26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Šokoval jsem své studenty duší

18. 5. 2012

|
Tisk
|

Vydání: 2012/20 Kardinál Schönborn exkluzivně pro KT, 18.5.2012, Autor: Josef Nerušil

O VLADIMÍRU SMÉKALOVI se traduje, že pozvat ho domů znamená hodit mu pytel přes hlavu a unést ho – jinak prý nepřijde. Jediné, na co slyší, je totiž nabídka přednášky skupině lidí. Mezi jeho oblíbená témata patří studenti, duše a víra. A taky o nich dokáže celé hodiny poutavě vyprávět.

Na vysoké škole už učíte více než 52 let. Pozorujete nějaké trendy ve výuce?

Připadá mi – a objevuje se to často i v hodnoceních od studentů – že se fakulty stávají jaksi bezdotykové, kde osobní vztah mezi učitelem a žákem mizí, a mám pocit, že tím řada studentů trpí. Výuka nesmí být přednášena jako mrtvá věda – to pak studenty nedokáže nadchnout.

Vadí to jen studentům, nebo i učitelům?

Když jsem s výukou začínal, měl jsem potřebu rozvíjet osobnost studentů a považuji to za svoje poslání dodnes. Tím, že najednou není v ročníku 10 až 30 studentů, ale třeba i 100, ztrácím možnost oslovit každého z nich tak, aby byly mobilizovány jeho schopnosti. A to mě mrzí.

Nemyslíte si, že si dnešní školství ukouslo příliš velké sousto, co se počtu vysokoškolských studentů týče?

Jsem toho názoru, že velké množství dnešních studentů můžeme vzdělávat z hlediska schopnosti přijímat informace, ale už ne z hlediska jejich osobnostního rozvoje. Efektivní vzdělávání předpokládá, že o něčem nejenom informujeme, ale také se něčemu prostřednictvím osobní zkušenosti naučíme. Dovednost, která je jen pragmaticky vtlučena do hlavy, je studentovi málo užitečná.

Celý život se věnujete psychologii. Jaké je její místo v dnešním světě?

Volně bych citoval jednoho vědce z předminulého století, který tvrdil, že 19. století bylo stoletím fyziky, a vyslovil prognózu, že 20. století bude patřit biologii a 21. století bude dobou psychologie. Na to čekám a těším se.

To zní hodně troufale…

Podívejte se, třeba za posledních dvacet let se jenom u nás zdvojnásobil počet duševních poruch. Takže ano, psychologie je dnes v módě, ale to proto, že je jí zapotřebí pro zkoumání příčin delikvence nebo naopak výjimečných schopností. A také ji potřebujeme pro vzdělání pracovníků s lidmi, aby jednali na lidsky založeném vztahu „JÁ – TY“, a ne „já – ono“. Potřebujeme proto odhalit, co činí život kvalitním a naplněným a co naopak pustým a prázdným. Pokud se tyto úkoly podaří splnit, bude to výborný start do 3. tisíciletí, protože to pomůže odstranit celou řadu negativních jevů v lidských vztazích.

Čím si vysvětlujete tento nárůst duševních poruch?

Protože jsme žili 40 let v komunismu, tak jsme si ještě úplně neprošli „rafanským“ obdobím kapitalismu. Takže si teď odžíváme, co mají západní státy už za sebou. Pro mnoho lidí je život drama o tom, jak se mít dobře. Na jedné straně zvyšují svou konzumentskou chtivost, ale na druhé straně jim to nepřináší pohodu, spíše prázdnotu z toho, že to vyvlastňuje naši duši.

Je pro psychologa pojem duše daný, nebo je to jenom zástupný termín pro něco jiného?

To je velmi palčivá otázka, protože psychologie – věda o duši – se věnuje psychickým procesům, vlastnostem, sklonům, tendencím a tak dále, ale ne jejich základu. Duši se jednoduše vyhýbá. Nanejvýš se pragmaticky hovoří o vědomí nebo o lidské mysli, ale to jsou jen takové zástupné termíny. Kde to vědomí je? V mozku? Nebo je to záležitost celého těla?

Snažil jsem se už na sklonku komunismu studenty vést k tomu, aby o duši uvažovali jako o realitě, a ne jako o fikci. Tehdy nás učili, že mozek je orgán a že duše je produktem jeho přirozené činnosti, tedy jakoby skoro cosi nepodstatného. Hledal jsem v knížkách 19. století nějaký jiný názor a objevil knihu polského teologa Pawlického, který velmi pěkně řekl, že mozek je nástroj a duše na něm jako klavírista rozehrává svoje kompozice, které vedou k tomu, že člověk je osobností s určitým životním programem. Dalo by se to tedy říci tak, že duše organizuje naše aktivity a vztah tělo – vědomí – duch. Krásně to jednou vystihla moje malá vnučka, která když viděla, jak si připravuji přednášku, povídá: „Ty nevíš, co je to duše? Tak jim řekni, že duše je osoba, kterou nevidíme, ale cítíme ji svým srdcem.“

Zeptám se ještě jinak. Jaké povahy je duše?

Duše je forma, která sjednocuje, která dává materiálu těla tvar. To už pěkně naznačil Aristoteles, který formuloval koncept hylemorfismu, tedy látky a tvaru, do latiny přeloženého jako materia et forma. Pokud člověk zemře, buněčný materiál jeho těla se rozpadá. A je to zase jen hmota. Ale když je tato hmota buněk formována duší, která je udržuje a která jim dává i určitou dynamiku, intenci a perspektivu, je ten člověk živý. A z toho pochopitelně vyplývá závažná otázka, co se s touto formou stane, když člověk zemře. Rozpadne se, nebo existuje někde dál?

Co se předpokládá?

Třeba víra dává odpověď, že duše po smrti putuje do království Božího, zatímco ve východních náboženstvích putuje třeba do nějakých dalších vtělení. Věda této otázce spíše uniká. Krásně to lze vyjádřit metaforou: Smrt je tečka, kterou končí náš životní příběh. Pro věřícího je to dvojtečka, ale co je za ní napsáno, svýma pozemskýma očima neumíme přečíst.

Kde bychom duši v lidském těle našli? Většina lidí by řekla, že v srdci…

To je tradice, která sahá až do starověku, a je fantastické, že vědci v posledních patnácti letech objevují v srdci něco jako neurony. Ukazuje se tedy, že srdce je orgán, který nejenom rozvádí do celého těla krev, ale také je to nástroj, kterým jsou ovlivňovány emoce anebo třeba i základní životní postoje člověka. Vyžaduje to ještě velká zkoumání, ale je docela možné, že časem dojde k propojení poznatků, které intuitivně zformulovali už starověcí filozofové.

Jak je možné, že to takhle odhadli?

To je pro mě velká záhada a považuji to za důkaz, že Pán Bůh vkládá do významných osobností, jako jsou třeba proroci nebo vědci, určité myšlenky, které jdou dějinami a jsou postupně i potvrzovány, i když byly zformulovány takovým metaforickým způsobem.

Jaký je vlastně vztah mezi pojmy tělo, duše a duch?

Slavný britský internista Henry Maudsley formuloval geniální větu: „Smutek, který se nemůže projevit slzami, nutí plakat jiné orgány.“ Když tedy potlačujeme pláč, promítne se to zkrátka do poruchy některého z orgánů. Tohle bylo formulováno už v 19. století a teď se to znovu dostává na pořad dne jako součást psychosomatické medicíny, která zkoumá vztah mezi tělesným a duševním. A pokud bychom to rozšířili o dimenzi duchovní, kterou z člověka také nemůžeme úplně škrtnout, je to právě duchovní vrstva, která je schopná harmonizovat naše tělo s duší.

Víra je ale ještě abstraktnější pojem než duše. Co na ni říká psychologie?

Téma víry nemusí být spojováno jen s náboženstvím. Víra je přijetí nějakého tvrzení – například víra v uzdravující sílu léků. Tehdy také věříme tomu, že nám lék pomůže. A skutečně je dokázáno, že čím více a rozhodněji léčivému účinku nějakého léku věříme, tím více působí.

Podíl víry na zesílení účinku léčby je však diskutabilní…

Medicína zná i pojem placebo, tedy látky, která dokáže uzdravit až třetinu pacientů, aniž je skutečně účinná. To bylo zjištěno už za první světové války, kdy vojáci v lazaretech prožívali opravdu těžká muka, protože byl nedostatek acylpyrinu. Nějakého lapiducha napadlo seškrábat ze zdi vápno a dát je pacientům jako právě přivezený acylpyrin. A u velkého procenta z nich došlo ke zlepšení stavu. Takže „placebo efekt“ je založen také na víře.

Sám jste si prošel obratem od víry zpět k víře. Jak se to stalo?

To je na dlouhé povídání. Vyrůstal jsem v rodině, kde rodiče nebyli praktikující věřící, tatínek byl dokonce mnohdy proti kněžím nabroušený. Později na gymnáziu jsme ale měli, ačkoliv už byla 50. léta, fantastického kněze, který v řadě z nás probudil zájem o víru. Tam jsem se stal aktivně věřícím, do té doby jsem byl spíše naivně věřící a souvislosti víry a života jsem moc nechápal. Později jsem byl na fakultě svým profesorem požádán, abych se stal jeho asistentem. Když jsem si uvědomil, že půjdu na marxistickou fakultu, rozhodl jsem se, že nebudu sedět na dvou židlích, a požádal jsem Pána Boha, aby mi odpustil a propustil mě ze svých služeb.

Jak pokračovalo vaše období nevěřícího?

Já jsem nikdy nebyl aktivně nevěřící. Když jsem začínal na fakultě, vrhl jsem se na všechno dostupné, co mělo něco společného s buddhismem a hinduismem. Takže jsem žil takovou, řekl bych, pasivní východní spiritualitu.

Ale nakonec jste se vrátil ke křesťanství.

To bylo v průběhu mého tříměsíčního pobytu ve Vídni v roce 1996, kde jsem se setkal i s kardinálem Königem. Jeho osobnost mě natolik oslovila, že jsem měl dojem, že na mě sestupuje Duch Svatý. Když jsem pak na Velikonoce dojel domů, jako v transu jsem šel rovnou z autobusového nádraží k jezuitům, abych se nechal vyzpovídat. Pak jsem mohl jít i ke svatému příjímání a zpovědník mi uložil, abych si dal do pořádku také manželství.

Co to znamenalo?

Moje žena byla rovněž pasivně věřící, ale brali jsme se civilně. V roce 2000 – v den 40. výročí našeho občanského sňatku – jsme měli církevní svatbu. A kouzelné bylo, že nás oddával jeden z kněží, kterého jsem na začátku 90. let vyučoval psychologii. Byl to pro nás s manželkou moc významný moment a vzájemné otevření se sdílené spiritualitě náš vztah jaksi posunulo do další dimenze.

Takže jste se opět po letech vrátil tam, kde jste začínal?

Říkám tomu „přihrávky Boží“. V Božím plánu mi možná bylo uloženo čtyřicet let putování pouští, kdy jsem žil takovým světským životem. Zpětně si ale uvědomuji, že jsem tím i trpěl.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou