Teprve evangelium nás může osvobodit

Vydání: 2008/4 Fotbalové násilí v zemi papeže, 23.1.2008, Autor: Martin T. Zikmund

Když se vysloví jméno „Čunek“, většina lidí v České republice si myslí, že ví, o koho jde. Předseda KDU-ČSL Jiří Čunek však není jediný ze své rodiny, kdo stojí za pozornost. Zatímco jeho mladší bratr Václav se stal salesiánským knězem, starší bratr Josef se dal k jezuitům. Právě s ním hovoříme o jeho rodinném zázemí, studiu teologie, Tovaryšstvu Ježíšovu i o pastorační službě v hlavním městě.

Vaši rodiče pocházeli z odlišného náboženského prostředí...

Maminka pochází z Vysokého Pole u Valašských Klobouk z tradiční katolické rodiny, měla osm sester a dva bratry. Její dědina – to byl čistě katolický svět. Lidé tehdy neodmyslitelně žili vírou, vztah k Bohu patřil takříkajíc k jejich přirozenosti. Jejich prožívání praktického života bylo také v úzkém vztahu s přírodou.
Otec se zase narodil ve Zlíně a nábožensky vyrostl v úplně jiném prostředí. Jeho tatínkovi, tedy mému dědečkovi, totiž velice imponoval svobodný život masarykovského ladění. Nábožensky se neprojevoval, života církve se neúčastnil, znali jsme ho spíše jako člověka se sklonem k protestantismu. Babička ale chodívala do evangelického kostela. Své děti nijak výrazně křesťansky neformovali, přesto se všichni, s výjimkou mého otce, nakonec zařadili do některé z evangelických církví.

Neměla to maminka kvůli své víře v manželství těžké?
Zas tak těžké to nebylo, protože tatínek s maminkou se měli velmi rádi. Rozuměli si i v praktickém životě – oba byli nesmírně pracovití, šetrní a střídmí. Tatínek dříve choval dost velké, tehdy běžné předsudky vůči katolické církvi. Velmi silně však na něj zapůsobilo, když na vojně viděl kněze „pétépáky“ manuálně pracovat. Do té doby si myslel, že katoličtí faráři jsou dobře živení, vypasení pánové, kteří žijí jen z práce druhých. A právě v té době se seznámil s mojí maminkou.

A jak to dopadlo s tatínkovým vztahem k Bohu a církvi?
Přestože se otec v církevních dogmatech moc nevyznal, bylo mu vždy jasné, že život smrtí nekončí. Kdykoli viděl nějaké věřící, kteří byli příliš smutní ze smrti blízkých, tak to v rodinném kruhu humorně komentoval: „Co jste to za křesťany? Nevidím žádnou radost z věčnosti. Čemu to věříte?“ Stejně jako jeho otec i on rád zpíval, měl rád život. Smrti se nebál.
Jeho náboženské zrání představovalo typický vývoj muže, který miluje svou manželku a přijímá její svět, ale s Bohem se kamarádí velmi opatrně. Maminka po něm totiž už na prahu manželství chtěla, aby s ní začal chodil do kostela. Když k tomu mělo poprvé dojít, koupil si otec dva balíčky bonbonů, aby tu bohoslužbu vydržel.
Opravdovým přelomem pro něj byl až rok 1971, kdy do farnosti přišli tři noví kaplani: dominikán, jezuita a salesián. Ten poslední z nich, pater Palásek, dovedl tatínka až ke křtu. V té době mi bylo 18 let.

Cožpak bylo na začátku normalizace možné, že by do Zlína přišli najednou tři noví kaplani?
Možné to bylo díky panu proboštovi Bernardu Přerovskému, který měl vliv i u státní správy. P. Přerovský, který přišel do Zlína již za Tomáše Bati, byl velmi svérázný muž. Proslul třeba jako první kněz-letec: v roce 1937 přeletěl v soukromém letadle do Jugoslávie a zpět za jeden den.

To jste měl velmi zajímavého faráře. Jak jste tedy prožil svá léta dospívání?
Po devítiletce jsem odešel do Hodonína učit se elektroinstalatérem. O dva roky později jsem přestoupil na denní elektrotechnickou průmyslovku do Brna. Pořád jsem byl ale v kontaktu s přáteli v nesmírně živém společenství zlínské farnosti. Bylo nás asi třicet ministrantů, téměř všichni jsme se stali skauty v roce 1969, kdy byl obnoven katolický junák. Ve farnosti se také navazovaly první vztahy mezi chlapci a děvčaty. V 16 letech jsme se naučili tančit českou besedu, kterou jsme tančívali na lidoveckých plesech ve Zlíně a v Krnově. V té době jsem také prožíval svůj vztah k děvčeti.

Proč nakonec zvítězilo studium teologie?
Rozhodující vliv na mé rozhodnutí ke kněžství měl slovenský jezuita, jeden ze tří výše uvedených kaplanů, pater Antonín Lapšanský. Ten prohluboval duchovní život části katolické mládeže a po několik let nás vedl při duchovních cvičeních. Stal se mým zpovědníkem a duchovním vůdcem, asi i proto, že měl velké porozumění pro první lásky mladých lidí. Jeho nenásilné vedení vyústilo v to, že jsem sám začal uvažovat o kněžství. Po mém návratu z vojny mi pak doporučil, abych podal přihlášku na teologii do Litoměřic. Přijetí bylo nejprve zamítnuto. Bez důrazné intervence patera Přerovského bych se kladného vyřízení nedočkal.

Jaká byla vaše seminární léta?
Pro mě to byl po zkušenostech z vojny velký dar od Boha – nejméně půl roku jsem se cítil jako na kraji ráje. Mohl jsem studovat, co mne zajímá. Tamní skromné životní a studijní podmínky mi nevadily, navíc jsem měl kolem sebe výborné kamarády.

A co vaši profesoři? Pan děkan Vymětal byl znám jako angažovaná, nicméně dost kontroverzní osobnost...
Ano, v tehdejší době neměla japonská kalkulačka víc funkcí než Vymětal. On byl děkanem fakulty, generálním vikářem, poslancem, předsedou režimem ovládaného hnutí „mírových“ kněží Pacem in terris... Avšak měli jsme i učitele, na které vzpomínám rád, například na filozofa Gustava Čejku, novozákoníka Františka Nováka, nezapomenutelný je také profesor Kotalík se svou hebrejštinou. A stejně tak důležité bylo duchovní vedení od spirituálů. Citelnou ranou však pro mě byla ztráta duchovního přítele, otce Tona, který zahynul v autě v roce 1981 a o rok později zemřela má sestra Jana, srazilo ji auto. I přes tyto osobní otřesy byla pro mne služba Kristu stále větší radostí a o svém povolání jsem nepochyboval.

V jakém duchovním ovzduší jste začínal svou kněžskou dráhu?
Začátek mého kněžského působení byl poznamenán slavnou velehradskou poutí 1985, protože má primice se odehrála právě den předtím. Kardinál Tomášek se při cestě na pouť ubytoval ve zlínském hotelu Moskva, kde se shodou okolností konala také primiční hostina. O blízkosti pana kardinála jsme nevěděli, teprve během hostiny jsme se dozvěděli, že se nachází o dvě patra nad námi. S malou skupinou lidí jsem si šel k němu coby primiciant vyprosit požehnání.
Na druhý den jsem se spolu s ním a mnoha tisíci poutníky účastnil památné pouti. Ministr kultury Klusák neodhadl, že lidé už nestojí o to poslouchat fráze. Když začal svůj projev tím, že lidi vítá „na mírové slavnosti“, poutníci to nevydrželi a začali pískat, takže se ministr už sotva dostal ke slovu. Tehdy praskla pomyslná struna. Jako by na vlastní kůži jsme poznávali to, co později Václav Benda shrnul do své teze: „Dosud jsme se bránili, nyní budeme útočit.“

Takže svou kněžskou dráhu jste zahájil v době, kdy se církev začala probouzet z pasivity....
Ano, vznikalo stále více svobodomyslných skupin, určitá nebezpečí z postihu spíše jen okořeňovala zajímavost akcí, které dráždily režim. Ať to byla návštěva kněze v nemocnici či ve škole, setkávání mladých po bytech, rozhovory v rodinách, nebo konspirativní vedení exercicií na samotách či chatách. Zdokonalovali jsme se v šíření ilegálních křesťanských tiskovin. Ignorování a zesměšňování „Pacem in terris“ mladými kněžími bylo samozřejmostí. Množily se tajné vstupy do řádů a kongregací, formace řeholníků se stávala stále nebojácnější.

Zastavme se u řádu, do něhož jste nakonec vstoupil sám. Kolik jezuitů dnes působí v ČR a jaký je vůbec jejich misijní program zde?
Je nás dnes „skupinka“ 70 mužů. Mise je po staletí stejná: šíření víry a prohloubení křesťanovy identity, tedy „nacházet Boha ve všech věcech“ a přivádět pokřtěné ke skutečné svobodě v Kristu.

Vy již několik let působíte v jezuitské komunitě v Praze. V čem spatřujete zvláštnost pastorační práce v hlavním městě?
Praha se stala výrazně multikulturním městem, kde se mísí různá náboženství a křesťanské konfese s přístupy k životu, které se zcela od náboženství emancipovaly. Proto můžeme v rámci České republiky asi jen v Praze zažít to, co se stalo mou včerejší zkušeností: ráno rozhovor s advokátem agnostikem, který se netajil svými předsudky vůči katolické církvi, a večer se studentem medicíny – hindem z Mauritia, který mi kladl řadu otázek o Kristu, o mezináboženských vztazích i o zázracích Antonína Paduánského, v něž věří jeho matka. K „normální“ radostné skutečnosti pastorační práce v Praze čím dál více patří žízeň konvertitů po duchovním životě. Při větší schopnosti apoštolů to budou stále větší zástupy.

Jedním z nejznámějších českých jezuitů je kardinál Špidlík. Měl jeho zájem o ruskou spiritualitu a kulturu vliv i na vás?
Řeknu to takto: tři postavy, shodou okolností jezuité, mne vedly k nacházení Božího plánu se mnou. Pater Lapšanský, pater Porubčan a pater Špidlík. Ti první dva mne to učili přes svatého Ignáce (miluješ Ježíše?) a Chardina (evoluce směřuje k lásce), kardinál Špidlík přes knihy Dostojevského, Solovjova a spiritualitu křesťanského východu (srdce je zdrojem člověka a lásky).

Jak prožíváte politická napětí kolem svého bratra Jiřího? Jste spolu ve styku? Podporujete ho?
Samozřejmě. Pocházíme z prostředí manuální práce (můj dědeček měl natěračskou firmu a otec se u něj vyučil jako tovaryš). Kdykoli bylo ve Zlíně či Vsetíně zmíněno naše příjmení, vyvolávalo to přívětivou reakci: „Á, ti dobří malíři, co tak pěkně zpívají?“ – to bylo slyšet často. Až nyní můžeme na Jiřího účet zažívat opak. Naší vlastností však není bát se okolí; obdivuji bratrovy schopnosti i výdrž jeho manželky a dcer. Pozastavuji se jen nad tím, jakou sílu může mít obvinění bez důkazů a jak snadno se média nechávají zneužívat.



P. JOSEF ČUNEK SJ (* 1955) se narodil a vyrůstal ve Zlíně jako nejstarší ze čtyř dětí (sourozenci Jana, Jiří, Václav). Studoval elektrotechnickou průmyslovku v Brně a Cyrilometodějskou teologickou fakultu v Litoměřicích. Po vysvěcení sloužil v duchovní správě v Přerově a v Lidečku.
Poté byl povolán, aby se ujal vedení noviciátu v Kolíně a v Ružomberku. Mezitím strávil rok v českém vysílání Vatikánského rozhlasu v Římě a osm měsíců na řádové formaci v Polsku. V současnosti je pověřen funkcí superiora jezuitské komunity v Praze a rektora kostela sv. Ignáce na Karlově náměstí.


Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay