Skutečnost byla mnohem fantastičtější

Vydání: 2013/17 Pouť kněží na Velehradě se vydařila, 23.4.2013, Autor: Aleš Palán

 

 

V těchto dnech se dožívá sedmdesáti let. Jeho politické postoje a názory na aktuální církevní záležitosti jsou čtenářům KT dobře známy. Jaký je ale pražský arcibiskup, kardinál DOMINIK DUKA jako člověk?

Díky své práci a svému postavení jste občas vnímán skoro jako nějaká instituce; vaši povahu z ní vidíme poměrně nesnadno. Jaký jste byl v dětství?

Bylo to dětství kluků z předměstí, trochu i z vesnice – to záviselo na politickém vývoji v naší zemi. Byly tu klukovské hry a bitvy, díky kterým se ve mně upevňovala tendence nedat se a stát pevně za tím, o čem jsem přesvědčen. V těchto bitvách jsem poznal i to, že velitel někdy musí počítat s tím, že ho mužstvo opustí.

Byl jste v roli klukovského velitele?

Ano, ale velitele menšího mančaftu, který převážně prohrával. Od dětství jsme jinak také věděli, že něco jiného se říká ve škole, než slýcháme doma. Důvěra starší generace vůči nám přitom byla taková, že před námi tyto rozpory nezatajovali. Poznal jsem i práci na poli, v zemědělství tehdy ještě nebyly kombajny a modernizace – vázali jsme snopy a dávali je do panáků.

Práce byla tedy běžnou součástí vašeho dne.

Ano a myslím, že to bylo dobře.

Coby arcibiskup jste vnímán jako určitý archetyp otcovství. Jakou roli hrál váš tatínek v utváření vaší osobnosti?

Velkou část dětství jsem prožíval bez tatínka. Byl daleko, vystaven velkému nebezpečí, pak ve vězení a následně zaměstnán v muničních skladech. Když se otec konečně vrátil, byl pro mě autoritou, jistotou i vzorem. Souhra rodičů je při výchově dětí nesmírně cenný prvek a já, jak mi přibývají léta, si svých rodičů vážím stále víc. Dokážu zpětně pochopit i některé těžkosti nebo slabosti, jež se v životě dospělých vyskytují.

Dokázal jste si jako mladý adept kněžství představit sám sebe v sedmdesáti letech? Jaká ta představa byla – někde na venkovské faře, nebo na univerzitě?

Přiznám se, že moje představa byla, že se dožiju čtyřiceti let – trochu jsem tím své okolí trápil a byla v tom i trochu mladistvá póza. Tehdy jsem neuvažoval, že se dožiju takového věku a už vůbec ne, že budu někdy sedět za stolem, kde jsem sedával při návštěvách kardinála Tomáška. Později jsem se těšil na šedesátku, že půjdu do důchodu a budu se moci věnovat studiu. Doufal jsem, že komunismus skončí a já odjedu na stáž: Německo, Francie, Španělsko, Itálie… Pak se vrátím a budu své dominikánské provincii ku prospěchu. Ale skutečnost byla – ať si to přiznáme nebo ne – mnohem fantastičtější, dobrodružnější a lepší, než jsme si dokázali vysnít. Až na to, že svoboda je velká zodpovědnost, což jsme si neuvědomovali.

Proč právě dominikáni?

Moje klukovská vize byla, že budu pilotem, námořníkem, hajným – a pak běda pytlákům. Později zazněl hlas povolání a já začal uvažovat o svém působení v řeholi. Jako knihomol jsem měl představu života v komunitě, kde se modlí, pracuje a studuje. V Hradci Králové byl jezuitský kostel sv. Ignáce, měl jsem velký respekt před jezuitským řádem, ale od pana faráře jsem si půjčoval dominikánský časopis Na hlubinu, Vítěze, četl jsem sv. Tomáše Akvinského… A začali mě zajímat dominikáni. Rozhodlo to, že jsem se setkal s otcem Meto-
dějem Habáněm.

Byl nejdůležitější a určující postavou ve vašem životě?

Z hlediska dominikánského řádu, přístupu ke společnosti a do jisté míry i ke kontaktům, které jsme díky doktoru Habáňovi obdrželi, asi ano. Byl to člověk, který věděl, že pravda je současně krásná, je možné ji mít rád, ale zároveň člověka zavazuje. Otec Habáň v sobě nesl obrovskou a neutuchající odvahu a naději. Neustále začínal s noviciáty, stále se snažil mít kontakt s mladými lidmi, přednášel svou oblíbenou metafyziku a filozofii…

Pokud stále začínal, znamená to, že také často prohrával…

Ano, několik tajných noviciátů skončilo jeho uvězněním. A nezlomilo ho to.

Jak vzpomínáte na své první kněžské štace?

Tou první byl Chlum Svaté Maří, kde jsem měl možnost poznat mentalitu našich Němců, kteří kolonizovali naši zem, především příhraniční hvozdy, a vytvářeli zdejší specifickou kulturu. Když jsem se snažil slavit s nimi svátek sv. Bonifáce, nechápali to: „Víru k nám přinesli Cyril a Metoděj,“ říkali. Mohl jsem zde poznat ale i to, jak působí infekce nacismu: pokud se někomu dostala pod kůži, šla s ním celý život.

S komunismem to zřejmě nebude jiné…

Ano, stejné genotypy nacházíme i u našich soudruhů… Pak jsem nastoupil do Jáchymova. Setkal jsem se tam třeba s hrabětem Dohalským, který prošel zdejším peklem a každý podzim chodil v dešti od lágru k lágru, modlil se a držel půst za své spolumukly, kteří zahynuli. To byly momenty, jež dokážou člověka formovat.

Byla v Jáchymově zdejší minulost z padesátých let výslovně přítomna?

Němečtí občané o minulosti hovořili a měli kritický postoj i k nacismu. Většina z nich poznala, že to nebyla cesta do budoucna. Jáchymov vyrostl ze stříbrných dolů, ale uranové doly ho zničily. V matrice byly u zemřelých uvedeny pouze dvě příčiny úmrtí: rakovina, nebo úraz.

Po pěti letech jste přišel o státní souhlas. Byl jste předem varován, bylo vám nějak vyhrožováno, nebo to byla rána z čistého nebe?

Už ve Chlumu se jednalo o odnětí mého státního souhlasu. Když jsem přišel do Jáchymova, předseda Národního výboru mi řekl: „Buďte opatrný, máte zde být zlikvidován.“ Poslední rok kněžské služby jsem prožil pod stínem sv. Jana Nepomuckého v blízkosti Nepomuku, v Nových Mitrovicích. Měl jsem plnou podporu lidí, mentalita zde byla velmi tradiční, pohostinná a pravdivá. Tam jsem ale také skončil, protože církevním tajemníkem zde byl plukovník StB, bývalý velitel krajské správy StB. Onen očekávaný ortel konečně přišel.

Co pro vás znamenala nemožnost veřejného kněžského působení? Přišel nějaký problém s hledáním nové identity?

Jestliže přijmete formu řeholního, dominikánského kněžství, uvědomujete si, že v klášteře se převážně koncelebruje, nejste středem pozornosti, není to kostel jednoho muže. Už jsme měli v Plzni koupenou část bytu, kde bylo vše připraveno pro moment, kdy mi státní souhlas odeberou. Byl jsem nachystán a věděl jsem, co budu dělat. Farností kněze je celý svět, měli jsme své komunity, skupiny terciářů, mnoho studentů. Dostal jsem na starosti mladou generaci dominikánů a cestoval od Plzně po Košice. Jinak jsem pracoval ve Škodovce a mým šéfem byl dominikánský terciář.

Aktivitami v tajné církvi jste si ovšem „říkal“ o další ortel. O kriminál.

Podzemní působení bylo v lecčem snazší než to se státním souhlasem, kdy jsem musel o všechno žádat, každý týden šel na kobereček, vyhrožovali mi… Jednou jsem pohoršil pana vikáře v Karlových Varech, když mě nabádal, že jestli nepřestanu „zlobit“, půjdu k lopatě. Odpověděl jsem: „Nepůjdu k lopatě, vrátím se do fabriky, jsem vyučený zámečník a uživím se. Ve státě dělníků a rolníků tak budu vlastně vládnoucí třídou.“ V podzemní církvi jsem skutečně cítil větší svobodu slova a kreativity.

Když jsme pak byli zavření na Borech, dělali jsme si legraci, že otázkou pro filozofa by bylo, kdo je vlastně za mřížemi. My jsme mohli mluvit svobodně, nemuseli jsme chválit stranu a vládu, mohli jsme naplno vyslovit, že jsou to lumpové.

Byly nicméně v kriminále situace, kdy vám bylo opravdu ouvej?

Určitě, třeba hned v první moment, kdy jsem se dostal do vězení. Cítil jsem hrůzu ani ne tak o sebe, jako o druhé. Byl jsem od svého táty vyškolen v tom, jak vypadalo vězení v padesátých letech. Nicméně když jsem byl na samotce, přicházely těžké myšlenky. Ale brzy jsem zjistil, že je to přece jen jiné než dřív. Možná sedmdesát procent bachařů s námi sympatizovalo, nevěřili v budoucnost komunismu a spojenectví se Sovětským svazem na věčné časy. Bylo to dáno především Plzní, kde se daly mnohem snadněji poslouchat Svobodná Evropa a Hlas Ameriky, kde byla živá vzpomínka na americkou armádu. Při mých cestách napříč Československem se mi nejsvobodněji dýchalo právě v západních Čechách. Nejméně svobodně pak v Prešově a Košicích.

Po propuštění v polovině osmdesátých let jste stanul v čele dominikánské provincie. Když se v roce 1989 změnil režim, přišla jistě chvíle, kdy jste zjistil, co všechno najednou musíte.

Od té doby sedím v rychlíku. Jedeme velkou rychlostí a člověk už někdy ani nepoznává krajinu kolem sebe. Jsou chvíle, kdy není dostatek času reflektovat okolní věci – a proto je třeba mít širší tým spolupracovníků.

Až budete za pět nebo více let odcházet do penze, v jakém stavu byste chtěl předat svému nástupci českou církev?

Mohu předávat pouze pražskou arcidiecézi, kterou proměnil ve fungující církevní instituci můj předchůdce kardinál Vlk, za což jsem mu opravdu vděčný. Co mě čeká v následujících pěti letech? Abychom uspořádali synodu, s čímž počítáme. Musíme také vytvořit nový administrativně-finanční systém, který dá samostatnost a nezávislost církvi. Je potřeba znovu zhodnotit pastorační situaci. Praha se zvětšila, během dvaceti let se stala mezinárodním městem s velkou a silnou přítomností cizinců, a proto máme i zahraniční duchovní správy, které musíme aktivněji propojovat s místní duchovní správou. Dalším aspektem je potřeba posílit naši přítomnost ve vysokoškolském světě – vždyť Praha má téměř čtvrt milionu studentů.

Máme papeže z Latinské Ameriky. Přemýšlíme, co nového může tento kontinent církvi přinést. Nebo to otočme: co může světové církvi nabídnout vymírající a sekularizovaná Evropa?

Bohatství Evropy není jen v tom, že patříme k té severní, bohaté polokouli. My se o to bohatství umíme také dělit. Charitativní a vzdělávací aktivity evropské církve vůči osmdesáti procentům katolíků v ostatním světě jsou grandiózní. Žádný stát či instituce toho při svých možnostech nedělá tolik, jako dokážou křesťanské církve. 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay