Svou duši jsem z Osvětimi nikdy neosvobodila

Vydání: 2006/11 Příprava na manželství, 13.3.2006, Autor: Radek Gális

Anna Hyndráková splácí dluh spoluvězňům, kteří nepřežili

Paní Anna Hyndráková z Prahy má štěstí, že nepatří mezi šest milionů Židů, kteří za války zahynuli. Čtvrtina z nich našla svou smrt v koncentračním a vyhlazovacím táboře Osvětim–Březinka. Po tisících si tehdy Židé odjížděli pro smrt z většiny evropských měst, a spoluobčané, především křesťanského vyznání, zavírali oči nad jejich údělem a utrpením. Konce války se dočkala jen hrstka Židů. Každoročně se scházejí 27. ledna, v den výročí osvobození Osvětimi. Anna Hyndráková přišla se stovkou spoluvězňů 27. ledna 2006 do Senátu, aby si přítomní připomněli památku mrtvých, jejichž jména jsou napsána na zdech Pinkasovy synagogy v Praze nebo v archivech památníku obětí holokaustu Jad Vašem v  Jeruzalémě.

 

Osvětim osvobodili sovětští vojáci před 61 lety. Na co pokaždé 27. ledna nejvíc vzpomínáte?

Sedmadvácátý leden není jen dnem výročí osvobození Osvětimi, ale i Dnem památky obětí holokaustu. Připomínám si ho jako den svého fyzického osvobození z koncentračního tábora. Ovšem zcela jsem se z Osvětimi osvobodit nedokázala, nikdy se mi nepodařilo osvobodit svou duši. Ani nevím, zda se to někomu z vězňů podařilo. Mám Osvětim stále v sobě. Tak to cítí i moje děti. Nedávno se mě moje dospělá dcera ptala: „Mami, kdy se z koncentráku konečně vrátíš?“ 

 

Navštívila jste po válce Osvětim, nebo tam radši nejezdíte?

Do Osvětimi jsem jezdila často - při různých výročích nebo při přípravě české expozice v tamním muzeu. Svou práci na výstavě jsem považovala za splátku části dluhu, který cítím vůči těm spoluvězňům, co nepřežili. Po válce na mě každý pobyt v Osvětimi působil velmi těžce a depresivně. Nikdy jsem například nedokázala dojít až na místo, kde jsem se tehdy loučila s rodiči. Přesto mě to do Osvětimi stále táhne. Cítím povinnost tam jezdit – je to podobné jako člověk chodí na hřbitov svých blízkých. Osvětim je hřbitov, ale bez hrobů.  

 

Byly se v Osvětimi podívat také vaše děti?

Jezdí tam. Syn, který byl v Osvětimi s rodinou, mě upozornil, že na hromadě kufrů v polské expozici našel také kufr naší Honzulky. Kromě jejího jména je na kufru napsané i její transportní číslo a nápis Säugling – kojenec. Honzulka byla dcera mojí sestry, narodila se v Terezíně v červnu 1943. Obě pak byly v říjnu 1944 poslány do Osvětimi a šly rovnou do plynové komory. Chtěla jsem ten kufr vidět, a tak se mnou příště jela i moje dcera. Prostředí v Osvětimi bylo stejně děsivé jako kdysi. Po této návštěvě jsem musela našim slíbit, že už do Osvětimi nepojedu.

 

Jak těžké je zbavit se hrůzné minulosti?

Netušila jsem, že když do tábora přestanu jezdit, najde si mě Osvětim sama. Příbuzný totiž třídil pozůstalost po svém otci a našel lístek s rukopisem mé sestry. Zeptal se mě, zda ho chci na památku, a jestli se nezhroutím. Řekla jsem, že chci, a že se nezhroutím. Lístek napsala sestra v říjnu 1944, tužkou a v němčině, která byla v Terezíně povolená jako jediný úřední jazyk. Napsala ho v den své deportace do Osvětimi. Za tři dny pak zemřela, stejně jako všichni vězni z transportu, kteří se nehodili na těžkou práci. Byli to staří lidé, nemocní, děti i matky s dětmi. V lístku prosí švagra, aby se postaral o dítě v případě, že se jí něco stane. Tehdy už byli oba naši rodiče mrtvi a já byla na práci v Christianstadtu. Tahle psaná kartička na mě působila jako vzkaz ze záhrobí. Jako by ke mně sestra vztáhla ruku, abych nezapomněla. Jako by za mnou znovu přišla. Brzy nato jsem se zúčastnila konference v Terezíně, kde byli i polští historici. Jeden z nich mi ukázal snímky několika kufrů z tábora, zda bych je neidentifikovala. Jeden z nich totiž mohl být můj. Byl to skutečně můj kufr, se kterým jsem jela z Terezína. A na něm moje jméno, transportní číslo i datum narození. Takže jsem z celé rodiny přežila jen já a dva kufry. Sama sebe se často ptám, jestli stálo za to přežít. 

 

S jakými pocity se scházíte se spoluvězni?

Se svými přáteli a spoluvězni z koncentračního tábora se setkávám velice často, protože vytvářejí prostředí, ve kterém žiji. Zde v Rytířském sále Senátu, kde jsme se sešli při příležitosti 61. výročí osvobození Osvětimi, je prostředí krásné a monumentální. Pro nás bývalé vězně je pocta, že sem přišli ministři, senátoři, velvyslanci a různí V.I.P. Bojím se ale, aby to všechno nebylo formální, aby nešlo jenom o povinnost přijít každý rok mezi bývalé osvětimské vězně. Však víte sám - páni senátoři si poslechli své vlastní projevy a odešli. Vyprávíme si pořád všechno sami...

 

Co je třeba změnit, abyste necítila z účasti politiků a oficiálních hostů shromáždění jenom formální povinnost?

Zaraduji se, až se bude aktivněji a účinněji postupovat proti neonacistům, skinům a popíračům holokaustu. Je sice hezké, když se jednou za rok sejdeme v tak krásném prostředí, jako je Senát, ale obávám se, že tohle setkání je zatím dost formální. Aspoň dokud budeme mít takové zákony, podle nichž je možné nechat veřejně vystupovat členy Národní strany, či jak se ti noví jmenují, dokud na vraždě Roma nebude nacházen rasistický motiv a dokud skini budou moci všechno to, co mohou teď. Proč se proti skinům nepostupuje s takovou ostrostí jako proti návštěvníkům loňského CzechTeku? Policie to přece umí zajistit a velitel má pravomoc takový zákrok nařídit. Jenže u nás i když celá vesnice slyší pod okny hospody hajlování a rasistická hesla, policie neslyší nic.

 

Přemýšlíte o tom, proč policie často tyto situace neřeší?

Vždy se znovu ptám po důvodu: jestli jsou mezi policisty lidé, kteří se bojí zasáhnout, anebo jestli jsou tam lidé, kteří - nedej Pánbůh - snad se skiny a s jim podobnými souhlasí. Nikdy se totiž nic nestane, když neonacisté spořádaně odejdou. A spořádaní, to oni zase jsou. I Němci byli za války velice spořádaní - tedy nacisté, abych se nedotkla Němců. Na své spořádanosti si zakládali. Pokud ta spořádanost naší policii a orgánům stačí -  když je člověk čistě oholen, nevykřikuje a odmašíruje přímo na autobus, pak mě neuspokojí setkání ani v tak nádherné místnosti, jako je Rytířský sál Senátu na Malé Straně v Praze.

 

Reagujete na nedávné události v Letech u Písku. Kolem zdejšího tábora pro Romy vznikla diskuse, zda byl, či nebyl koncentrační, a zda se tam odehrála, nebo neodehrála genocida.

Souhlasím s prohlášením předsednictva naší Terezínské iniciativy. Jsme sdružením několika set dosud žijících českých židovských obětí holokaustu a jejich potomků. Pečujeme o památku těch, kteří nepřežili, a staráme se o sociální situaci přeživších. Nechceme, aby se znovu opakovalo to, co jsme prožili. Také proto mě znepokojuje diskuse, která se teď rozvinula kolem bývalého cikánského tábora v Letech. Prý to nebyl žádný koncentrák, ale pracovní tábor, a pokud tam někdo umřel, tak jen proto, že nechtěl pracovat a nedodržoval hygienu. Podobná vyjádření dobře znám z nacistické doby. Ani terezínské ghetto nebylo přece koncentrák, ale „židovské sídelní území“, jak se tehdy oficiálně nazývalo. Několik milionů sovětských válečných zajatců, kteří na podzim a v zimě 1941 zemřeli v zajateckých táborech, si za to přece mohlo samo, neboť se nemyli. A ani estonské Raasiku či polská Treblinka, kde během hodiny po vystoupení z vlaku zabíjeli nacisté lidi po tisících, nebyly koncentráky. Vždyť tam ani nebyl ostnatý drát jako třeba v Buchenwaldu. A co Březinka u Osvětimi? Birkenau byl přece pracovní tábor, jak to stálo na adrese každého odesílatele na dopisnicích, které vězni museli napsat před smrtí v plynové komoře.

 

Slovíčkaření, zda Lety byly, či nebyly koncentrační tábor, se vám po tom, co jste prožila Osvětim, zdá nevhodné, že?

Všechna tato místa, stejně jako Lety u Písku, byla součástí promyšleného a s velkým úsilím prováděného projektu německé říše na zavraždění několika milionů Evropanů. Diskuse o názvech táborů, o uniformách, které nosili strážci, nebo o množství polední šlichty je v lepším případě absurdní. V horším pak snahou o relativizaci genocidy a přípravou na další podobnou akci tohoto druhu.

 

Vraťme se zpátky k minulosti. Jak se změnil za války váš život, než vás odvezli do Osvětimi?

Mnichovská konference se uskutečnila v roce 1938, když mi bylo deset let. Po ní se pak události rychle rozjely. Nesměla jsem chodit do školy, nesměla jsem kdeco. Potom začaly deportace. Denně jsme se loučili s někým, koho jsme měli rádi. Odjížděl, a my nevěděli kam. Zpočátku jely transporty do Lodže, potom do Terezína. V září 1942 jsme byli povoláni do transportu i my. Zůstali jsme šest týdnů ve Veletržním paláci ve sběrném středisku, ale dodnes není objasněné proč. Až pak jsme přijeli do Terezína, kde už byla moje sestra. Do Osvětimi mě deportovali, když mi bylo 16 let. V 17 letech jsem se po válce jediná vrátila. Dodatečně se pak objevily dva kufry naší rodiny. Konec války zdánlivě znamenal konec utrpení. Ale nebylo to tak, protože adaptovat se po válce bylo velice obtížné, I když to v naší zemi nebylo tak zdevastované jako třeba v Polsku. V sedmnácti letech jsem dělala dojem, že jsem dospělá. Řadu věcí jsem měla za sebou, ale v jiných jsem byla naopak docela bezradná. Přesto se mi podařilo po válce najít si střechu nad hlavou a narýsovat si nějakou budoucnost.

 

Přežila jste největší vyhlazovací tábor, kde zemřel milion a půl lidí. Neptala jste se později sama sebe: Proč právě já?

V Osvětimi jsem byla v takzvaném rodinném táboře. Lišil se od ostatních tím, že v něm byly rodiny spolu, ačkoliv rodinní

příslušníci pohromadě nebydleli. Lišil se i tím, že jsme věděli, co nás čeká. Podepsali jsme totiž kartičku, že jsme v Osvětimi šest měsíců na „Sonderbehandlung“ - zvláštní zacházení. Význam těchto slov jsme znali z osudů lidí ze zářijového transportu, který přišel z Terezína do rodinného tábora v Birkenau v roce 1943. Přesně za šest měsíců šel totiž do plynu. Očekávali jsme proto, že nás čeká stejný osud.

 

Přemýšlela jste po válce o tom, jak jste mohla přežít?

Bylo mi šestnáct let a rodiče mě vedli k tomu, abych se chovala dospěle, a všude se tak i hlásila. Věděli, že jako dospělá pracovní síla mám větší naději na přežití. V Osvětimi byly i dva dětské bloky. Zřídil je náš idol, milovaný vychovatel a tělocvikář Fredy Hirsch. Děti tam ráno přišly a večer zase odcházely na své bloky. Přes den si tam hrály, trochu se učily nebo četly pohádky. Od hrozné osvětimsko-birkenauské přítomnosti byly částečně uchráněny. Nemusely stát hodinové apely venku v mrazu a dešti, ale byly pod střechou v bloku. Situaci jim to ale zpříjemnilo jen trošku. Všechny děti totiž skončily v plynových komorách stejně jako vězni, kteří nemohli pracovat nebo nebyli vybráni na práci.

Prošla jsem na selekcí - rozdíl od svých rodičů; vlastně jenom na rozdíl od mé maminky. Tatínek už k selekci nešel, protože věděl, že maminka neprošla. Řekl, že ji tam nenechá samotnou. Byla jsem vybraná na práci a odvezli mě do Christianstadtu. To byl pracovní tábor, kde jsem byla až do jeho likvidace počátkem února 1945. My kamarádky, co jsme tábor přežily, se spolu dosud každý měsíc scházíme. Z tohoto tábora jsme pak vyšly na pochod smrti, jak se tomu dnes říká. Ještě se dvěma kamarádkami jsem při pochodu utekla, ale chytili nás. Zavřeli nás do jiného lágru, a když jsme se odtamtud znovu vydaly na pochod, tak jsme zase utekly. Do Prahy jsem se dostala 11. května 1945. Tak jsem se konečně po třech letech vrátila z lágru. Bylo mi sedmnáct a myslela si, že všechny prožité hrůzy a lidské oběti povedou k tomu, že se už nikdy nebudou a nemohou opakovat. Byla jsem naivní.  

* * *

Anna Hyndráková se narodila roku 1928 v Praze. V roce 1942 odešla s rodiči s transportem do Terezína, později prošla koncentračními tábory Osvětim, Christianstadt a Görlitz. Utekla z pochodu smrti a v květnu 1945 se vrátila do Prahy. Po válce pracovala v archivu a v Židovském muzeu, kde na částečný úvazek pracuje dosud. Je členkou mezinárodního sdružení bývalých vězňů Terezínská iniciativa. Žije v Praze. 

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay