S Bohem nemusím mít strach

Vydání: 2018/1 Tříkrálová sbírka začíná, 2.1.2018, Autor: Jiří Macháně

Jako opožděný dárek k Vánocům se 5. ledna 1948 rodičům narodil současný ostravsko-opavský biskup FRANTIŠEK VÁCLAV LOBKOWICZ OPraem. Právě v těchto dnech slaví své sedmdesáté narozeniny.


Betlémské světlo doputovalo se skauty přímo do pracovny ostravsko-opavského biskupa. Snímek autor

Na svět jste přišel jen tři roky po válce a pár týdnů před tím, než komunisté začali s devastací této země.

Vždycky říkám, že jsem se narodil ještě v demokratické společnosti. Pravdou je, že té demokracie jsem si moc neužil.

Bylo to období, kdy vaše rodina byla připravena o rodový majetek i společenské postavení. Jak jste to prožíval v čase, kdy už jste začal brát rozum?

Nijak jsem tím netrpěl. Navždycky jsme o majetek nepřišli, už jej máme zpátky a velmi pěkně se o něj stará můj bratr Jaroslav a jeho syn Vladimír.

Jsem moc vděčný rodičům i dědečkovi, že zůstali nad věcí. Nepronášeli žádné výčitky, nevypočítávali, o co všechno jsme byli okradeni... Dokonce si nenaříkali ani nad ztrátou postavení ve společenské rovině. Tatínek dělal cestáře. Obdivoval jsem ho, jak v klidu chodí či jezdí kolem zámku, ze kterého nás v roce 1951 vystěhovali. Zvláště když napadl sníh, to bylo zvláštní – uklízel a sypal cesty kolem zámku, kde měl vlastně přebývat. Přitom tu práci dělal tak poctivě, že mu nikdo nemohl říci slovo nebo vyčíst, že je nějaký povýšený knížepán. Naopak – ráno, když dospělí jeli do práce a děti do školy, bylo už posypáno a všichni si to pochvalovali. Lidé tátu uznávali a brali ho i jako cestáře.

Co vám tahle zkušenost dala do života?

Že všechny věci se mají dělat poctivě. Naučil jsem se také to, že ať dělám, co dělám, práce je služba, při níž nejde o žádnou moji slávu. Tato zkušenost se mi hodí právě teď, když jsem biskupem.

Dále jsem se naučil, že každá poctivá práce směřuje k oslavě Boží. I to sypání cesty u zámku v Křimicích, když napadl sníh. Jindy jsem byl zase poučen, kudy vede někdy ne příliš zřejmá hranice mezi „mým“ a „tvým“. V pivovaře, který vystavěl můj dědeček, ale který nám už také nepatřil, se vyrábělo kysané zelí. Dodnes se tam ostatně vyrábí, už opět v režii Lobkowiczů. Jednou jsem šel ze školy, zrovinka byla sklizeň. Koukám, že na zemi pod valníkem leží hlávka zelí. Tak jsem ji sebral a mazal domů. Když se to tatínek dozvěděl, musel jsem ji odnést zpátky. To byl silný moment, který se mi vryl do paměti. Přitom zelí bylo přeci z našeho, z panského. Jenže ona byla padesátá léta minulého století – a ono to naše už
nebylo.

Liturgicky jsme ještě ve vánočním období. Jaké to bylo o Vánocích u vás doma?

Strašně fajn. Moje nejstarší vzpomínka je, jak jsme ještě na zámku v mých dvou nebo třech letech šli celá rodina ke stromečku. Zůstal tam ale po úklidu ležet kartáč na leštění parket, a ten pro mě byl tenkrát mnohem zajímavější než stromeček. Dal jsem mu přednost a začal jím leštit podlahu. Rád na to vzpomínám. Ani později jsme o Vánocích neměli bídu, a to díky maminčině obálkovému systému hospodaření – už od ledna střádala peníze do obálky nadepsané Vánoce, takže ty byly vždycky bohaté. Od třinácti let jsem zabíjel kapry a chystal je mamince do kuchyně. Ta kapry dlouze smažila a navíc byla pořád v kuchyňském oblečení, takže jsme věděli, že se bude ještě převlékat. Tatínek byl už ve smokingu, my v kravatách a čekali jsme. Bývali jsme hodně natěšení a nervózní.

Večeře bývala opravdu slavnostní. Po ní se šel tatínek podívat do vedlejší místnosti, jak jsou daleko andělíčkové s rozdáváním dárků. Nu a pak přišel s tím, že je už hotovo. Šli jsme tedy do pokoje k jesličkám, které se dodnes zachovaly, pomodlili se, zazpívali Narodil se Kristus Pán a každý se pak těšil ze svých dárků.

Ty nechyběly pod stromečkem ani v padesátých letech?

Byly tam i tehdy. Tatínek ale v jejich závěru dostal tuberkulózu. Při léčení v sanatoriu v Tatrách se seznámil s jedním zemědělcem, který nám pak posílal každý rok krásnou jedličku. Po té plicní nemoci už tatínek nemohl pracovat na ulici, tak ho přesunuli do skladu knih. Tam se mu dařilo shánět skvělé knížky jako Vinnetoua a další podpultovky. Ty jsme pak nacházeli pod stromečkem.

Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.

JIŘÍ MACHÁNĚ

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články



Aktuální číslo 16 17. – 23. dubna 2018

Kardinála Berana přivítá i sv. Vojtěch

Už o tomto víkendu přivítají v pražské katedrále rakev s ostatky kardinála Josefa Berana nejen věřící, ale také nová socha sv. Vojtěcha. O umístění skulptury tohoto…

celý článek


Macron: Opravme vztah církve a státu

Poprvé ve francouzské historii vystoupil prezident této přísně sekulární země na setkání s představiteli katolické církve. Emmanuel Macron promluvil v Bernardinské koleji…

celý článek


Skoky jsou zase živé. Už deset let

Mohutný barokní kostel ve Skokách u Žlutic dává tušit, že zde bylo významné poutní místo. A skutečně. Bylo proslavené zázračnými uzdraveními podobně jako francouzské…

celý článek


Prarodiče nás vedou po celý život

Na ty ruce vzpomínáme pořád. Až po letech pochopíme, čím nás v dětství tak upoutaly – velikostí, drsností i jiným dotykem. Nikdo totiž neumí pohladit tak jako babička či dědeček.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay