Rány jsou školné, které si Bůh vybral za naše zkušenosti

Vydání: 2010/3 "Třetí svět" Evropy, 13.1.2010, Autor: Radek Gális

Koncem září minulého roku zemřel ve věku 87 let kněz, skaut a politický vězeň Antonín Huvar. Do konce života byl vděčný Bohu za roky strávené v komunistických lágrech, zároveň ale nepřestával svědčit o krutosti a nebezpečí bolševismu a poukazoval na nedostatky současné společnosti a politiky. Zveřejňujeme rozhovor, který Katolickému týdeníku poskytl těsně před svým odchodem z tohoto světa.

Prožil jste ve vězení a v uranových dolech přes deset let. Nelitujete tolika roků ztracené svobody?

Kdepak. Ani hodinu z těch let bych neprodal. Začínal jsem jako mladý šestadvacetiletý pater, ještě jsem ani neměl olej oschlý na čele, a už nás sebrali. Proč? Pracovali jsme s mládeží a pár měsíců po únoru 1948 nás přes šedesát pozatýkali. Přes čtyřicet nás drželi v Uherském Hradišti. To byl první kriminál, kde vězně mučili. Uvítal nás starý Grebeníček: „Mrzáci, my vám teď ukážeme, co jsme se od Němců naučili!“ Tahle slova byla pro mne horší, než když mi pak rozbili hubu nebo zadek. Bití mě nermoutí, ale za ostudu českého národa považuji, jak se Češi k Čechům chovali. Udělali ze mne vedoucího nějaké protistátní party, ovšem všechno bylo vylhané. Při výsleších mnohé kluky mučili, učili se na nás, jak to dělat. Považuji za velkou přednost, že jsem mohl jako mladík projít tímto školením o formách krutosti.

Jak jste se vypořádal s tím, že strávíte ve vězení tolik let?

Byl jsem ve výhodě, protože jsem nechtěl opravovat Pánu Bohu plán, který se mnou měl. Když jsem přišel na Bory, byl tam kasař, kterému jsem říkal, že je můj profesor paměti. Připomínal mi totiž: „Oni vám tady vygumují vaše skladiště myšlenek, a jestli si ho nebudete doplňovat, tak zdechnete. Když si budeš dělat z kriminálu legraci, přežiješ. Jinak zdechneš.“ Byla to pravda. Když jsem mohl spát, děkoval jsem za to. Večerní modlitba byla díkem za prožitý den. A ráno jsem se ptal: Pane, komu můžu udělat radost? Byla to moudrost od kasařů – věděli, že je potřeba nedělat si zbytečné starosti a snažit se ubírat z utrpení druhého. Děkoval jsem za všechno, co jsem mohl prožít. Byl jsem zavřený na oddělení, kde se popravovalo. Vítězstvím bylo už jen to, že žiji. Vzpomínám na zával na šachtě, kde na nás spadl strop. Svého pomocníka jsem chytl a odhodil stranou. Všude kolem spousta prachu a on stále opakoval větu: „Brácho, já žiju, já žiju!“ Povídám mu: „Hele, neřvi a utíkej odtud, protože jinak žít nebudeš.“ Poznali jsme, že v tomhle spočívá štěstí. Radost, že žiji, byla ve vězení mnohem větší než venku.

Za mřížemi byla elita národa, kterou byste jinak těžko potkal.

Setkal jsem se tam s úžasnými lidmi. Byli tam „zápaďáci“, lidé z generálního štábu nebo z protektorátní vlády. Pán Bůh mi ponechal výhodu, že jsem si mohl doplňovat vzdělání. Rány, co si člověk po celý život nese, jsou školné, které si Pán Bůh vybral za zkušenosti, co nám nabídl. Třeba na Mírově byly stovky odborníků na duchovní život – jak jinak bych se k nim dostal? Na uranu byl každý čtvrtý vězeň knězem. Mohl jsem si vybrat, jestli se chci učit filozofii, náboženství nebo jazyky.

Asi bylo hodně důležité nepodlehnout, neztratit naději a uchovat si víru.

Ten, kdo vnímal aspoň kousek víry, měl to jednodušší než ti, kteří víru neměli. Ti si jen zoufali, že byli vytrženi z domácí péče a od lidí, které měli rádi. Třeba dvaatřicetiletý technik z Kroměříže, který byl s námi na uranu. Po večeři jsme seděli proti sobě a on vytáhl z opasku dvě fotky, které tam měl zašité. Byly na nich jeho paní a malé dcerky. Lítostivě mi povídá: „Člověče, kdyby sis dovedl představit, v jakém pekle žiju! Nevím, za co sedím, a mám tady patnáct let čekat, než se vrátím k rodině. Měli jsme se rádi a jeden druhému pomáhali. Teď je rodina bez táty a táta bez rodiny. Nevím, jak dál v téhle beznaději.“ Za nějakou dobu mu prasklo srdce, vynášel jsem jeho mrtvolu. Lékař mi tehdy řekl: „Ještě jsem nezažil, aby měl někdo srdce na půl.“ Zabila ho přemíra lásky. Ta zabije stejně jako nenávist.

Vzpomínáte na podobný pohnutý osud někoho ze spolubratrů?

Na uranových dolech byl s námi jeden salesián, který hned po příchodu tvrdil: „Já to nepřežiju, vím, že se nevrátím.“ Oponoval jsem mu: „Salesián má povinnost připravovat lidi k tomu radostnějšímu. Vedle na dílně dělá chlapík, který má doma dvě maličké děti. On potřebuje posílit, aby se k nim vrátil. A ty přijdeš – a už předem prohráváš.“ Tenhle salesián opravdu nepřežil. Dostal otravu krve. Lékař ho nedovolil převézt do nemocnice, a tak ho trápili na lágru. Pouštěli mu krev tu z jednoho stehna, tu z druhého. Pokaždé nachytali kbelík hnisu. Neexistovalo ani zmrazení rány, ani injekce proti bolesti. Lékař mu strčil do pusy jen kus dřevíčka – a teď ukaž, faráříku, kolik vydržíš. Nevydržel, zemřel. Nejtěžší bylo vidět někoho v kriminále umírat.

Přesto byli mezi vámi i ti, kteří podlehli a spolupracovali s vězniteli, že?

Na šachtě, třeba na uranu, bylo moc úrazů. To vedlo lidi k tomu, aby zradili a dostali se odtud. Snažili jsme se uhlídat, aby někdo z „našich“ nechtěl výhody, jimiž si mohl zjednodušit život na úkor poctivého vztahu k pravdě. Když byly povoleny nákupy, tak ti, co podepsali socialistický závazek, dostávali přídavky. Nás bylo na šachtě 440, ale jen 28 z nich ten závazek podepsalo. A z toho jen dva pateři. Mohli si koupit vše od rajčat přes sardinky a buřty. My si mohli jen olíznout suché patro. Jeden z těch, kteří podepsali, byl nějaký františkán. Jednou si kráčel s nákupem a my měli vycházku. Šel jsem s jedním bývalým továrníkem, který k němu přistoupil a pravil: „Tuze lacino jste prodal svoji duši, velebný pane. Zdař Bůh!“ To stačilo, tahle věta františkána zachránila. Práskl pytlem o zem, vletěl do kanceláře a roztrhal a pošlapal svůj závazek. Vrátil se k nám, podali jsme si ruce, objali se a jednali s ním, jako by se nic nestalo.

Kněží vzpomínali, jak ve vězení improvizovali třeba při mších nebo při udělování svátostí.

Asi po půl roce nás konečně pustili do sprch. Byli jsme tam dva pateři. Kdybyste věděli, kolik naháčů jsme museli vyzpovídat! Sami jsme si museli mýdlo z očí vymýt a ještě těm druhým jejich hříchy omývat… Někdo by se mohl pohoršovat, jak může někdo nahý zpovídat nahého, ale my věděli, že je třeba posloužit podle toho, v jaké situaci kdo je. Jeden kasař mi říkal: „Bibli mi nevykládej, potřebuji krajíc chleba, mně kručí v žaludku.“ Tahle věta nás vedla k tomu, abychom si všímali, co lidé skutečně potřebují, všechno se pečetilo utrpením. A lidé trpěli. Vzpomínám, jak vedle mne zabili devatenáctiletého synka. Nejhorší bylo, že jsme nemohli pomoci, nijak zasáhnout. Bachaři ho umlátili; slyšeli jsme to na svých samotkách a nemohli vůbec nic udělat.

Které další chvíle byly pro vás nejhorší?

V kriminále to bylo zlé, ale prožil jsem tam to, co se nepodaří ani jednomu z tisíce: hmatatelným způsobem jsem se setkal s Boží přítomností. I mne domlátili. Bachař, bývalý kat jménem Valm, si za dveřmi odříhl, pak otevřel mou cimru a řekl: „Tu máme ještě jednu vatikánskou kurvu.“ Vlezl dovnitř, bejčák v jedné ruce, pistoli v druhé, a teď mě zpracovával. Při sedmé ráně jsem už nebyl při vědomí. Víc nešlo vydržet. Tenkrát jsem byl nejblíž prožitku, jako bych se Pánu Bohu úplně odevzdal. Tyhle věci musíte prožít… Za největší výhodu považuji, že vím, kolik vydržím ran, a vím, co nemusím mít. Rány pendrekem, to je hračka, fialové podlitiny jsou za měsíc pryč. Horší byl bejčák, ten se pomalu nedal přežít. Ale bylo štěstí od Pána Boha, že jsem při bití omdlel a bachař pak už o mě neměl zájem, skopl mě pod pryčnu a tím to končilo. Byl jsem na uranu čtyři roky, měl jsem dost úrazů, ale rány se mi rychle zatahovaly. Pán Bůh dokazoval: když si zachováš jasnou hlavu a nebudeš se bouřit proti tomu, co ti dávám, vyjdeš z toho vždy vítězně. Navíc my skauti jsme to dokázali brát trochu sportovně, to byla další výhoda.

Prožil jste mnohá utrpení. Jak sledujete současnou politiku a situaci ve společnosti, která se nevypořádala s minulostí?

Je potřeba doplňovat historické mezery z padesátých let. Je nás už jen několik svědků, kteří můžeme říct – i těm mocným – jak to tehdy bylo. Největší historickou ostudou je, že nás dnes zastupují lidé, kteří nemají mravní kredit. V kriminále jsme nesnášeli nikoho, kdo žil polovičatě. Když byl opilec, tu značku nesl s sebou. Když byl nevěrník, dávali jsme mu znát, že to není v pořádku. Z lidí, kteří za nás dnes v parlamentu hovoří, a mnohdy hodně hlasitě, by se nepodařilo na šachtách obstát skoro nikomu. Dnes není chuť označovat dobro za dobro a zlo za zlo. Všichni v parlamentu se bojí a utíkají před pojmem hřích. Národ se nemůže vzchopit k sebevědomí. Stále se s námi táhnou nevyrovnané mravní dluhy. Nevyužili jsme dobu po pádu bolševismu. Církev měla prožité utrpení obejmout s největší důvěrou v řízení Boží. Jestliže se ale včas nevzchopíme a nebudeme mít zase chuť překonávat zlo a pomáhat jeden druhému, nepomohou nám žádná silácká gesta těch, kteří dnes národ psují. Neříkám, že ho vedou, protože národ nikdo nevede. Jako by už nic nebylo hříchem, ale hřích přesto zůstává. A dokud nám nebude dáno rozhřešení, které lidi opět přivede do stavu milosti, budeme se jen tak potácet k zániku, o který si tolik koledujeme.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay