26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Sovětská vlast se přesunula až sem

5. 5. 2015

|
Tisk
|

Historik PETR KOURA interpretuje sedmdesát let staré události jako nečekaně aktuální. Záleží na nás, na kterou stranu se postavíme – platilo to tehdy, platí to i dnes.

Vydání: 2015/19 Uprchlíci: Lampedusa se bouří, 5.5.2015, Autor: Aleš Palán

Byli jsme jednoznačně osvobozeni. Debata o tom, jestli to byla okupace, mi nepřipadá šťastná.
S tím nesouhlasím. Okupace se ze samotné své definice děje proti vůli většiny obyvatelstva, kdežto značná část obyvatel v roce 1945 vítala sověty jako osvoboditele. Nacistický okupační režim se ke konci války zostřoval, lidé vítali Rudou armádu jako osvoboditelku, která je zbavuje režimu uplatňujícího teror. Jiná věc je, že tatáž armáda postupně přinesla nesvobodu.
To je zajímavá otázka. Na podzim 1938 ale ještě nebyla válka, a navíc to znamenalo obsazení území sousedního státu, které si nacistické Německo vynutilo výhrůžkami. Debata o okupaci v roce 1945 mi přijde jako pokračování mnichovského mýtu, že my přece za nic nemůžeme. Když řekneme, že nás okupovala sovětská armáda, dá se prohlásit, že později „se“ naše země dostala do područí komunismu. Tím ale pomíjíme debatu, proč většina Čechů ve volbách v roce 1946 volila komunisty. Osvobození naší země sověty, jejich pobyt zde a podpora komunistické straně nesnímá odpovědnost za to, že se Češi – na rozdíl od Slováků – sami vyslovili ve volbách pro komunismus.
Podobně tomu bylo i ve Finsku… Navíc do země, která po válce nastoupila cestu největší sovětizace z celé Evropy, nevkročila noha sovětského vojáka – jednalo se o Albánii. Shazovat vše na sovětské vojáky znamená zbavit se vlastní zodpovědnosti. Jiná věc je, jak to bylo interpretováno v té době. Už v červenci 1945 byl odhalen na Smíchově sovětský tank s textem v azbuce, že se jedná o pomník vojákům, kteří padli „v boji za svobodu a nezávislost naší velké sovětské vlasti“. Ani demokratický tisk se nad tím nepozastavil. Přitom bylo poselství jednoznačné: Sovětská vlast se přesouvá až sem. Vojáci, kteří tu padli, mají mou velkou úctu, zemřeli ale za naši svobodu, za osvobození Československa. Už v létě 1946, rok po těchto událostech, se hovoří o tom, že Praha byla zachráněna zásahem Rudé armády. O tom, že velení Pražského povstání uzavřelo kapitulační dohodu s německými vojsky, ani slovo.
Znásilňování žen se skutečně dělo. Někteří historikové to zlehčují pro mě nepochopitelným argumentem, že sovětští vojáci nevěděli, že už jsou v Čechách. Jako by znásilňování nevinných německých žen bylo v pořádku! Tvrdilo se také, že pro znásilňování neexistují dokumenty. Existují, v archivech máme hlášení o takových incidentech. Těsně po osvobození jednaly české a sovětské úřady o tom, jak situaci řešit. V Praze vznikla speciální sovětská jednotka určená k pacifikaci vlastních vojáků, kteří by se něčeho takového dopustili. Byl to tedy reálný problém.
Pobyt amerických vojsk v západních Čechách se už v padesátých letech stal předmětem ideologizace. Američané byli líčeni jako spojenci esesáků, kteří vraždí české dívky ze zálohy. Staly se nešťastné případy, ale byly to jednotlivosti. Od své babičky jeden takový případ znám. Američtí vojáci přejeli přes hranice protektorátu do české vesnice a nevěděli to. Mezi lidmi, kteří je přibíhali vítat, byla dívka s německou vojenskou čepicí na hlavě. Jeden voják to uviděl a instinktivně vystřelil – dívku zabil. Následně toho strašně litoval. Byla to nešťastná válečná událost. Pokud vím, na území osvobozeném Američany bylo mnohem méně incidentů než tam, kde byla Rudá armáda.
Myslím, že to nehrozilo, protože Československo bylo už ve druhé polovině třicátých let viděno jako stát, který je dosti opozičně naladěn proti nacistickému Německu. Nebyla to aktivita jen Beneše, ale i československé zahraniční armády, domácího odboje a lidí, kteří uskutečnili atentát na Heydricha. Všichni, kdo padli – ať už na západní, východní nebo domácí odbojové frontě – přispěli k tomu, že jsme byli považováni za součást protihitlerovské koalice. Beneš měl velkou zásluhu na tom, že byl oduznán Mnichov.
To je docela komplikovaná otázka. Víme, kdy začala světová válka – 1. září 1939, a kdy skončila – 2. září 1945. Kdy začala studená válka, vlastně nevíme, každý historik její začátek klade jinam. Druhá světová válka se plynule transformovala v sovětsko-americké soupeření a z tohoto pohledu není jednoznačný vítěz. Cílem spojenecké koalice bylo porazit nacistické Německo a zavést mír, ale mír nepřišel, respektive jen studený mír, který se mohl proměnit v horkou válku. Vítězem byl Sovětský svaz, ale za cenu obrovských ztrát. Vítězem byla spojenecká koalice Francie a Velké Británie, ale i ony byly válkou těžce poznamenané. A samozřejmě Spojené státy, které vycházejí z války jako mocnost, jež má nejmocnější zbraň na světě – atomovou bombu. Právě ty bych označil za největšího vítěze.
Spojenci přišli o své kolonie až postupně v následujících letech, ten proces ale skutečně začíná s koncem druhé světové války. Komunistická historie často zdůrazňovala, že proto Britové praktikovali politiku appeasementu korunovanou Mnichovskou dohodou, že chtěli nasměrovat Německo k expanzi na východ a střed Evropy, aby oddálili zájem o vlastní kolonie. Uvažování v některých britských kruzích skutečně takové bylo. Ano, Sovětský svaz je jedinou zemí v Evropě, která se po druhé světové válce územně rozšiřuje. Získává nejen pobaltské republiky, ale i východní Prusko, tedy dnešní Kaliningrad, a část Polska.
Takto to hlásali komunisté. Označovali tak už první světovou válku, ale já si to nemyslím. Jak Německo, tak fašistická Itálie i Japonsko se chtěly rozšiřovat. Expanzivní tendence tam beze sporu byly, ale nenazýval bych to kolonie – tak se říká zámořským územím. Je to spíše válka o územní expanzi.
Jsem o tom přesvědčen, neboť armády zanedlouho odcházejí. Význam Rudé armády je nepopiratelný při připojení Podkarpatské Rusi k Sovětskému svazu, které bylo interpretováno jako dar Beneše Stalinovi, ač si ji Stalin vzal, aniž se ptal. Na Slovensku, v Čechách a na Moravě však sovětští vojáci nevytvářeli autonomní správní orgány, odešli a bylo na nás a naší politické reprezentaci, jak narýsuje další směřování země. Přesně to vyjádřil velitel druhé garnitury odbojové organizace Obrana národa generál Bedřich Homola v dopise londýnské vládě. Pokud by měl národ volit mezi nacisty a komunisty, ve velké většině bude prý pro komunisty. A uvádí proč: „Moskva nevezme nám řeč ani půdu, kdežto Berlín obojí. Vládní forma, že se změní, za 30–50 let komunismus nebude, bude zde však národ, kdežto za vlády Němců by za 20 let byl národ zničen.“
Přesně tak, máme tendenci házet věci na druhé, i v aktuálním vývoji často přenecháváme iniciativu druhým. V létě 1941, po napadení Sovětského svazu, byli Češi velmi stateční, pokoušeli se i o stávky. Později ale odboj upadal a byla tam tendence: Raději počkáme, až nás spojenci osvobodí. To je mnichovský mýtus, o nás bez nás, to oni rozhodli, aniž jsme do toho mohli mluvit. Mám ale pocit, že my do toho moc mluvit nechceme a pak se divíme, že do toho za nás mluví ti mocní. 
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou