26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Světová šampionka začala závodit v šedesáti letech

18. 7. 2012

|
Tisk
|

Vydání: 2012/29 Kauza Bezák rozděluje Slovensko, 18.7.2012, Autor: Zita Chalupová

Lidé mají různé koníčky: někdo vyšívá, někdo zpívá. MARIE HANÁKOVÁ z Olomouce, která se na začátku letošního roku dožila devadesáti let, běhá. Tedy běhala. Celý život pracovala jako učitelka a vychovatelka. V šedesáti letech začala s běháním vlastně proto, aby přiměla učně z internátu k pohybu. A tak se jí to zalíbilo, že na dlouhých tratích (10, 25 km a maraton) získala ve své věkové kategorii několik prvním míst – je trojnásobnou mistryní světa a osminásobnou mistryní Evropy.

Dožít se devadesáti let v takové svěžesti jako vy – po tom asi touží každý. Kde se vzal zdravý kořínek? Má počátky už v dětství?

Vyrůstala jsem v Mostišti, obci tři kilometry vzdálené od Velkého Meziříčí. Byli jsme zemědělská rodina, já byla nejstarší z dětí. Řekla bych, že si se mnou osud docela těžce pohrál. Tam asi nebude ten zdravý základ. V devíti letech mi zemřel tatínek. Nikdy nezapomenu na okamžik před jeho smrtí: přišla jsem za ním do stáje, kde krmil koně. Vzal mě do náruče a hladili jsme Hnědku, jeho oblíbenou klisnu. Její oči se dívaly tak smutně, jako by to bylo naposledy. „Mařenko, budeš učitelkou, ano?“ řekl mi. Věděl, že to bylo odmalička moje přání.

Hospodářství a čtyři děti nemohla maminka sama zvládnout…

Za rok se maminka znovu provdala. My děti jsme se staly přítěží, hlavně když se narodili další dva bratři. Nevlastní otec po nás požadoval těžkou práci – v deseti letech jsem musela dohlížet na dva malé bratry, krmit dobytek, starat se o drůbež, králíky, trhat jim kopřivy. Žádné rukavice jsme tehdy neměli, šili jsme si proto rukávníky ze starých hadrů. Ještě horší bylo, že otčím nebyl moc hodný ani na maminku. Těžce jsem nesla tatínkovu smrt a uzavřela jsem se do samoty. Vlastně celý můj život běží v této samotě.

Do jakých škol jste chodila?

Vychodila jsem obecnou školu. Potom mě paní učitelka Šimková přihlásila do učitelského ústavu v Chrudimi a přišla poprosit otčíma, aby mě tam pustil. Ten řekl: „Nepotřebuji studovanou slečinku, ale neplacenou služku.“ Takže z toho nebylo nic. Ve třinácti letech mě poslali do Kamenné u Tasova do služby. Měla jsem jen plátěnou tašku, v ní jedny boty, jedny šaty a školní potřeby. Staří hospodáři byli hodní, jejich syn ale vyžadoval těžkou práci. Vstávala jsem v pět hodin ráno, házela hnůj, po snídani mě posílali do školy. Ale seděla jsem s nimi u stolu, měla dostatek jídla. Ve škole jsem byla tichá a přátelská, takže mě spolužačky měly rády. Učila jsem se dobře, úkoly jsem dělávala na pastvě u krav nebo po večerech. Často jsem vzpomínala na tatínka a na domov – a svoje vzpomínky, poznámky i básničky jsem si zapisovala na malé lístečky.

Píšete dodneška? Chystáte se třeba své básně vydat?

K psaní jsem se vrátila až mnohem později. Vše bylo ukryto v šuplíku až do Noci básníků (básnické soutěže v Olomouci). Ano, chystám jejich vydání.

Vraťme se k vašemu dětství…

Z Kamenné jsem odešla do Velkého Meziříčí. Tam jsem měla práci v učitelské rodině – starala jsem se o jejich dvě dcery. Tady jsem našla domov. Byli to dobří lidé, katolíci, každou neděli jsme společně chodívali do kostela. Mezitím dorostly moje sestry a odešly k příbuzným. Maminka zůstala sama na práci a chtěla, abych se vrátila. Udělala jsem to s velikým sebezapřením. Doma se nic nezměnilo. Maminka mě nechala vyučit švadlenou, ale pracovala jsem dál i v hospodářství. Jediným odpočinkem pro mě bývala nedělní cesta na mši do kostela. Jen tehdy se mi dařilo myslet na něco příjemného.

A pracovala jste celý život jako švadlena?

Po válce jsem se dozvěděla, že v Prostějově je oděvní škola. Nakonec mě přijali. Žila jsem velmi skromně, bydlela v podnájmu u jedné stařenky a pomáhala na školní zahradě. Po skončení prostějovské školy jsem si přes prázdniny udělala metodicko-pedagogický kurz – a stala se ze mě učitelka šití.

Tak se naplnilo vaše dětské přání i tatínkova poslední prosba.

Ano. První místo jsem měla v Uničově, další pak v Bruntále ve škole pro hospodyně. Kromě šití jsem si vzala na starost úklid, budíček, češtinu a tělocvik.

Tehdy jste začala poprvé sportovat?

Začala jsem už v Uničově – chodila jsem tam do Sokola. V Bruntále jsem měla půjčený klíč od Sokolovny, kam jsem chodila nejdřív sama, pak i s děvčaty.

A jak jste se dostala do Olomouce?

Školy pro hospodyně byly zrušeny a inspektor rozděloval učitelky do různých učilišť. Mně řekl, že si váží mých aktivit, a poslal mě na nejlepší místo do zemědělsko-technické školy v Olomouci. Stala jsem se vychovatelkou na internátě. V roce 1954 jsem se vdala. Sice jsem moc nechtěla, bála jsem se, myslela jsem, že je to všude jako u nás doma, ale taky jsem toužila po dětech. Narodili se nám dcera a syn. Pracovala jsem v učilišti spojů, s kluky. Bylo to s nimi těžší než s děvčaty – kouřili, často taky pili, ale já jsem věděla, jak na ně. Nikdy jsem žádný prohřešek neřešila před ostatními. „Nechtěl by sis koupit kolo?“ zeptala jsem se učně. „Jo, ale naši nemají peníze.“ – „Kolik vykouříš?“ A spočítala jsem mu na papíře, že za rok by si mohl koupit favorita nebo gramofon. Několikrát se stalo, že mi kluci na konci školního roku přišli poděkovat.

A kdy už se dostaneme k vašemu běhání?

Už se k němu dostáváme: vydali jsme se o jedné pracovní sobotě do parku, kde pořádala přírodovědecká fakulta běh při lampionech. Klukům se nechtělo, a tak říkám: „Já poběžím s vámi.“ Běželi všichni – mysleli si, jak se babce na konci vysmějí (bylo mi přes šedesát). Ale neskončila jsem zdaleka poslední a všichni mě povzbuzovali, ať běhám dál, že mi to jde. Tak jsem asi dva roky trochu trénovala, ale jezdila jsem na závody jen po okolních městech. A pomalu jsem se začala umísťovat, jenže vznikl problém, protože kategorie žen byly do pětatřiceti a nad pětatřicet let. (Teprve později se zavedla i nad padesát.) Nemohla jsem samozřejmě konkurovat šestatřicetiletým, ale časy jsem mívala krásné.

Vydala jste se i do zahraničí?

Dozvěděla jsem se o mistrovství Polska s mezinárodní účastí. Přijela jsem, nevěděla vůbec kam jít, a tak jsem se přidala k nějaké skupince lidí. Ptali se mě, kde všude už jsem byla, ale já jsem se styděla a předstírala, že se mi rozvázala bota. Pak jsem se šla přihlásit, byl to běh na deset kilometrů. Byla jsem nejstarší žena. A vyhrála jsem. Tehdy jsem dostala svou první odměnu – čínskou vázu. A obrovskou kytici. To jsem plakala.

V následujícím roce jsem byla v Belgii. Bylo složité se tam dostat, za komunistů bylo potřeba moc povolení. Po mnoha hodinách ve vlaku, s řadou přestupů jsem dorazila na místo – jednu a půl hodiny před startem. Byla jsem unavená, chtělo se mi spát, měla jsem hlad – a navíc se běželo proti slunci. Ale vyhrála jsem. Přespala jsem ve spacáku na jiném stadionu a cestou se zastavila u kapličky s Pannou Marií, kde jsem si klekla a pomodlila se. Byl to hluboký zážitek.

V roce 1989 jste zamířila také přes Atlantik. Jaká to byla cesta?

To jsem jela na seniorské mistrovství světa do Eugene v Oregonu. Neměla jsem od atletického svazu veteránů žádné zprávy o jeho konání, pracně jsem sehnala adresu a jela… Skončila jsem tam dobře: druhé místo na 
10 km a třetí místo na 5 km.

Kde všude jste vlastně závodila?

V Norsku, Anglii, Japonsku, Řecku, Kanadě, Itálii, Maďarsku, Německu, Rakousku. A víc než čtyři roky jsem jezdívala sama – sama jsem si platila veškeré náklady (někdy jsem musela i prodat něco z domácnosti), než mě svaz přijal.

Běhala jste ale taky maraton…

Zaměřila jsem se pak na dlouhé tratě, tedy deset a více kilometrů. V roce 1996 jsem ve Švédsku získala první místo v maratonu. Celkem jsem odběhala dvaaosmdesát závodů, sedmatřicetkrát jsem byla první, šestadvacetkrát druhá a čtyřikrát třetí. Poslední byl závod v rakouském Poysdorfu.

Další běhání vám překazil těžký úraz…

Bylo to v roce 1996. Vrátila jsem se z posledních závodů sezony a dva dny poté mě při přecházení po přechodu srazilo auto. Měla jsem čtrnáct zlomenin – sedm obratlů, žebra, ruka... Stehenní kost jsem měla zlomenou hned natřikrát a utrpěla jsem i značnou ztrátu sluchu. Auto mě totiž vymrštilo a hodilo několik metrů daleko. Lékař mi nejdřív ošetřil jen zlomeninu krčku stehenního a nártů. Všichni si mysleli, že umřu. Prošla jsem klinickou smrtí – musím říct, že to byl krásný okamžik. Cítila jsem něco nepopsatelného, jako bych byla v jiném světě, cítila jsem skutečnou přítomnost Boží lásky. Deset měsíců jsem ležela v nemocnici, prodělala jsem několik operací, ale vyvázla jsem – tedy s několika kovovými náhradami: koleno, pánevní kost, kyčel, stehenní kost. Hrozně to váží, nemohu třeba plavat ani běhat s tím nejde.

A jsme zase u toho zdravého kořínku – možná na něm mělo těžké dětství svůj podíl.

Možná vlastně ano – tělo jsem měla zocelené těžkou prací, od dětství jsem pila mléko, ale jinak jídla bylo vždycky málo. Zvykla jsem si na otruby a šrot. Všechno jsme mastili sádlem, nepoužívali jsme nic umělého, na polích se nepráškovalo… Tak nevím. Ale určitě na tom má velkou zásluhu běhání.

Co vás nejvíc posilovalo v těžkých životních chvílích?

Když jsem jela na závody, nikdy mě nezajímaly obchody a nákupy. Šla jsem do kostela pomodlit se, posedět. Víra pro mě vždycky moc znamenala. Žij tak, abys nikomu neublížila, jednej tak, abys nikoho nezarmoutila, pracuj tak, jako bys tu měla být věčně. To bylo moje krédo, kterým jsem se řídila, co mi paměť sahá. A vždy před závodem jsem si v duchu přeříkala modlitbičku: Pane Bože, děkuji ti za to zdraví, které mi dáváš, stůj při mně, posiluj moji vůli, odhodlanost, vytrvalost, opatruj mě, dávej mi sílu, zdraví. A tohle si říkám každou chvíli: Až skončí můj život, abych dosáhla spasení Božího.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou