toho kněze, který věřící také sdružuje a vede. Když bude živé společenství, tak bude i opravený kostel.

Jaký je váš názor na známkování dětí v náboženství? Dá se vůbec známkovat vztah k Bohu? Někdo může mít znalosti na jedničku, ale jeho vztah s Bohem je nulový.
Vztah k Bohu se známkovat nedá. Já jsem na to měl takovou neobvyklou teorii. Akceptoval jsem, že je to předmět, ale i to, že každé z těch dětí touží po tom někdy uspět. Pro známkování jsem vymyslel zvláštní stupnici. Nejhorší známka byla jedna mínus, pak byla jednička, lepší byla jednička jednou podtržená a nejlepší byla jednička dvakrát podtržená. Říkal jsem si, že každý má právo dostat aspoň někdy v životě jedničku. Ať už je mu dáno, anebo není. Nikdy jsem nezkoušel u tabule. Psávali jsme testy. Vždy jsem se snažil nějak naznačit správné řešení, abych jim test usnadnil, takže každý mohl něco napsat. Pokud byl někdo hodně nervózní, tak jsem mu napověděl, aby všichni mohli dostat jedničku.

Asi je zbytečné ptát se, zda byste se znovu rozhodl pro kněžskou službu. Po letitých zkušenostech možná ale dnes můžete říct, proč byste do toho šel znovu?
To je těžká otázka. Mohu říct, proč jsem rád knězem. To nejkrásnější, co člověk může v životě zažít, je, když nežije pro sebe. Kněžství k tomu dává obrovský prostor. Žít pro druhé a pomáhat jim, aby našli Boha a byli šťastni už v tomto světě a samozřejmě pak i na věčnosti. Ale to vlastní, proč je člověk knězem, není v tom, co to dává, co z toho ten člověk má. Je to otázka povolání. Dobro se dá dělat všude a Bůh si člověka volá, povolává ke konkrétní službě v církvi, ve světě. To je veliké tajemství. Nejvíce záleží na tom, co Bůh s konkrétním lidským životem zamýšlí. A když to člověk pozná a přijme, zpracuje a na výzvu Boží začne odpovídat, tak je pak šťastný sám.


Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay