26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Stačí půl dolaru, a je to vyřešené

15. 6. 2011

|
Tisk
|

Vydání: 2011/25 Michael Florian, 15.6.2011, Autor: Matúš Demko

Už týden po zemětřesení na Haiti stál v čele slovenského lékařského týmu. Kromě toho navštívil mnoho dalších zemí třetího světa, kde otevíral humanitární projekty. Pro profesora JURAJE BENCU je cestování do ciziny nevyhnutelně spojeno s lékařskou misí.

Existuje země, kterou jste ještě nenavštívil?

Určitě ano. Humanitárních projektů má Vysoká škola sv. Alžběty v Bratislavě, kde působím, opravdu mnoho, ale vzhledem k tomu, že má Slovensko pět milionů obyvatel, máme jenom omezené možnosti a netrpíme mesiášským komplexem. Dokážeme fungovat jen v určitém počtu zemí. Působíme v Africe – v Keni, Jižním Súdánu, Ugandě, Burundi, Rwandě, Etiopii a v Lesothu. V Asii pak v Kambodži, Vietnamu a dále jsme ještě na Haiti a v Libanonu. Možná se na slovenské poměry zdá, že je toho dost, ale je i mnoho míst, kde nepůsobíme.

V čem spočívá vaše humanitární činnost?

Jednak v organizování věcí, zabezpečování logistiky, práce v sirotčincích, HIV střediscích a tuberkulózních centrech. Provozujeme polikliniky, a dokonce polní či běžné nemocnice. Umožňujeme též vzdělání, protože přístup zejména k vysokoškolskému vzdělání je mnohde omezený vysokými poplatky, takže chudší zájemci se k němu nemohou dostat. Naše vysoká škola má detašované pracoviště v Keni a Kambodži, kde poskytujeme všechny tři stupně vzdělání: bakalářské, magisterské i PhD.

Co vás láká jezdit na takové humanitární projekty?

Je to běžná součást mého života. Nevyhledávám riziko ani problémy, patří to k mému profesionálnímu koloritu. Začalo to tím, že jsem rád cestoval, a když jsem jel do cizích zemí, neměl jsem mnoho peněz, ale i tak to pro místní hodně znamenalo. Uvítal jsem proto možnost, že v těchto zemích mohu profesionálně působit a pomáhat lidem. Ve srovnání s námi jsou sice chudí, ale šťastní a veselí. Jezdím tam čerpat energii.

Zajímáte se jako lékař o politickou i společenskou situaci v zemích, kam jezdíte?

Z dostupných zdrojů to vždy intenzivně sledujeme. Od politiky a společenských událostí se odvíjí bezpečnostní situace a my se musíme starat o naše posádky, které jsou i v rizikových oblastech. V Jižním Súdánu byly velké obavy z nepokojů v čase referenda, a tak jsme odtud naše posádky raději stáhli. Jižní Súdán nemá žádnou infrastrukturu, je to taková divočina.

Kde vám hrozilo největší nebezpečí?

Měl jsem to štěstí, že jsem nebyl přímo ohrožen. Člověk se musí umět bezpečně chovat a vycítit situaci, která překračuje jisté hranice, a podle toho zareagovat. Náš nejnebezpečnější projekt je v hlavním městě Keni v Nairobi. Je to město zločinu. Posádky musí dodržovat striktní pravidla, nevycházet večer, nechodit do jistých lokalit… Jednou či dvakrát byly naše posádky napadeny a okradeny v Burundi, Nairobi a na Haiti. Šlo pouze o ekonomickou kriminalitu, zlodějům nešlo o to, našim lidem ublížit. Lidi vnímají, že neděláme politiku ani nehledáme nerostné suroviny, ale pracujeme s chudými. Naše posádky nejsou standardním cílem, kam by směřovala zločinnost. Česká veřejnost jistě zná únos P. Musila na Haiti – on byl přitom typický misionář. Když ale únosci zjistili, že je kněz, chovali se k němu přiměřeně. Riziko nelze zcela vyloučit bohužel nikdy.

Je možné posoudit úspěšnost humanitárních projektů?

Do našich projektů dokážeme zapojit stále více místních lidí. V Keni jsme vychovali studenty, také v Kambodži studují lidé díky naší pomoci. Blíží se den, kdy budeme moci odejít z projektu v Keni a odevzdat ho místním.

Jak vzniká takový humanitární projekt?

Výborný začátek je, když máte ideálního a spolehlivého lokálního partnera. Profesor Vladimír Krčméry, nynější rektor Vysoké školy sv. Alžběty, si našel zpočátku Sisters of Mercy – Milosrdné sestry v Nairobi, které pracovaly s lidmi ze slumů. Tak začal první projekt, na který se postupně nabalovali zkušenosti a další spolupracovníci. Například Lesotho byla pro nás neznámá země, ale měli jsme tam silného partnera P. Mahlaku, který nás požádal o spolupráci prostřednictvím velvyslance Lesotha pro Evropu; dnes spolupracujeme s jeho farností. V Kambodži působíme úplně samostatně, bez lokálního partnera. V projektu se nerozbíhá všechno od začátku naplno, ale postupně. Přijede první posádka, která mapuje situaci. Vy se potom dostanete do systému – jakoby na Facebook – a lidé, kteří potřebují pomoc, se vám tam objevují, ani nevíte jak.

Jak vzpomínáte na Haiti?

Byla to jedna velká katastrofa. I když jsme jistým způsobem zvyklí na permanentní humanitární krizi, tam šlo o krizi akutní a masivní. Situace tam byla a pořád je velice zlá, i když se v médiích už neobjevuje. Vůbec se to nezlepšilo, naši přítomnost na Haiti dokonce posilujeme. Podporujeme školu, máme tam ambulanci, jezdíme i mimo hlavní město Port--au-Prince.

Kdyby nejezdili lékaři z Vysoké školy sv. Alžběty do zahraničí, nahradil by je někdo jiný?

Nevím. Jsou i jiné organizace, které pracují podobně jako my. Většinou jde o nelékařské projekty. Naším prostřednictvím už vycestovalo kolem 150 lékařů, k tomu je nutno připočíst i desítky sociálních pracovníků a logistů, takže celkem to může být kolem 200–300 lidí.

Odkdy se realizují tyhle lékařské mise?

První projekt v gesci Fakulty zdravotnictví a sociální práce Trnavské univerzity vznikl v roce 1999 v Nairobi. Já začal na projekty jezdit v roce 2001. Jako správného narkomana mě první dávka vedla k opakované recidivě (smích).

Dá se zvyknout na utrpení, které člověk v zemích třetího světa vidí velmi často?

Nedá, ale dá se to nějak akceptovat. Dá se s tím vycházet – jste v tom a něco s tím děláte. Víte, že nezachráníte všechny, ale cítíte, že něco udělat musíte.

Jak nezískat již zmíněný mesiášský komplex?

Důležité je střídání posádek, protože se změnou přijde nová krev. S našimi projekty nemáme špatné zkušenosti, naši lidé jsou efektivní. Člověk si velice rychle uvědomí své limity a přestane mít potřebu zachránit všechny. Ve třetím světě je také odlišný pohled na smrt. Zatímco pro nás je smrt hrůza, něco, z čeho máme strach, tam patří k životu.

Je to i kvůli náboženství?

Částečně ano. A hlavně jsou lidé z třetího světa se smrtí častěji konfrontováni – v početných rodinách je úmrtnost podstatně vyšší než u nás. V chudých zemích se nejvíce umírá na infekční onemocnění, zatímco u nás na civilizační choroby, například kardiovaskulární. Vyléčit cukrovku, nádor či vysoký tlak není jen tak – a kromě jiného to stojí i hodně peněz. Ale vyléčit infekční choroby, na to někde stačí půl dolaru. Malé děti umírají na zápal plic nebo na malárii. A přitom na malárii existují v současnosti dobré léky, které jsou také velice levné. Zaměřujeme se tedy na lehce a levně vyléčitelná onemocnění, na něž by lidé neměli umírat.

Kdo se účastní vašich projektů?

Mladší lékaři, někdy také absolventi. Skutečných expertů není mnoho, ale v některých zemích – kde je rozšířený analfabetismus a obyvatelé nerozumějí účinnosti léků – může být i nelékař velice užitečný. Kdyby tam byl nějaký expert – profesor či docent – těžko se obejde bez CT, potřebuje své vybavení. Mladší lékaři jsou v tomto adaptabilnější.

Může doktor vstupovat do případu i osobně?

Určitě ano. Pacienti to oceňují nejen v Africe, osobní přístup se oceňuje i u nás. Míra osobní zainteresovanosti závisí na konkrétní situaci pacienta a prostředí.

Jakou roli hraje ve vašem životě víra?

Velice silnou. Je neoddělitelnou součástí mého života a jde ruku v ruce i s našimi projekty. Některé věci mě neuspokojují, a proto mě motivují.

Snažíte se změnit svět?

Na to si dávám pozor. Nechystám se změnit svět. Mám světonázor, který realizuji v praxi.

Co nevšedního či nezvyklého se vám podařilo?

V takovém hodnocení jsem velice opatrný. Pracuji v týmu, nemohu říct, že jsem to udělal „já“. Nikde si nestavím pomníky. Jsem rád, když projekt funguje a mohu k tomu přispět. Je to jako u hokejového týmu – někdo vidí jenom útočníka, ale jsou tam i další hráči. Velice rád chodím zakládat nové projekty, ale bez dobrého zázemí vysoké školy, bez jejích pracovníků, kteří na projektech pracují, i když na ně fyzicky nejezdí, by naše humanitární pomoc nefungovala.

Jak se vám daří překonávat rozdíly mezi kulturami?

Patří k misijnímu poslání umět se adaptovat na podmínky, aby to, co přinášíme, šlo uskutečnit. Abychom to dokázali implementovat. Od toho se odvíjí úspěšnost projektu. Drtivá většina našich pracovníků to zvládá.

Jak se dá nejlépe a co nejrychleji přizpůsobit novým podmínkám?

Nejlépe přímou zkušeností na místě. Máme i tropické kurzy, ale ty nenahradí přímou zkušenost.

Musel jste si někdy sáhnout na dno svých možností?

Jsou pracoviště v Jižním Súdánu, kde pracujeme sedm dní v týdnu, 24 hodin denně. Každou noc se může něco stát. Lékař je tak vystaven psychické i fyzické zátěži, ale dá se to zvládnout.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou