Skrze hudbu vnímám božské věci

Vydání: 2019/7 Ve jménu Boha nelze vést války, 12.2.2019, Autor: Vít Hájek

V oblasti varhanního umění máme u nás několik významných osobností. Patří mezi ně také interpret, pedagog a skladatel JAROSLAV VODRÁŽKA. Vrcholem jeho hudebního mistrovství je improvizace, díky níž se řadí k předním evropským virtuózům.


 „Krásu, v níž můžeme vidět Boha, máme už v přítomnosti. Jenom je třeba chtít vidět!“ tvrdí varhanní virtuóz Jaroslav Vodrážka. Snímek autor


Kdy a jak se rodil váš vztah k hudebnímu umění?

Trochu oklikou už v dětství. Rád jsem poslouchal všelijaké zvuky, ze všeho nejraději zvonky. Chodíval jsem k vlakovým přejezdům a čekal, až zazvoní zvoneček. Dědeček můj zájem podporoval a dával mi peníze na cestu. Jako šestiletý jsem sedl v Martině na vlak, dojel s ním do Zvolena a obratem se vrátil domů, kde jsem pak zpaměti vyjmenoval všechny typy závor a zvonečků, které jsem cestou spatřil. Ve škole jsem zase poslouchal drnčení zvonku a slyšel v něm všechny možné tóny. Když jsem je panu učiteli přezpíval, vysvětlil mi, že jsou to alikvotní tóny. Nadto jsem měl moc rád maminčinu hru na klavír nebo sedával u rádia, kde jsem točil knoflíky, až jsem narazil na hudbu, která mě naplnila pocitem dokonalosti. Byly to Bachovy varhanní skladby, což mně posléze maminka vysvětlila. A já chtěl varhany okamžitě poznat.

A podařilo se?

Maminka mě dovedla za rektorem luterského kostela, panem Bateľem. Posadil mě za varhany a já – aniž bych dosáhnul na pedály – zahrál svou první varhanní improvizaci, samozřejmě v bachovském stylu. Pan rektor výkon okomentoval slovy: „Nebýt křesťanem, uvěřil bych v reinkarnaci!“

Že by rodinné hudební geny?

Ty mám asi po mamince, hrávala na klavír, ale jen tak pro sebe. Po tatínkovi mám zase sklon k improvizaci. Byl ilustrátor a grafik – co ho napadlo, okamžitě nakreslil. Vystudoval v Praze SUŠ a AVU, poté působil v Martině, kde se seznámil s maminkou. Oba se mě však snažili k hudbě a zejména k duchovním hodnotám vést. Tatínek byl katolík, byť do kostela moc nechodil, maminka praktikující luteránka.

To jste už tehdy vyrůstal v ekumenickém prostředí?

Moc jsem to tehdy ještě nevnímal, s maminkou jsem chodil k luteránům, do katolického kostela vůbec. Ale jednou se stalo, že jsem šel s tatínkem na procházku a potkali jsme průvod Božího těla. Prošli kolem nás s monstrancí a já, který jsem neměl ponětí o eucharistii, jsem pocítil úžasnou blaženost. Protože to byl pro mě veliký zážitek, tatínek si pak se mnou na zahrádce hrál na Boží tělo. Nepochopil mě, neznal původ mé radosti. Později, když jsme se přestěhovali do Prahy, kde tatínek našel nové zaměstnání, se začalo vše vysvětlovat.

Souviselo to nějak s vaším hudebním vývojem?

Zcela určitě. V Praze v Holešovicích, kde jsme bydleli, vyučoval hru na klavír Josef Suda. Maminka mě k němu zavedla, abych měl pořádnou výuku, já jsem totiž vůbec neuměl noty. Pan Suda chtěl, abych zahrál, co už umím. Jenže já jsem se nikdy na klavír neučil a začal jsem improvizovat. Překvapený pan Suda prohlásil, že je zajímavé, že jsem dítě a zároveň vousatej dědek. A začal mě učit.

Byl rovněž regenschorim u sv. Antonína, kde mně postupně vysvětloval techniku varhan – a po tomto zaškolení říkal, že bych ho se svým nadáním mohl někdy v kostele zastupovat. Jenomže já coby evangelík netušil, co se děje u oltáře. Tudíž mě začal seznamovat s liturgií, abych věděl, kde se co při mši hraje, a zároveň dětským způsobem vykládat o Ježíškovi, který je za dvířky na oltáři, a že ho pan farář dává lidem. Mě to moc zajímalo, a tak jsem jednou šel sám v prázdném kostele k oltáři a najednou znovu ucítil blaženost jako tenkrát o Božím těle. Touto oklikou jsem se dostával k hlubším věcem.

V hudbě pro vás musela být Praha rájem...

Ani ne. Jako člověku narozenému na Slovensku mi dělalo potíže učit se česky, sžívat se s prostředím. Bylo to na mě moc dojmů najednou, abych třeba ještě chodil na koncerty. Hodně jsem si však pouštěl rádio, a pokud zazněla nějaké dobrá hudba, zaposlouchal jsem se a v kostele pak vše imitoval.

Rájem byla Praha ohledně mých oblíbených zvuků. Chodil jsem poslouchat kostelní zvony, navštěvoval nádraží, kde mě nechávali natahovat návěstní zvonky, dostal jsem se i do telefonních ústředen a se zájmem okukoval, jak to tam cvaká a běhá. Zážitkem bylo také poznávání Prahy jízdou tramvají z konečné na konečnou, kde mě nechávali průvodčí tahat za tahací zvonky.

Našel jste s těmito zájmy vůbec nějaké kamarády?

Moc jsem jich neměl, protože věci jako třeba fotbal mě vůbec nezajímaly. Naprosto jsem nechápal, v čem tkví smysl toho, když míč lítá do branky. To mi bylo cizí. Možná jsem byl pro ostatní trochu zvláštní, já spíš vyhledával věci duchovního rázu. Vždy jsem oceňoval výtvarné umění, chodil jsem do galerií, ale neuměl jsem to odborně popsat. Můj přístup byl spíš takový intuitivní. Jako v hudbě.

Co bylo dál s hudebním vzděláním?

Na základě „školy“ u sv. Antonína jsem následně putoval po pražských farnostech a získával nové informace. Chodil jsem zastupovat do Karlína ke sv. Cyrilovi a Metodějovi, kde byl regenschorim Ignác Händl, u Nejsvětějšího Srdce na Vinohradech byl zase dr. Fořt, který mě také nechával hrát. Moje hlavní hudební vzdělávání prostě spočívalo v odposlouchávání a odkoukávání. Když jsem potom hrál zase u sv. Antonína, jedna sopranistka se úplně vyděsila, že varhany hrají, zatímco pan Suda stojí vedle ní. Na gymnáziu se mi potom líbilo, že každý předmět vyučoval jiný pedagog. Zkoumal jsem jejich vystupování, přednes a povahu, což jsem později zužitkoval v pedagogické činnosti.

Zážitky se svatostánkem pokračovaly?

Působilo to v každém kostele. Vedle nás bydlel pater Stehlík od sv. Antonína. Chodil jsem k němu, vyptával se na vše a on trpělivě vysvětloval, co se děje při mši. Hodně mně v tom pomohl také benediktin pater Skyba z Břevnova. Zajímaly ho moje zážitky, chodil se mnou po klášterní zahradě a do všeho mě zasvěcoval.
V rámci mého putování jsem rád poslouchal kázání. Každý kněz na stejné evangelium kázal jinak. Báječný byl pater Novák u sv. Prokopa na Žižkově, nezapomenutelná kázání měl pater Skoblík u sv. Ignáce. Bylo jich mnoho. Dával jsem si vše dohromady a různé věci lépe chápal. Postupně jsem se tak dostával ke katolicismu.
Ve studentských letech jsem jel soutěžit vlakem do Mnichova a blízko hranic ucítil známý pocit blaženosti. Zážitek mi mnohem později vysvětlil asistent kardinála Kašpara Mons. Vladyka. To místo byl Konnersreuth, kde žila stigmatizovaná Terezie Neumannová. Koncert laureátů umožnil i setkání s ní. Navzdory obleženému domu mě sama pozvala dál a já prosil o nějakou radu. Začala se smát a povídá: „Jaképak rady? Všechno máte od Pána Boha. Co já bych vám radila!“

Ovlivnil váš obrat ke katolictví také rodiče?

Maminka rovněž konvertovala, ale nešlo to do nějakých hlubokých detailů, aby babička neměla starosti, že maminku odvádím od luterství. Proto se nevyškrtla z luterské církve v Martině. Tatínek z lásky ke mně ke sv. přijímání šel, ale on to necítil. Ptal jsem se na to patera Bílého, ke kterému jsem chodil ke zpovědi, a on na to řekl: „Výčepní nemůže nalít pivo do plnýho půllitru.“ Tatínek byl ohromně vzdělaný, ve všech oblastech činorodý, ale byl tak plný všech vědomostí, že tam nebyl prostor pro nic jiného.

Neměl jste s vaším profilem potíže při přijímačkách na AMU?

Tehdy byla doba, že nechtěli brát varhaníky, protože měli něco společného s kostelem. Nevzali ani mě, ani kolegu Hrona, přestože jsme zkoušku udělali. Potom profesora Reinbergera napadlo, ať zaimprovizuju fugu v dané tónině na Píseň práce. Což jsem udělal – a nakonec nás vzali oba. Jinak mě komunisti měli rádi. Říkali: „U vás je přísežné vaše lidství, to z vás přímo vyzařuje. To je to pravé náboženství. To uznáváme. Jinak katolíci jsou takoví neživotní, ale vy jste úžasně lidovej člověk.“ Politika mě ale nezajímala. Nemohl jsem se však stát regenschorim. Pokud bych tak působil, nenechali by mě vyučovat. Stejně jsem na kůrech po kostelích hrál, byť jako zástup. Omlouvali to slovy: „Chodí do kostela, ale za varhanami, ne na mši.“

Nebyly s prosazováním duchovní hudby problémy?

Pokud šlo o odbornou hudební stránku, tam problém nebyl. V tomto směru jsem měl mnoho přednášek. A protože hudba, zejména chrámová, s náboženstvím souvisí, mohlo se volně přejít také na záležitosti duchovní, aniž by si to někdo zvlášť uvědomil. Vždy se to nějak dalo, i když v komunismu bylo těžké mluvit o náboženství. Vysvětloval jsem to svými slovy tak, aby v tom nikdo nic ideologicky závadného nepoznal. A byl o to velký zájem. Přes hudbu se prostě daly přiblížit i duchovní souvislosti.

Kdo vás v hudbě nejvíc ovlivnil?

Palestrina, Orlando di Lasso, ale asi především Bach. Ten měl dvacet dětí a vůbec mu to nevadilo při skládání. Jednou jsem zašel do Thomas kirche v Lipsku, kde jsem zase cítil závan svatosti. Uvědomil jsem si však, že je to evangelický kostel, kde svatostánek nemají. Šel jsem tam, kde bylo vše nejsilnější, a paní kustodka mně vysvětlila, že pod zemí jsou uloženy Bachovy ostatky. Víte, oni všichni velcí umělci byli velice zbožní.

Máte rád moderní hudbu?

Myslím, že soudobá hudba nemusí být jenom zábavná, ale také hluboká. Ale není to můj šálek kávy.

Jak lze získat „titul“ mistra improvizace, za něhož jste považován?

Dokážu to popsat, ale ne vysvětlit. Mně se od dětství jevilo jako samozřejmé, že vnímám intervalové vzdálenosti. I když jsem je neuměl pojmenovat, dokázal jsem je zahrát. A když třeba vytvářím hudební formy, nezastavím se; celou formu zahraju bez přípravy a má to přísný řád – preludium a fuga nebo toccata. Nevím, čím to je. Paměť jistě, ale hlavně je to Boží dar. Skrze hudbu vnímám božské věci, a potom to jde samo.
Ovšem na druhou stranu jsem hrozný nešika. Malování a technické věci jdou zcela mimo mě. Maminka byla vlastně po celý můj život jakousi manažerkou – starala se o mé koncerty a cesty, o hospodaření a oblečení a samozřejmě o celou domácnost. Talent netalent, bez ní bych nic nedokázal.

Čím kromě hudby dnes žijete?

Tím, čím od dětství. Pořád rád všude poslouchám kostelní zvony, železniční zvuky, pořád rád jezdím vlakem. Miluji cvrkání kobylek a přírodu vůbec. Je v ní obdivuhodný řád, který je krásný, ale i nesmírně účelný, až je člověk povznesen. A žasnutí je vlastně modlitba. Jsem toho názoru, že není správné, když lidé říkají „až jednou přijdu do nebe“. My máme krásu, v níž můžeme vidět Boha, už v přítomnosti. Jenom je třeba chtít vidět!

JAROSLAV VODRÁŽKA se narodil 13. května 1930 v Turčianském Svätém Martině (dnes jen Martin). Studoval na konzervatoři a Akademii múzických umění v Praze, kde posléze také vyučoval. Mezi jeho žáky patří mimo jiné Vladimír Roubal, Jaroslav Tůma, Josef Kšica, Vladimír Jelínek nebo Petr Edlman. Koncertoval po celé Evropě, nahrál množství varhanních nahrávek v domácích i zahraničních rozhlasových studiích. Skladatelsky se věnuje převážně duchovní hudbě.

VÍT HÁJEK

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory



Aktuální číslo 34 20. – 26. srpna 2019

Matku Marii slavili v Paříži i v Iráku

Jeden z nejdůležitějších mariánských svátků liturgického roku – Nanebevzetí Panny Marie – prožili křesťané po celém světě.

celý článek


Orel stále roste a mládne

Celá orelská organizace prožije v sobotu 24. srpna na Svatém Hostýně spolu s moravským metropolitou a duchovním rádcem Orla Janem Graubnerem tradiční mariánskou pouť. Tentokrát…

celý článek


Milevsko: Živé místo i naleziště

V klášteře Milevsko působí tři premonstráti, jejichž život zdaleka netvoří jen modlitba. Spravují několik farností na rozsáhlém území jižních Čech, fungují jako…

celý článek


Jak udělat s dětmi herbář

Léto a prázdniny jsou ten správný čas pro zakládání herbářů. Slovo herbář je latinského původu (herba latinsky znamená bylina).

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay