Pronikl do tajemství stradivárek

Vydání: 2004/37 Úloha biskupa v církvi, 8.9.2004, Autor: Libuše Hubičková

S Přemyslem Otakarem Špidlenem o rodinné tradici a tajemství výroby houslí
Přemysl Otakar Špidlen pamatuje dobu galantní, kdy se ženám pomáhalo do kabátů i do aut, kdy se u stolu pokaždé povstalo zároveň s tím, že povstala nebo usedla nějaká žena. Jako mistr houslař pamatuje začátek kariéry nástrojů s cedulkou „Špidlen, faciebat Pragae“, které se strmou cestou přiblížily právě jeho přispěním ke špičkovým klasickým nástrojům s cedulkou „Stradivari“. Ve sborníku Umění houslařů je mj. psáno: „Přemysl Otakar Špidlen je pokládán za významného znalce starých smyčcových nástrojů, a takových znalců není mnoho...“ Největší německý obchodník s hudebními nástroji Walter Hamma kdysi v televizním dokumentu řekl: „Kumšt české houslařiny k nejvyšším metám rozvinul Přemysl Otakar Špidlen... Je jediný, kdo pronikl do tajemství stradivárek."


Na knižním trhu se objevila publikace s názvem „Špidlenové, čeští mistři houslaři". Na přebalu jsou fragmenty čtyř houslí, které symbolizují čtyři generace houslařů vašeho rodu. Proč jste se rozhodl bilancovat více než staletou práci svých předchůdců... a nakonec i tu vaši? Neznamená to, že přestanete tyto hudební nástroje vyrábět?
To vůbec ne. Vždyť mám syna, který v rodinné tradici úspěšně pokračuje. Dokonce - musím se pochlubit - tak úspěšně, že se stal vloni v říjnu na nejprestižnější mezinárodní houslařské soutěži v lombardské Cremoně (X. ročník trienále soutěže Antonia Stradivariho) nositelem zlaté i stříbrné plakety a ještě tří dalších medailí Za nejlepší tón, Za nejlepší práci jako celek a Za nejlépe znějící housle. Takový soubor ocenění jediného houslaře Cremona dosud nezaznamenala.

Ale zpět k vaší otázce. Víte, ono je za těch sto let, kdy nástroje s vinětou Špidlen používá řada vynikajících světových interpretů, opravdu co srovnávat. Můj dědeček, který žil v letech 1867 až 1916, vzešel z poměrů amatérské školy v podkrkonošských Sklenařicích, která se točila okolo jména písmáka, buditele a vlastence a samozřejmě také muzikanta a stavitele houslí Věnceslava Metelky - ústřední postavy Raisova románu Zapadlí vlastenci. Nástroje z té doby se zachovaly jako zajímavé muzeální exponáty, ale hrát se na ně dnes nedá. Tamní houslaři byli jen málo poučeni o materiálu a jeho zpracování. Avšak můj dědeček František Špidlen měl to štěstí, že se dostal přes Kyjev, kde na skonku 19. století působila řada významných českých hudebníků v čele s Otakarem Ševčíkem nebo Vojtěchem Hřímalým, až do Moskvy. Tehdejší Moskvu ovšem nemůžeme srovnávat s tou porevoluční. Tenkrát se tam hudbě věnovala po vzoru kulturní Francie velká pozornost. Takže když můj dědeček vyhrál konkurz na houslaře carské konzervatoře v ruské metropoli, tak to bylo terno. Tady mu prošla rukama spousta vynikajících a velmi vzácných nástrojů z dílen Amatiho, Guadagniiho nebo Guarneriho a dalších velikánů, ale především z dílny génia houslařů Antonia Stradivariho. Protože jeho práce nespočívala jen ve výrobě vlastních nástrojů, ale z velké části také v opravách těch starších, musel je často rozložit na jednotlivé části, a tak je mohl poznávat takříkajíc „zevnitř“. Mohl poměřovat tloušťku desek na určitých místech. Mohl seškrábnout lak a podrobit ho expertize. Zkrátka velmi rychle se poučil a zdokonalil. O tom ostatně podávají svědectví housle, které v té době stavěl, a také hodnocení odborníků - z velkých mezinárodních výstav si přivážel vysoká ocenění.

Pak přišla další generace...
Tatínek Otakar František (1896 až 1958) už měl na co navázat. Když mu bylo jedenáct, odstěhovala se rodina kvůli dědečkově nemoci zpátky do Čech. V roce 1910 dědeček zřídil dílnu v Praze, tehdy ještě v Křižovnické ulici poblíž konzervatoře. Tu naši v Jungmannově si otevřel spolu s obchodem až můj tatínek roku 1926. Takže on vyrůstal ve stálé společnosti houslí, houslařů a samozřejmě i houslistů už od dětství. Jako později i já. A toto prostředí nebylo pouze naším domovem, ale vlastně bez nadsázky naším světem vůbec. Nebylo možné si myslet, že budeme mít jiné zájmy než věnovat se hudebním nástrojům, pilkám, dřevěným špalíkům, pilníkům, rašplím, štětcům, kelímkům s ředidly, oleji, laky, klihem. Takový předpoklad byl později i u mého syna Jana. Vždyť jen dřevo, z něhož se housle vyrábějí, musí několik desítek let vysychat a zrát; takže moje nebo otcovy housle byly pořizovány z dědečkových zásob. A já musím také počítat s novým pokolením a připravovat dřevo zase pro ně...

Tatínek byl ještě k talentu houslařskému nesmírně nadaný obchodník. K dílně časem připojil dobře prosperující obchod. Rád stál za pultem a těšilo ho být ve stálém styku s lidmi, kteří do světa hudby patřili. To už jsem i já hrdě vnímal, že Jan Kubelík, Váša Příhoda, Josef Suk nebo David Oistrach jsou pojmy, které patří také do mého světa.

Váš otec se strefil svojí zálibou v obchodu do té pravé doby. Masarykova svobodná republika umožňovala vyniknout všem solidním podnikatelům. Vždyť vrstevníky Otakara Františka Špidlena byli například Tomáš Baťa, bratří Havlové, pánové Laurin a Klement a řada dalších bardů našeho průmyslu - samí úspěšní mužové.
To byla pro Československo po mnoha stránkách nejpříznivější doba vůbec. Škoda, že byla tak krátká. Tu poválečnou historii už pamatuji velmi dobře i já. Otec byl v nejlepším věku i v kondici; nástroje s vinětou Otakar Špidlen měly velký zvuk a obchodu se dařilo, když přišlo Gottwaldovo znárodnění. Houslařství, které není postaveno jen na jakési technické znalosti materiálu a jeho opracování, ale především na zručnosti a talentu mistra, je v podstatě z velké části umělecké řezbářství... A teď hrozilo, že se z našeho rukodělného, povýtce výtvarného řemesla stane státní průmyslová výroba.

Otec s podporou několika znamenitých a vlivných umělců v čele s profesorem AMU Alexandrem Plockem sepsali na jaře roku 1950 manifest Na obranu houslařství jako umění. Šlo o to, aby tento obor byl posuzován spolu s jinými kategoriemi volného umění - například sochařstvím či malířstvím - jako obor umělecký. Jedině tak by bylo houslařství ušetřeno zestátnění. Manifest podepsaly desítky osobností a řada hudebních těles a institucí. Díky tomu musel tehdejší ministr Zdeněk Nejedlý uznat houslařství jako svobodný umělecký obor. Přesto důsledky toho zápasu, stresy, neodvratitelné nařízení o likvidaci obchodu a obava před ztrátou všeho, co tatínkovu životu dávalo smysl, ho o ten život nakonec už za pár měsíců připravily.

Tehdy jste byl naštěstí již zralý osmatřicetiletý mistr houslař. Vaše práce mohla pokračovat beze změny...
Tak úplně beze změny to nebylo. Obchodu s houslemi i jejich vývozem do zahraničí se ujal stát, dílna mi naštěstí zůstala. A tak jsem se, ušetřen povinností stát za pultem, mohl o to víc věnovat své celoživotní lásce - houslím. Při tom zůstalo i po osmadevadesátém roce, kdy jsme prostory obchodu získali v restituci zpátky. Ani já ani můj syn se obchodu věnovat nechceme. Máme svou profesi, máme svou klientelu - a cítíme se být více houslaři než obchodníky. Ovšem máme v rodině také osmiletého Frantíka a šestiletou Josefínku. Tak kdo ví, jestli se jednou opět neobjeví nade dveřmi firma „Špidlen - houslař - výroba a obchod“.

Máte nějaký vzor, podle něhož své vlastní housle stavíte?
Myslíte-li technický vzor ve smyslu „šablony", pak jsou to pro všechny houslaře tvary a proporce nástrojů, které se ustálily asi tak v polovině 16. století díky houslaři Bartolottimu da Salo. Mezi vrcholy mistrů, jejichž nástroje dodnes nebyly překonány, patří však Cremoňané Nicolo Amati, Antonio Stradivari a Giuseppe Guarneri del Gesú. Právě oni sestavili jakýsi optimální vzhled houslí. Stanovili (avšak ne nějakými spisky, uzancemi, příručkami, nýbrž podobou, kvalitou a krásou dochovaných nástrojů) vzájemné vztahy všech detailů, od desek korpusu přes luby, růžky, vykládání a pochopitelně také krk, struník, hmatník, hlavici, tvary effa. Oni jakoby načisto „vyladili" celý nástroj, který se do té doby několik staletí po všech stránkách všelijak vyvíjel právě až k té podobě, kterou známe a respektujeme podnes.

Takže stačí vzít špalík smrkového dřeva na vrchní desku, javorového na spodní, obkreslit podle šablony tvary, vyříznout, slepit, nalakovat... A jsou tu nové housle...
Kdyby to bylo tak jednoduché, mohl by se k nám každý trpělivý kutil přidat. Jenže je to jinak. Vzory starých nástrojů nám slouží jen jako výchozí modely určitého typu - model Stradivari, Guarneri, Vuillaume atd., které se liší jen nepatrně, což laik ani nepozná. Napodobit originály ve všech ohledech, za pomoci moderních měřicích a testovacích přístrojů - to není technicky neproveditelné. Ale žádný houslař to nedělá, protože takové „klonování" postrádá nejen osobitý rukopis houslaře, díky němuž vznikne nenapodobitelný originál, ale chybí jim také stáří a vyhranost původního nástroje, které se ničím napodobit nedají. A tyto dva ukazatele fatálně ovlivňují kvalitu a hodnotu houslí.

Ovšem doposud žádný houslař ani fyzik nebo chemik nedokázal rozkrýt veledůležitou dominantu houslí, totiž jejich lak. Ctižádostí houslařů a odborníků je objevit speciálně složení Stradivariho houslového laku. V něm je ukryto tajemství nádherného zvuku. Přijít na Stradivariho alchymii, na výběr pigmentů, na způsob nanášení - to je i mým celoživotním snem. Všichni se tomu věnujeme s největší vážností, avšak s daleko menším úspěchem.

Po Antoniu Stradivarim zbylo kromě skvostných, vzácných nástrojů jen pár legend a dohadů o jeho době, životě a práci. Mezi desítky tradovaných příběhů patří i to, že prý byl po Cremoně viděn stále jen v pracovní zástěře, kterou sundal a zaměnil za sváteční oděv pouze v neděli, když šel na bohoslužbu. Do jaké míry je vám i v tomto ohledu Stradivari blízkým vzorem?
Pracovní oděv sundavám pokaždé, když opouštím dílnu. Doba je v tomhle jiná, než bývala za Stradivariho v Cremoně konce 17. století. Ale v tom asi blízkost a úcta k Bohu nespočívá... Moje maminka byla věřící člověk. Chodila pravidelně do kostela, ovšem její víra se projevovala především křesťanskými skutky v praktickém životě, které se mi staly návodem k použití. Už když jsem byl malý, tak mi často převyprávěla způsobem, který byl tehdy pro mne přijatelný, smysl kázání, význam Desatera v obyčejném lidském životě, nutnost žít podle křesťanských - tedy vysoce morálních zásad... Daleko později jsem si zpětně uvědomil, jak mne tou nejpřirozenější cestou - vlastními příklady, jež jsem vnímal každodenně - uvedla do života slušných lidí, kterým ohledy k bližním a respekt před skutečnou duchovní autoritou nejsou vzdálené. Ba naopak, jsou žádoucí a nezbytné.

A nakonec housle samotné jsou vedle varhan odedávna spojeny s chrámy i kostely, kde se na ně hrálo už za starých mistrů, jakými byli v Čechách Edlinger, Eberle nebo Hellmer. Také spousta hudebních skladeb i pro housle je inspirována křesťanskými událostmi (oratoria, mše, koledy...). Housle jsou u toho, když se rodí duchovní hudba. A jsou také u toho, když se taková hudba poslouchá. Mně přinesly nejen celoživotní náplň profesní, ale staly se mi také součástí vnitřního klidu a zdrojem krásy.


Přemysl Otakar Špidlen (* 18. 6. 1920 v Praze), třetí z dynastie význačného českého houslařského rodu, spoluzakladatel a člen Kruhu umělců-houslařů, člen mezinárodní společnosti houslařů a smyčcařů ENTENTE, nositel řady významných našich i světových ocenění za nástroje. Přednášel na mnoha mezinárodních odborných seminářích a fórech, častý člen porot mezinárodních i domácích houslařských soutěží, světově uznávaný znalec starých nástrojů, dosud autor více než 250 houslí, viol a violoncell.


Přemysl Otakar Špidlen se svým nástupcem synem Janem. Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay