26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Rodiče mi dali lásku k lidem a umění

3. 10. 2006

|
Tisk
|

Vydání: 2006/40 Cizinci v české církvi, 3.10.2006, Autor: Radek Gális

Dokumentární fotograf Jindřich Štreit, rodák z valašského Vsetína, oslavil 5. září šedesátiny. Při té příležitosti letos připravil putovní výstavu Fotografie 1965–2005 a vydal stejnojmennou publikaci dvou stovek snímků. V den jeho narozenin se uskutečnila jednodenní výstava v pražské Galerii Zdeňka Sklenáře na Smetanově nábřeží symbolicky nazvaná Poděkování Jindřichu Štreitovi.

Uspořádal jste jednodenní výstavu v galerii, kde kromě vás na gratulanty čekalo ještě šest vašich fotek. Nebylo jich málo?
Je mi šedesát, takže každých deset let života představovala jedna fotografie. Přiznávám, že výběr byl velmi krutý (těžký). Snímky jsme vybírali společně s ředitelem galerie Zdeňkem Sklenářem. Probrali jsme spoustu fotek a nakonec zůstali na pouhých šesti.

Koho jste si pozval na oslavu narozenin?
Měl jsem velkou radost, protože se sešli moji studenti, výtvarníci a lidé z nejrůznějších okruhů, které znám. Bylo to velmi příjemné setkání. Mezi hosty byli také dva kněží. Farář Květoslav Kulavík z Nákla, který je hrdinou mnoha mých fotografií, a velký básník Jan Hrabě Kroupa z Náměště na Hané. Byl jsem strašně moc rád, že přijeli. Oba jsem začal fotografovat už v 80. letech a fotografuji je doposud.

Cítíte se na šedesátku?
Nemám vůbec pocity šedesátníka. Cítím se pořád na patnáct. Jsem v nejlepších letech. Pořád pracuji, mám stále několik výstav, právě mi vyšla hezká retrospektivní monografie, kde je 190 snímků. Po městech putuje moje velká výstava nazvaná Fotografie 1965–2005.

Myslíte si, že jsou na vás rodiče hrdí?
Věřím a doufám, že na mě hrdí jsou. Maminka ještě žije, ale tatínek už zemřel. Oba mi dali lásku k lidem a lásku k umění. Tatínek také fotografoval. Chystám teď společnou výstavu s otcem. Budou na ní fotografie, které jsem viděl a pamatuji si, když je tatínek tvořil. Jsou to dokumenty z vesnice. K nim přidám svoje fotografie, které jsou zatím neznámé. Pocházejí z prvopočátku mé tvorby.

Čtyřicet let fotografujete obyčejné lidi, žádné celebrity nebo významné události. Proč?
Snažím se zachytit nejobyčejnější život lidí, jejich starosti a trápení, která prožívají. To si myslím, že je věčné téma. A je to ostatně také věčné téma i pro mě.

Ve svých fotografiích jste zachytil i život řeholníků. Nenapadlo vás, že to jsou lidé, kteří sice patří do naší společnosti, ale jsou tak trochu na jejím okraji?
Téma, které jste teď naznačil, je právě tím, čím se zabývám. Zajímají mě lidé, kteří jsou součástí společnosti, a jsou zároveň na okraji. Téma života lidí, kteří jsou přece jenom trošičku jiní, mě velmi přitahuje. Přitahuje mě jejich psychologie, uvažování a jejich navázání na život.

Před lety jste fotografoval premonstráty z břevnovského kláštera, loni jste se vydal za jezuity do Říma.
Nikdy předtím jsem do té doby v Římě nebyl. Pozvali mě jezuitští mniši, abych nafotografoval život jezuitských klášterů a jezuitského centra v Římě. Nesmírně jsem se těšil, že se dostanu do zákulisí celého církevního zařízení. Je to téma, které mám opravdu velice rád. Do Říma jsem se velice těšil právě proto, že před několika lety jsem fotografoval řeholní komunitu v Břevnově. Takže prostředí je mi velmi známé a já se těšil na tamější atmosféru. Z Říma jsem se vrátil moc spokojený. Spokojený jsem i s fotografiemi, které jsem tam udělal, a které jsem na toto téma dělal později i u nás doma. Jezuité jsou úžasní lidé a zážitky s nimi byly obrovské. Pobyt mezi nimi byl úžasný po stránce kulturní a ve všem, co jsem měl možnost s nimi poznat a prožít.

Dlouhodobě se zabýváte i fotografováním handicapovaných lidí. Z vašich snímků je vidět, že se mezi nimi cítíte dobře.
S tímhle tématem jsem začal už v 70. letech. Moje první koncepční fotografie byly na téma člověk. Objevili se na nich tělesně postižení nebo staří lidé. Když jsem fotografoval své další cykly o vesnici - z různých prostředí nebo v zahraničí - vždycky jsem se tématu postižených nějakým způsobem dotkl. Nikdy jsem je ale nezpracovával konkrétně, dokud mě před několika lety neoslovili pracovníci ministerstva zdravotnictví, zda bych se tématu nevěnoval hlouběji. S pomocí České katolické charity jsem vytvořil dva cykly. První s názvem Mezi námi, druhý se jmenuje Cesty života. Oba pojednávají o lidech tělesně postižených, nevidomých a vozíčkářích. První cyklus je zaměřen na lidi v sociálních zařízeních, druhý se týká lidí integrovaných do většinové společnosti.

Co vás na práci s handicapovanými lidmi tolik baví?
Jsem fotograf, kterého zajímají mezilidské vztahy a vztahy člověka s okolím. Téma by se dalo nafotografovat velmi atraktivně, až paparazziovským způsobem. Zároveň můžeme přehnat i sentiment, což je také negativní. Snažím se, aby fotografie byly „obyčejné“, postavené na vztahu, nikoliv na přehnaném citu nebo na přehnaných emocích. Jde mi o to zachytit téma obyčejným způsobem. Chci, aby snímky byly hodně konkrétní. Aby vyjadřovaly: Ano, tak žijeme, tohle jsou naše vztahy.

Atraktivně se dají nafotografovat i snímky z válkou postižené země. Loni jste měl v železničním vagoně putovní výstavu snímků z Čečenska a Ingušska, uspořádanou Sdružením Česká katolická charita. Jak se vám expozice fotek v galerii na kolejích líbila?
Ještě nikdy jsem doposud takovou výstavu neměl. Když jsem po zahájení v Českých Budějovicích do vagonu prvně vstoupil a svoje fotografie v neobvyklém prostředí spatřil, byl jsem úplně konsternován. Výstava mě fascinovala a předčila všechna moje očekávání.

Když jste se rozhodoval, zda pojedete do Čečenska, nebál jste se vypravit do země, kde byla válka a kde působí teroristé?
Opravdu jsem se před cestou rozhodoval, ale nebyla to otázka strachu. Přemýšlel jsem, zda se má práce na Kavkaze nebude lišit od cyklů, které dělám. Nejsem fotograf válečných událostí typu Jana Šibíka. Zabývám se humanistickou fotografií, mezilidskými vztahy, sociální problematikou. Když jsem přijel na Severní Kavkaz, vypadala tam situace jinak, než jak ji známe z českých médií. Pobyt byl pro mě nesmírně zajímavý a doslova strhující. Jsem opravdu rád, že jsem na Kavkaz odjel. Byl jsem tam šťastný.

Ocitl jste se na Kavkazu v nebezpečné situaci, kdy jste měl pocit ohrožení života?
Dodržoval jsem všechny bezpečností předpisy, protože jsem se nechtěl dostat do nějakého konfliktu. Přímo v táborech dochází velmi často k únosům, do automobilů nebo na cesty se kladou miny, vraždí se nepohodlní lidé. Všude jsem s sebou měl jednoho, ale i dva nebo tři strážce, kteří mě stále hlídali. Poslední den pobytu jsem fotografoval v uprchlickém táboře svatbu ve stanu. Najednou se ozvala střelba a všichni lidé vyšli ze stanů ven. Ve vzdálenosti asi půl kilometru zuřila těžká palba z tanků, slyšeli jsme střelbu samopalů. Celý tábor strnul a upíral zraky jedním směrem. To byly moje poslední fotografie, které jsem udělal. Ale jak říkám, nejsem fotograf válečných událostí. Tyhle situace jsem nevyhledával.

Fotografujete často lidi na okraji společnosti, takže jste se ocitl mezi narkomany i mezi vězni. Je obtížné vybudovat si vzájemnou důvěru s těmito lidmi?
U narkomanů mě fascinovala jejich citlivost a přístup k životu. Jejich citlivost je strašně důležitá pro žití, vnímání, pro vzájemné mezilidské vztahy, kdy se jeden druhého snaží pochopit a vnímat. V komunitách jsem se setkával s tím, že se tito lidé dokázali rozdělit s ostatními. Lidé, kteří začínají brát drogy, jsou většinou buď z bohatých, nebo z rozvrácených rodin, kde na ně nemají rodiče čas a kde jim chybí láska. Ve společenství pak hledají pochopení.

Je těžké fotografovat závislost?
Všichni jsme na něčem závislí. Každý je závislý na něčem jiném, já třeba na foťáku nebo na krásných holkách. Jsem závislý na mezilidských vztazích. Závislost na alkoholu či na droze je podobná. Fotografování je pro mě závislost, je to pro mě droga. Každý hledáme nějaký smysl života. Svůj smysl života jsem našel v sociální fotografii. Přeji si oslovit člověka a ukázat mu, co s druhými prožiji, aniž by diváci museli stejnou cestu sami projít a prožít in natura. Od roku 1964, kdy jsem začal brát fotografický rozum, se věnuji dokumentární fotografii, zaměřené na sociální problematiku. Doma v Sovinci jsem se naučil způsobu a stylu práce. A co jsem se naučil za dvacet let ve vlasti, aplikuji teď při fotografování všude, kam přijedu. Ať v Japonsku, nebo na Sibiři.

Na která setkání s lidmi rád vzpomínáte?
Vzpomínám na lidi, které jsem fotografoval u nás a s kterými jsem prožil kus společné pouti. Tihle mi zůstávají v paměti nejvíce. Jsou to lidé ze Sovince, Těchanova, Křížova, Jiříkova. Snažím se je fotografovat tak, aby vzpomínka na ně byla vždycky pozitivní. Aby člověk, který se na fotografii podívá, byl snímkem nějak osloven a zasažen.



JINDŘICH ŠTREIT, dokumentární fotograf
Narodil se 5. září 1946 ve Vsetíně, je absolventem Pedagogické fakulty Univezity Palackého v Olomouci, v letech 1967–1982 byl ředitelem ZDŠ, později knihovníkem a dispečerem, v roce 1982 odsouzen na deset měsíců za účast na nepovolené výstavě, od roku 1994 volným fotografem, docentem na FAMU v Praze a na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě. Realizoval desítky dokumentárních projektů doma i v zahraničí - např. ve Francii, Anglii, Japonsku, Rumunsku, na Sibiři nebo v Čečensku. Doma vytvořil cykly o narkomanech, vězeňkyních nebo zdravotně handicapovaných, je autorem dvou desítek knih dokumentárních fotografií - např. Vesnice je svět, Lidé z Akagi, Cesta ke svobodě, Tak blízko, tak daleko. Je ženatý, má dceru, žije v Sovinci na Bruntálsku.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou