Vydání: 2023/22 Noví kněží do služby, 30.5.2023

Nemohu to úplně objektivně srovnat, ale řekl bych, že je to pestřejší a zajímavější. Na druhé straně asi riskantnější – člověk se setkává v církvi i společnosti s nebezpečnějšími predátory než medvěd na arktických pláních.
V mém případě to nelze od sebe oddělit, Hospodin mi přidělil právě tuto kombinovanou roli. Roli starce se teprve začínám učit, pro stále rostoucí množství aktivit na to nemám moc času.
Tím kázáním jsem si na sebe upletl bič, protože jsem nemohl po covidu odmítnout žádosti, abych v nahrávání kázání pokračoval: poslouchá je (i díky TV Noe) pravidelně několik desítek tisíc lidí, a to zdaleka nejen katolíci – dostávám nečekané množství ohlasů ze Slovenska.
Moje dvě onemocnění covidem byla náročná hlavně psychicky, protože nejsem zvyklý nepracovat a ležet. Domníval jsem se, že tohle odložím až do hrobu.
Prošel jsem si tvrdou zkouškou na počátku 90. let. Má víra se rodila a přes dvacet let zrála v prostředí vzdělaných, moudrých a statečných kněží, jako byli Josef Zvěřina, Oto Mádr, Antonín Mandl, Jiří Reinsberg a další. Když jsem pak po pádu komunismu srovnal svá očekávání, daná zkušenostmi z tohoto prostředí, se skutečným stavem naší církve, byl to pro mne šok. Především šlo o tehdejší Katolickou teologickou fakultu. Protože jsem nesouhlasil s tím, jakým způsobem se její tehdejší vedení stavělo k ekumenické a zahraniční spolupráci, ke studiu žen na fakultě a k pokoncilnímu vývoji teologie, byl jsem z fakulty odstraněn. Po řadě let mi dal kardinál Vlk za pravdu a sesadil i tehdejšího děkana.
Pro mne se ale nakonec přechod z teologické na filozofickou fakultu Univerzity Karlovy stal jednou z nejšťastnějších událostí: otevřely se mi možnosti, o kterých bych na teologické fakultě nemohl ani snít. Od té doby věřím, že když Bůh člověku zavře některé dveře, člověk na ně nemá bušit, ale podívat se, zda se tak nestalo proto, aby mu nějaké jiné možnosti otevřel.
A další zklamání? Přesně měsíc po 17. listopadu 1989 jsem předložil na památném prvním porevolučním setkání všech kněží pražské arcidiecéze v kostele sv. Josefa v deseti bodech vizi působení církve ve změněných podmínkách, pojmenoval priority a úskalí. Dodnes mne mrzí, že se nepodařilo tyto návrhy uvést do praxe – dnes bychom byli mnohem dál. Šlo vlastně o reformní kroky velmi podobné těm, které v celé církvi prosazuje papež František.

Mons. Prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D. (*1. 6. 1948) se narodil v Praze. Vystudoval sociologii a filozofii a pracoval jako sociolog, později získal atestaci z klinické psychologie a působil mj. na protialkoholním oddělení U Apolináře v Praze. Od konce 60. let se účastnil tajných bytových seminářů a zapojoval se do života podzemní církve. Roku 1977 jej ve východoněmeckém Erfurtu tajně vysvětil biskup Hugo Aufderbeck na jáhna, o rok později (1978) na kněze. V tuzemské podzemní církvi patřil k okruhu P. Josefa Zvěřiny, spolupracoval s kardinálem Františkem Tomáškem a inicioval obrodné Desetiletí duchovní obnovy (1987–1997). Od roku 1990 je prezidentem České křesťanské akademie. Stojí v čele farnosti při kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze. Papež Jan Pavel II. jej roku 1990 jmenoval poradcem Papežské rady pro dialog s nevěřícími, od papeže Benedikta XVI. obdržel roku 2008 titul preláta Jeho Svatosti (Mons.). Je také profesorem Filozofické fakulty UK v Praze, kde přednáší filozofii a sociologii náboženství, a autorem více než dvou desítek knih. V roce 2014 obdržel za své dílo prestižní Templetonovu cenu. V roce 2016 získal čestný doktorát Oxfordské univerzity. V roce 2018 vydal svou autobiografii To že byl život? Z podzemní církve do labyrintu svobody (NLN).