Vydání: 2008/38 Naše víra v začarovaném kruhu, 16.9.2008

Jubilejních oslav 700 let od založení katedrály sv. Ducha v Hradci Králové se počátkem září zúčastnil i kardinál Karl Lehmann, dlouholetý předseda Německé biskupské konference. Při slavné mši svaté, kterou v katedrále celebroval, i v následujícím rozhovoru poukázal na to, jak důležité je „budovat církev“ prostřednictvím osobního svědectví víry každého člověka.

Odkdy se datují vaše kontakty k Hradci Králové a k Čechám?
Byl jsem při oslavě 90. narozenin kardinála Tomáška v červenci 1989, a tam, v katedrále sv. Víta, jsem poznal Karla Otčenáška a Dominika Duku. O nějaký čas později jsem se s nimi znovu setkal, to už na Tomáškově pohřbu. V té době jsem býval v Praze často, protože jsem v prezidiu Rady evropských biskupských konferencí šest let zasedal s kardinálem Vlkem. On byl od roku 1993 prezidentem rady, já prvním viceprezidentem. Vídali jsme se ale i jinde. V průběhu let jsem se seznámil také s řadou dalších biskupů, poznal jsem i Tomáše Halíka a morálního teologa Otu Mádra.
Později jsme měli mnoho příležitostí k dalším vzájemným kontaktům, částečně prostřednictvím Ackermann-Gemeinde.

Prostory pro duchovní a náboženský život se ve stále větší míře zmenšují. Jaký význam v této souvislosti dnes přikládáte chrámovému prostoru, ať už katedrály nebo kostela?
Katedrály přirozeně nesmíme nazírat jen jako muzea nebo z pohledu památkové péče. Tam sice také patří, neboť se pořád musejí obnovovat a nadále zachovávat, ale vždy se snažíme dát jasně najevo – a v tom jsme někdy s památkovou péčí v rozporu – že to jsou také stavby i dnes živoucí. Proto zcela vědomě nosíme staré biskupské berly a používáme staré kalichy. Velké katedrály mají pro obyvatelstvo, i když už třeba nežije aktivním křesťanským životem, přece jen silnou identifikační funkci. U nás v kraji – mohučský dóm bude v příštím roce starý 1000 let – je velmi mnoho lidí, kteří žijí mimo Mohuč, a v jejich vzpomínkách je pojem vlast identický právě s tímto dómem. Ti lidé také rádi Spolku pro dóm či Dómské nadaci něco přispějí, vždyť dóm je potřeba neustále opravovat a obnovovat. A společně s hudbou je dóm také jednou z příležitostí, jak lidi znovu přivádět k otázkám víry. Když je u nás v sobotu velký trh a v jedenáct hodin dopoledne je chvíle k zamyšlení nebo v pět hodin odpoledne krátký varhanní koncert, přijde neuvěřitelné množství lidí. Pořádáme také prohlídky katedrály pro děti; právě teď pro ně připravujeme speciálního tištěného průvodce.
A příští sobotu například přijede do Mohuče z Bruselu dvacet pět generálů z NATO, požádali mne, zda bych jim náš dóm neukázal. Dóm dává člověku opravdu mnoho možností, jak lidi oslovit.

Mohučský dóm stejně jako královéhradecká katedrála mají svou zvláštní, charakteristickou podobu. Jaké jste mezi katedrálou v Hradci Králové a vaším dómem v Mohuči objevil spojitosti?
Pro nás patří v oblasti takzvaného Středního Porýní dómy ve Špýru, Wormsu a Mohuči dohromady. Každý je velmi individuální. Špýrský, v němž jsou též císařské hroby, je ohromný a monumentální. Wormský je zdobnější, ale také uzavřenější. A dóm mohučský, ten má velký historický význam kvůli korunovaci římského krále, protože to byl mohučský arcibiskup, kdo předsedal kurfiřtům, kteří řídili Svatou říši římskou, a při rozhodujících otázkách měl jeho hlas větší váhu. Není úplně jednoduché najít souvislost mezi dómem v Mohuči a dómem v Hradci Králové, protože mezi nimi je odstup tří set let. To, co vidíme zde, je pozdní forma gotiky.
Myslím si ale, že zdejší dóm má souvislost i s naší gotikou, například ve Freiburku nebo v Kolíně nad Rýnem. Náš mohučský dóm není gotický, je vlastně ještě románský, stejně jako ten ve Špýru a Wormsu. A tato vůle hnaná vzhůru, kterou vidíme zde v Hradci Králové, souvisí spíše s gotickými dómy. Ale to, že lidé v tehdejší době, ačkoli nežili v tak velkých městech, měli až nepochopitelnou sílu stavět takové chrámy a zachovat je, to je něco k neuvěření. Myslím, že právě to mnohé věci spojuje.
Tento rok je pro Hradec Králové ještě něčím výjimečný. Zvon Augustin, který je zavěšen v Bílé věži, se po šedesáti letech podařilo uvést do pravidelného provozu. Zvoní s ním ručně čtyři zvoníci. Co nám mohou zvony po tak dlouhém mlčení vlastně dnes ještě říci?
Zvony patří ke znamením, která nějak strukturují a pořádají náš čas. Zvoní v určené hodiny, ráno a večer, ohlašují zvoněním neděli, zvoní v pátek odpoledne nebo jindy. Ale také například svolávají lidi na bohoslužbu – tím vytvářejí společenství. Když oznamují, že někdo v tomto společenství zemřel, zvoní hrana nebo umíráček, což také znamená, že nás zvon vlastně upomíná i na důležitá období života. Stejně tak nám připomíná neděli, když v její předvečer zvoní. Zemře-li papež, zvoní zvony po celém světě. To vše je znamení, že zvony patří k živoucímu rytmu a k životu naší doby.

Vidíte, a u nás některým zvonění vadí.
V Německu v posledních dvaceti či třiceti letech někteří lidé stále znovu vyvolávali soudní procesy, v nichž argumentovali tím, že je zvonění zvonů ruší – a skoro vždy prohráli. Dnes už k takovým sporům dochází jen zřídka. Lidé si nějak uvědomili, že zvonění patří k naší době i do naší kultury. Přirozeně, že tu a tam dochází k nedorozuměním, že se zvoní příliš dlouho nebo příliš nahlas, ale to se dá kompromisně řešit.

Německo-české vztahy prožily v uplynulých stech letech jak své propasti, tak vrcholy. Jaké dnes vidíte ve vztazích mezi Němci a Čechy a ve vztazích německé a české církve výzvy pro budoucnost?
Oproti státu jsme ve vztazích mezi českou a německou církví daleko vpředu. Přesto tyto naše vztahy nebyly nikdy tak mimořádné jako vztahy, které naše církev udržovala s Polskem, o čemž svědčí písemná korespondence, kterou jsme vedli s Poláky od prosince 1965.
To, čeho jsme dosáhli ve vztahu k Čechům, se tak trochu neprávem ocitlo ve stínu polských vztahů. S Čechy jsme vydali řadu společných prohlášení, ještě za života kardinála Tomáška, ale především s kardinálem Vlkem a dalšími biskupy. Vždy jsem se snažil vysvětlovat, že se tato prohlášení musejí dostat na úroveň polských vztahů. Věřím též, že na tom má velké zásluhy Ackermann-Gemeinde – znovu se budovala spojení, pokaždé se našli lidé, kteří se angažovali, a vždy to bylo pod něčím patronátem. S radostí jsem viděl, že česká Charita má partnerství s Weilburkem a s Hechingen a dokonce s městem Gießen v naší diecézi.
Existují též nejrůznější vztahy v teologii. Jeden z vašich profesorů, který byl však také velmi kritizován, pan profesor Wolf, se v Mohuči habilitoval. Tehdy jsem dokonce četl jeho habilitační spis jako koreferent. V osobě profesora Rethmanna máte v Praze německého teologa, to je také vzájemná výměna. Trochu lituji toho, že po státní linii částečně kvůli Benešovým dekretům pořád dochází k novým konfliktům, které ztěžují kontinuální růst našich vztahů. Když se však na věc podíváme zblízka, tak například v Bavorsku, kde žije mnoho lidí z bývalých Sudet, je mnoho kontaktů. Tito lidé pomohli opravit kostely, v nichž byli pokřtěni. Jezdí tam i onam bez resentimentu, bez revanšismu. Velmi mnoho dobrých vztahů existuje i ve Slezsku a v Polsku.

Benešovy dekrety jsou ale pořád velmi citlivé téma.
Mohu-li to tak nazvat, ten boj o Benešovy dekrety je také trochu záležitostí politické prestiže. A není-li žádné jiné téma, hned se vytahuje tahle stará záležitost. Německo-české vztahy se z pohledu historie a historických věd vyvíjejí jinde velmi dobře. Co se všechno udělalo například pro husovské téma! Významnou roli v tom hrál třeba takový člověk, jakým byl Ferdinand Seibt. Ráda to organizovala Ackermann-Gemeinde, dala tehdy odborníky znovu dohromady. Celkově tedy soudím, že naše sousedské vztahy s Polskem, Čechami a Francií jsou na nejlepší úrovni. S jinými sousedy to tak dobré není, těžší je to s Holandskem, někdy je to obtížnější se Skandinávií. Tam se dá ještě dále budovat.

Co byste popřál křesťanům v Hradci Králové a v celé České republice?
Chtěl bych nejprve říci, z čeho mám radost a současně se tomu i divím: je velmi potěšující, v jaké míře má církev v Hradci Králové svůj velký význam. Myslím tím, vidí-li člověk při takové slavnosti, jakou slavíme nyní, že mezi městem a církví panuje určitá jednota, že se zde zachovává tato tradice. Zjevně i politici cítí, že při těchto oslavách nemohou chybět. Ale možná, že je v tomto Hradec Králové výjimečný – a poděkovat za to můžeme jistě také biskupu Dominiku Dukovi, který nejenže z Hradce pochází, a proto zná jeho mentalitu, nýbrž má – vedle důkladného teologického vzdělání – velký diplomatický talent k zabránění mnoha zbytečným konfliktům, naopak vytváří spolupráci mnoha lidí. Viděl jsem, jak pozdravil všechny důležité lidi z města, univerzity, institucí a spolků – a jaký s nimi má vztah. To se mi velice líbí. Je to také známka toho, že se – i přes desetiletí těžkostí – dá dnes mnohého dosáhnout. A když pomyslím, že tato diecéze čtyřicet let neměla biskupa, což byla velmi dlouhá doba... Řekl bych, že Hradec Králové může být pro jiné české kraje znamením naděje.

V jakém slova smyslu?
Právě katolíci ztratili rozdělením Československa příliš mnoho, protože se v Čechách stali jen početnější menšinou. Myslím však, že se v mnoha ohledech velmi dobře zotavili a mají přímo misionářskou sílu. Přeji jim, aby bylo uznáno, co vše se tehdy vykonalo, aby v sobě také mladí lidé nesli oheň a aby se nikdy nezapomnělo, jaká byla minulost. Znovu a znovu se dotazuji: Dozvídají se mladí lidé ve škole o těch událostech dost informací? A dostávám odpověď: Ne. Když jen pomyslím, za jakých okolností jsem poznal Karla Otčenáška a Dominika Duku! Karel Otčenášek a já jsme byli ve svatovítském dómu – a bylo to v době komunismu, který měl trvat ještě déle než rok – na Otčenáška apelovali, aby v dómu sundal pektorál a pileolus, že prý není biskupem. Téměř plakal, když byl přinucen to udělat. A Dominik Duka, jenž byl tehdy velmi mladým provinciálem dominikánů, chodil na veřejnosti v bílém řeholním hábitu, což bylo zakázáno. Hned se dostal do problémů. A pomyslí-li člověk, že lidé jako Miloslav Vlk myli okna, Karel Otčenášek pracoval v mlékárně a Dominik Duka v závodech Škoda, uvědomí si, že víra je pro tyto lidi něčím velice cenným a že se nenechali zlomit. To je pro dnešní víru zásadní a důležité. Tehdy si člověk také uvědomí, jaké všechny struktury k životu z víry potřebuje. Když je nemá, pociťuje, co znamenají, když neexistují – a naopak když je má, často si jich dostatečně neváží. Ale někdy je také přeceňujeme. Rozhodující je osobní svědectví, které by přesvědčilo i další lidi a bylo znovu přinášeno. Přeji nám, aby se nám to v Evropě společně dařilo.
Připravila Anne Lungová

Kardinál Karl Lehmann(* 16. 5. 1936 v Sigmaringen v Německu) po studiu filozofie a katolické teologie (Freiburk, Řím) byl v Římě vysvěcen na kněze. Už ve svých 32 letech byl povolán do Mohuče na katedru katolické dogmatiky, o tři roky později se ve Freiburku stal profesorem dogmatiky a ekumenické teologie. V r. 1983 byl jmenován mohučským biskupem, v tomto úřadu je dodnes. Jeho biskupské motto zní: „State in fide“ (Stůjte pevně ve víře!, 1Kor 16,13). Od roku 1987 až do 18. 2. 2008 byl předsedou Německé biskupské konference. V r. 2001 jej papež Jan Pavel II. jmenoval kardinálem.