Stále je třeba hledat Boží vůli

Vydání: 2019/26-27 Putování s živým Mistrem, 25.6.2019, Autor: Václav Štaud

Příloha: Léto s KT

Letos oslaví sedmdesát let kněžství Mons. ANTONÍN POSPÍŠIL. Kněz mírné a tiché povahy, který ale dokázal oslovit tisíce věřících. Vedle úspěšné pastorační práce totiž také horlivě publikuje. Ve své poslední knize úvah se například věnuje misijní práci církve.

 
„Vhodný pro umístění v nápravném pracovním táboře na Sibiři“ stálo v závěru posudku, který na mladého kněze vypracovali během jeho služby u PTP. Snímek Renata Lorencová
 
Ve svých publikacích rád vzpomínáte na mládí. Jaký byl život venkovského kluka na Přerovsku?

Skromný, a přitom velmi krásný. Například káva, kterou dnes každý snadno pohostí své přátele, v našem i v mnoha dalších domech většinou chyběla. Hospodyně návštěvám nabízely misku kysaného zelí. Svátek byl, když nám dětem maminka přinesla rohlík. Rádio ani televizi jsme neznali, ani nám nechyběly. Z dnešního pohledu se mi zdá podstatnější, že pan řídící se s námi vždy na začátku vyučování pomodlil.

Někdo může namítnout, zda se, když návštěva kostela byla rodinnou povinností, dá se vlastně mluvit o upřímné víře.

Podle toho, jak jsem to prožíval já, nebyly bohoslužby, za nimiž jsme chodili pěšky z rodných Horních Nětčic do sídla farnosti v Soběchlebích, pro naprostou většinu lidí povinností. Byly radostí a určitým druhem odpočinku po celotýdenní námaze. Lidé se těšili nejen na svého Spasitele, ale i na setkání s přáteli a na hroby svých blízkých na hřbitově. Ostatně už koncem dvacátých let minulého století nebyly vzácností rodiny liberálů, které o kostel nezavadily. Byla demokracie, takže je ani nikdo nenutil.

Byla tehdejší doba v něčem výrazně lepší než ta současná?

Možná byli lidé přátelštější a srdečnější. Ale bylo by pošetilé chtít navrátit svět někam dozadu. Podmínky a duch doby se za desítky let proměňují. A jako je nesrovnatelný a jedinečný každý lidský osud, tak je vždy jiný i život dalších generací. Není možné dělat z jedné epochy měřítko jiných, každá má svůj svéráz, svou slávu a poslání. Dnešní doba není lepší nebo horší, je prostě jiná. Ale každá chvíle, v níž žijeme, by měla být chápána jako příležitost ke správným činům.

A kdybyste měl uvést zvlášť vysokou hodnotu doby vašeho mládí?

Byl by to stud. Ani naše generace, stejně jako generace dřívější, nebyly svaté a dokonalé. Ale byly si vědomy pocitu hříchu, potřeby lítosti a vyznání. Dnes běhá člověku často mráz po zádech, když slyší hlasité výkřiky, jimiž dávají lidé na odiv věci, za které by se měli stydět. Stud je nyní pokládán za překonanou chybu a s tím já nemohu souhlasit.

Vaši vesnici prý nepříjemně poznamenaly události na konci války.

Ano, nebylo tehdy vzácností, že někteří lidé si v touze po slávě a pozdních zásluhách hráli na partyzány. A zbytečně při tom riskovali životy svoje i svých spoluobčanů. Jeden z nětčických mužů tak nevydržel pohled na zmatený ústup okupační armády a ze svého okna po Němcích několikrát vystřelil z lovecké pušky. Zajali jej a bez odkladu popravili. Fronta už byla tak blízko, že rozhořčení vojáci neměli čas zúčtovat s celou vesnicí. Kdyby se to stalo o několik dnů dříve, celá naše obec mohla dopadnout jako Lidice nebo Javoříčko.

Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.

Mons. ANTONÍN POSPÍŠIL (nar. 14. září 1925) musel v posledním ročníku Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži nastoupit na práci pro Říši. První léta jeho kněžského působení poznamenala rudá totalitní perzekuce. Po pětiletém zákazu znovu začal působit jako kněz v roce 1967 v Hranicích. Od roku 1968 do roku 1977 byl administrátorem v Andělské Hoře. Roku 2005 odešel na odpočinek, aby se mohl věnovat přípravě homiletických textů a publikovat v Katolickém týdeníku a dalších periodikách. Zvlášť obětavě přispíval do farních zpravodajů. Současně na Zábřežsku a Šumpersku vypomáhal v duchovní správě. Dnes žije v rodině přátel v Brně-Žabovřeskách a navzdory vysokému věku nepřestává psát knihy plné vzpomínek a poučení. V březnu 2010 ho papež Benedikt XVI. jmenoval kaplanem Jeho Svatosti. Před několika týdny v olomoucké katedrále poděkoval Bohu za významné kněžské výročí při mši svaté s arcibiskupem Janem Graubnerem a dalšími jubilanty různého věku. Byl mezi nimi nejstarší.

VÁCLAV ŠTAUD

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články



Aktuální číslo 4 21. – 27. ledna 2020

Neziskovky roku? Ty, co chrání život

Uznáním pro křesťanské charitativní organizace, které chrání život od začátku do konce, bylo minulý týden udílení cen Neziskovka roku. Uspěla hospicová péče i organizace,…

celý článek


Velehradská pouť za jednotu

Svátek Panny Marie, Matky jednoty křesťanů, slavili lidé v neděli 19. ledna na poutním místě při mši svaté, kterou celebroval biskup Josef Hrdlička.

celý článek


Poznávat lépe Boha

Blíží se termíny přihlášek na vysoké školy. Desítky lidí se ročně hlásí na studium teologie – denní i dálkové. K čemu vlastně takové studium je? Jde jen o zálibu,…

celý článek


Promodlená služba

Nenápadná budova, úzké dveře a neprůhledná výloha mezi pekárnou a sokolovnou na náměstí v Lysé nad Labem. Nad ní kresba dvou osob, které se o sebe opírají, a nápis…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay