Religiozita se nedá měřit jen návštěvností kostela

Vydání: 2011/36 Antonín Dvořák, 29.8.2011, Autor: Matúš Demko

Kromě toho, že předsedal Konferenci biskupů ČSFR, stál i v čele samostatné Slovenské biskupské konference. Jako pastýř diecéze, která zahrnuje část severního a východního Slovenska, působil dvaadvacet let. Na začátku srpna byl P. František Tondra v biskupském úřadě vystřídán svým mladším nástupcem.

Dosáhl jste věku 75 let. Jaký je to pocit?

Když jsem byl mladý, díval jsem se na 75 let jako na velice vzdálený, téměř nedosažitelný bod. Když se podívám dozadu, uběhlo to velice rychle. Myslím, že takové pocity mají všichni. Když se snažím vnímat věci i ve světle víry a naděje ve věčný život, nehledím na uplynulé roky jen na základě úspěchů nebo zklamání, které přinášely. Hodnotím především to, jak jsem plnil své poslání v duchovní službě vůči lidem, k nimž jsem byl poslán. Od chvíle, kdy jsem začal ministrovat, bylo kněžství mým životním cílem. Děkuji Bohu a Panně Marii, že se mi ho podařilo dosáhnout. Kromě rodičů vzpomínám na našeho pana faráře, který mi, ještě jako malému chlapci, jednou řekl: „Neumím si představit, že bych v životě dělal něco jiného než kněze.“ Já mám stejné pocity. I když vím, že bych dokázal dělat i jiné věci – to by mě ale neuspokojovalo.

Ve věku 75 let musí každý biskup podat rezignaci. Jak se k ní ve vašem případě postavil Benedikt XVI.?

Asi jsem mu nenadělal velké starosti, protože jsem ho ve své rezignaci, kterou jsem poslal koncem roku 2010, výslovně prosil, aby mi službu neprodlužoval. Mám jisté zdravotní potíže, které jsem uvedl, a on to respektoval.

Myslel jste si někdy, že budete biskupem?

Knězem jsem chtěl být, na biskupskou službu jsem nikdy nepomýšlel a netoužil po ní. Když mě pro ni vybrali, přijal jsem to jako Boží vůli – bylo to dva měsíce před pádem komunismu.

Jaké výzvy stály před vámi, když jste se ujal pozice spišského biskupa? A jak se vám podařilo těmto výzvám čelit?

Situace církve a pastorace byla za totality celkem jiná než v době svobody. Kromě toho spišské biskupství nemělo 40 let biskupa. Od roku 1950, kdy byl biskup Ján Vojtaššák zavřený a odsouzený na 24 let vězení, spravovali diecézi jen kapitulní vikáři. Když jsem nastoupil, chyběla zde tedy kontinuita. Nejdůležitější složkou biskupské služby jsou kněží. Bez nich je biskup jako generál bez vojska. Průměrný věk kněží na Slovensku byl na konci komunismu 62 let, zatímco dnes je v naší diecézi průměr 38 let. Mou první výzvou tak bylo otevření teologického studia a obnovení činnosti kněžského semináře ve Spišské Kapitule. To se mi podařilo už v září l990. Otevřely se možnosti katecheze na školách i mimo ně. Potřebovali jsme laické katechety, a tak jsme zahájili nejprve katechetický kurz a později i teologické studium pro laiky. Třetí výzvou bylo vytvoření charitního zařízení pro staré a nemocné kněze. A čtvrtou, kterou nemůžu opomenout, bylo založení církevních škol – od mateřské školky až po Katolickou univerzitu v Ružomberku. To jsou jen ty nejdůležitější věci, které bylo nutno udělat – a dílo se podařilo.

Biskupství jste se ujal ještě v době komunismu. Od vašeho biskupského svěcení se společnost výrazně změnila. K lepšímu, nebo k horšímu?

Pádem komunismu se společenská situace úplně změnila. A církev musí vždy odpovídat na znamení času. Někdy je velice těžké vystihnout, co právě lidé potřebují a jak je správně oslovit. Ocitli jsme se ve svobodě, která též neměla kontinuitu. Za komunismu jsme po západní svobodě jenom pošilhávali zpoza „železné opony“, obdivovali jsme ji, ale neznali její úskalí. A tak jako Benedikt XVI. hovoří o ideolozích komunismu, že vykreslili komunistickou společnost bez ohledu na dědičný hřích, tedy lidskou slabost a zlobu, jsme i my uvěřili, že na Západě je všechno ideální, a spoléhali na to, že demokracie se tu nastolí sama – a bude jen a jen dobrá. Brzy jsme z toho vystřízlivěli. Církev někteří lidé obviňovali z „černé totality“, pro jiné se stala strašákem – zejména pro ty, kterým v politice a ekonomice vadily morální zásady. Tak je tomu dodnes. Ekonomický a politický marasmus je výsledkem morálního marasmu. To si nechce veřejné mínění přiznat, ale bez toho se nepohneme dopředu. Evropská unie prožívá obrovskou krizi. Nikdo však nevolá po morálce odpovědnosti, jenom po morálce strachu a trestu. Církev má na tomto poli mnoho práce. Žijeme v pluralistické společnosti, která není celá zlá, ale myslím, že jedině církev ukazuje to správné východisko – cestu morální obrody a odpovědnosti. Máme svobodu tisku, máme jako církev i poměrně silné mediální prostředky, Radio Lumen a TV Lux, máme církevní školy, a proto věřím, že světlo správného života nezhasne.

Byl jste předsedou Konference biskupů Slovenska. Jak na to vzpomínáte?

Předsedal jsem konferenci dvakrát. Od vzniku samostatného Slovenska v roce 1993 do roku 1994, kdy jsem se kvůli dlouhodobější nemoci této práce zřekl. A potom od roku 2000 až do roku 2009, kdy jsem už nekandidoval, protože se mi blížil důchodový věk. Bylo to pro mě náročné, neboť jsem musel často cestovat do Bratislavy, kde sídlí Sekretariát KBS i centrální státní úřady. Kromě toho jsem častěji cestoval také do Říma a na různé zahraniční konference.

Spišská diecéze, v jejímž čele jste stál více než dvacet let, patří mezi tradiční bašty katolické víry na Slovensku. Je to ještě pravda? Anebo – byla to vůbec někdy pravda?

Tohle vnímaní naší diecéze mě těší, ale nemůžu s tím úplně souhlasit. I spišská diecéze je pluralitní – někde převažuje náboženské smýšlení, jinde najdeme jeho opak. Religiozita se nedá měřit jen podle návštěvnosti kostela (ačkoliv je to důležité kritérium), ale celkovým způsobem života uvědomělého křesťana. Tlak liberalismu se projevuje i u nás. Za nejdůležitějšího činitele v náboženském životě považuji kněze v jednotlivých farnostech. Na nich velmi záleží. A nesou i velkou odpovědnost. Podstatná část kněží naší diecéze je na úrovni jak pastorační, tak morální, ale máme i některé problémy… Bez nich ale není asi žádná diecéze na světě. Takže na vaši otázku bych odpověděl: Nejsme nejhorší, ale mohli bychom být i lepší.

Někteří říkají, že síla víry se „měří“ podle nových povolání, kněžských i řeholních. Jak je to na Spiši?

To měřítko je pouze relativní, nemá absolutní platnost. Jsme svědky toho, že z religióznějších oblastí někdy přichází méně povolání než z těch ve víře vlažnějších. Velmi záleží na rodinách. Ale máme povolání i z duchovně lhostejných rodin. Duch Boží vane zkrátka tam, kde najde odezvu. Všeobecně lze říci, že ženské řehole mají velmi málo povolaní, skutečně minimum. Mužské řehole mají povolání trochu víc, nejlépe jsou na tom salesiáni. Po pádu komunismu byl o kněžství velký zájem, ale nebylo to vždy z těch pravých důvodů. Církev začala vystupovat na stadionech, sklízela ovace, což se mladým zalíbilo. Někteří takoví pak odešli ještě ze semináře, poměrně velký počet i po kněžském svěcení. Dnes už je to ustálené. Do semináře přichází každý rok přibližně stejný počet adeptů kněžství. Kdyby tomu tak bylo i nadále, měli bychom kněží dostatek.

Vaším nástupcem na biskupském stolci je P. Štefan Sečka. Překvapila vás tato volba?

Já navrhoval tři kandidáty, jak si to žádá Kodex církevního práva. Kongregace pro biskupy oslovila ještě další kněze, kteří navrhli i jiné kandidáty. Nejvíc hlasů však měli ti moji. Každý měl pravděpodobnost zvolení 1:3, a proto pro mě byla volba P. Sečky jistým překvapením, ne však zvláštním.

Jak se vám s ním dosud spolupracovalo?

Znám ho už od jeho kaplanských let, protože působil v sousední farnosti. Znal jsem ho jako usilovného, nadaného a důsledného kněze. Proto jsem ho po znovuotevření kněžského semináře ve Spišském Podhradí – Spišské Kapitule ustanovil za vicerektora. Měl na starosti ekonomiku a výchovu seminaristů – a dělal to velice dobře. Když se ukázala potřeba pomocného biskupa, navrhl jsem jeho. Svěřil jsem mu personální otázky kněží v diecézi, především jejich další formaci.

Kam se bude diecéze pod jeho vedením ubírat?

Doufám, že se bude i nadále věnovat kněžím, protože máme společný názor, že základem úspěšné pastorace – a vůbec činnosti církve jako takové – jsou dobří kněží.

Je ještě Spišská Kapitula vhodným geografickým sídlem spišské diecéze? Historicky je to nádherné místo, ale z hlediska významu by se možná našla ekonomicky, politicky či společensky silnější místa.

Změny v uspořádání diecézí, které proběhly nedávno, se spišské diecéze a košické arcidiecéze nedotkly, protože území obou je ucelené. Musely by se násilně rozdělit přirozené regiony. Je pravda, že sídlo naší diecéze je položené excentricky, ale vhodnější sídlo si nedovedu představit. Při dnešních komunikačních prostředích není excentrismus až tak velkou překážkou.

Jako odborník jste se zajímal především o morální teologii. Jak se vyvinula po Druhém vatikánském koncilu?

Tuto otázku považuji za velmi aktuální a důležitou. Když slyšíme slovo morálka, máme na mysli dvě věci: na jedné straně Boží zákon a na druhé straně člověka jako adresáta Božího zákona. Boží zákon je neměnný. Proměnlivý je člověk a způsob jeho života. Když je řeč o člověku, důležitou roli hraje antropologie a psychologie, která zkoumá motivy lidského konání. Je to velmi důležité i proto, že moderní způsob života s sebou přináší nové problémy. Já je rozděluji do tří oblastí: je zde oblast bioetická, která se týká lidského života, dále oblast infoetická, která se týká důstojnosti lidské osobnosti ve světě médií, a oblast socioetická, která se týká sociální spravedlnosti v industriální společnosti. Tady má morální teologie ještě mnoho co zkoumat a vychovávat Boží lid.

Jak plánujete prožít svůj důchod?

Říká se, že důchodci mají méně času, než měli před důchodem. Na tom je něco pravdy, neboť chtějí ještě hodně stihnout a vědí, že času už mnoho nezbývá. Já konkrétně bych chtěl přepracovat svou příručku morální teologie a napsat i nějaké paměti. Všechno závisí na Pánu života a smrti.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 22. – 28. srpna 2017

Povzbuzení mládeže z Olomouce

Snad nikdy se ještě olomoucká Korunní pevnůstka neocitla v takovém obležení: o víkendu toto hlavní dějiště Celostátního setkání mládeže obsadilo více než osm tisíc lidí.

celý článek


Věří muži jinak než ženy?

Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?

celý článek


Náboženství a politika v USA

Během nepokojů v americkém Charlottesville o sobě znovu dalo vědět rasistické hnutí Ku-Klux-Klan, které se nerozpakuje hlásit se svou symbolikou ke křesťanství. Jak důležitou…

celý článek


Jak děti ráno vypravit do školy?

Tápání v koupelně, nervozita v kuchyni, spěch v předsíni. Rychlé pohledy na ručičku hodinek a boj o to, abychom z domu odešli včas, upravení a nasnídaní. Nezapomněli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay