Vydání: 2011/13 Koncentrační tábory, 24.3.2011, Autor: Ladislav Lhota

V nacistických koncentračních táborech za druhé světové války zahynulo šest milionů Židů, z toho jeden a půl milionu dětí. Sourozenci Hana a Jiří Bradyovi z Nového Města na Moravě prožili více než dva roky v terezínském ghettu a na podzim 1944 je Němci transportovali do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Třináctiletá Hana hned po příjezdu našla smrt v plynové komoře. O tři roky starší Jiří válku přežil, nacisté ho potřebovali na práci.

Doma už nenašel Jiří téměř nikoho z rodiny, jenom strýce. Nástup další diktatury, tentokrát komunistické, ho přiměl k odchodu z vlasti. Usadil se v Kanadě a stále v sobě nosil vzpomínky na ztracené rodiče a sestru Hanu. Zlom v jeho životě nastal na přelomu století, kdy jej vyhledala ředitelka Tokijského centra pro studium holokaustu Fumiko Išioka. Mladá Japonka chtěla znát celý příběh Hany Bradyové, jejíž kufřík z koncentračního tábora získala jako exponát. Návštěvu Fumiko Išioky u Jiřího Bradyho zaregistrovala novinářka Karen Levinová, která s oběma natočila rozhlasový pořad. A později napsala i svou knižní prvotinu Hanin kufřík. Knížka vyšla poprvé v Torontu před devíti lety, český překlad se objevil na pultech o rok později. Po titulu sáhla vydavatelství ve více než padesáti zemích, knížka získala bez nadsázky celosvětový ohlas. V Kanadě vznikla stejnojmenná divadelní hra a také filmový dokument. Jiří Brady dnes objíždí svět – v doprovodu své dcery Lary Hany se zúčastňuje promítání filmu a předává poselství příběhu, který se dotýká srdcí mnoha lidí. Podělil se o něj i se čtenáři KT:

Jak se změnilo vaše dětství po vypuknutí války?

Když přišli nacisti, nesměli jsme jako Židé do škol a nemohli si ani hrát na veřejném prostranství. Tehdy jsme se s Hanou hodně sblížili. Nacisti zatkli naši matku, potom otce a najednou jsme zůstali sami. Bylo mi třináct, Haně deset. Naštěstí jsme měli křesťanského strýce, který nás vzal k sobě, přestože tím riskoval bezpečnost vlastní rodiny. Ve dvaačtyřicátém roce přišel rozkaz, že musíme jít do Terezína. Cestou tam 16. května jsme slavili Haniny jedenácté narozeniny.

Potom zřejmě nastaly nejhorší chvíle.

V Terezíně nás bohužel rozdělili, přesto jsme se relativně často vídali. Strávili jsme tam dva a půl roku. Bylo to sice těžké období, ale proti Osvětimi to byly lázně. Na podzim 1944 bylo jasné, že Němci prohrají na ruské i západní frontě. Válka se chýlila ke konci, přesto padlo rozhodnutí zničit ještě dvacet tisíc Židů. Do Osvětimi mířilo deset transportů. Byl jsem hned v prvním a měl štěstí, že jsem prošel selekcí. Šéfové tábora potřebovali pracovní síly. Hana přijela v předposledním transportu. Nevypadala jako dělník, ale jako dítě a selekcí neprošla.

Co můžete říct o své sestře – její povaze, schopnostech, zálibách?

Byla všestranně nadaná. Hrála na piano, bruslila, lyžovala a mezi děvčaty byla velmi oblíbená. Když dnes hovořím s jejími spolužačkami, potvrzují mi, že se s ní stýkaly velmi rády. Ale jinak jsme byli jako normální děcka. Zrovna tak jsme se prali jako ostatní a já jsem vždycky nevyhrál, přestože jsem byl starší. V Terezíně jsme dostávali jednou týdně buchtu a Hana mi ji vždycky přinesla, protože si myslela, že ji potřebuju víc než ona.

Co vám v nejtěžších chvílích pomáhalo?

Otec byl vždycky optimista a matka měla smysl pro humor. Myslím, že jsem to po nich podědil. Když člověk bere věci trochu s humorem, je to hrozně důležité a pomáhá to překonávat překážky.

Na konci války jste unikl z transportu smrti?

Dali nám bochník chleba a řekli, že půjdeme deset dní. Je hodně těžké sníst za den právě tu desetinu přídělu, když opravdu hladovíte. Přesto jsme byli disciplinovaní. Asi čtvrtý den nás ubytovali v lágru po anglických zajatcích, kde nás čekala senzace – teplá voda. Po měsících ve špíně a stejných hadrech jsme se šli umýt. Bylo nás deset Čechů a dali jsme kamarádovi chleba, aby ho hlídal. Jenže chudák usnul, a když jsme se vrátili z koupele, byl chleba pryč, někdo ho ukradl. Ale potkalo nás štěstí – ruský tank prostřelil betonovou stěnu vedle našeho baráku a my utekli do lesa. Ve vesnici Ernforst, která byla úplně opuštěná, protože lidi měli strach z Rusů, jsme si našli civilní šaty i jídlo a od té chvíle jsme byli na svobodě.

Návrat domů ale zřejmě nebyl jednoduchý, že?

Ocitl jsem se na území dnešního Polska, tenkrát to bylo ještě Německo. V lednu pětačtyřicet jsem byl svobodný, ale válka ještě čtyři měsíce pokračovala. Cestoval jsem velkou oklikou přes Katowice, Krakow, Tarnow, Przemysl až na Podkarpatskou Rus, tam jsem jel deset dní ruským vlakem, potom přes Budapešť do Bratislavy a deset dní po válce jsem se vrátil do Nového Města. Od strýce jsem se dozvěděl, že rodiče byli zavražděni. O Haně jsem věděl pouze to, že šla do Osvětimi. Tušil jsem, co se stalo, ale stále jsem doufal, že se objeví. Potom jsem v Praze na ulici potkal její kamarádku, která mi vysvětlila, že Hana šla rovnou do plynu.

Ztrátu rodiny jste asi nesl těžce.

Bylo moc těžké se s tím srovnat, ale pak jsem si uvědomil, že rodiče by asi chtěli, abych měl šťastný život. Říkal jsem si, že musím žít tak, aby na mě mohli být tatínek s maminkou pyšní, nebo alespoň tak, abych jim nedělal ostudu. To se podařilo. Mám všechno, co si mohu přát: dobrou ženu, čtyři děti, sedm vnoučat, psa a dobré zdraví.

Co vás přivedlo do Kanady?

Nechtěl jsem žít zase v nové diktatuře. Utekl jsem do Vídně a odtud do Salzburgu. Nebylo to jednoduché, ale to bych vyprávěl další story. Zjistil jsem, že dědečkův bratr, kterého jsem předtím neznal, žije v Kanadě. Požádal jsem tedy o víza a dostal se do Kanady. Bylo to v lednu jednapadesátého roku.

Jak jste žil do doby, než se objevil Hanin kufřík?

Za pobytu v Terezíně mi můj poručník a rodinný přítel poradil, že na tom budu lépe, když se vyučím řemeslu. Vedl tam oddělení topení a instalací, a tak jsem šel k němu do učení. Po příjezdu do Kanady jsem poznal, že obchodní akademie, na kterou jsem chodil čtyři roky po válce, mi moc nepomůže. Doučil jsem se řemeslo a tři roky nato jsem založil vlastní instalatérskou firmu. Když jsem končil někdy před patnácti lety, měl jsem přes dvě stě zaměstnanců. Firma teď pokračuje trochu v jiném stylu. Vede ji můj syn, jemuž patří.

Co se změnilo po objevení kufříku?

Před deseti roky se náš život úplně změnil. Kontaktovala mě paní Fumiko, nejdříve dopisem. Řekl jsem o tom svým známým, jejichž zásluhou se téma dostalo do novin na první stránku. Četla to rozhlasová redaktorka Karen Levinová a požádala o interview zrovna ve chvíli, kdy přijela Fumiko za mnou do Kanady. Rozhovor vyhrál v New Yorku nějakou první cenu a kamarádka paní Levinové, která je vydavatelkou, ji podnítila k napsání knihy. Vznikl z toho televizní film Odyssey of Hope, potom divadlo a nakonec Weinsteinův film Hanin kufřík. Knížka i film dostávají spoustu cen po celém světě, film byl dokonce nominovaný na Emmy Award.

S filmem cestujete po světě?

Trošku to vzala na sebe naše dcera Lara Hana, snad právě proto, že jsme jí dali jméno po mé sestře. Za poslední rok a půl procestovala s filmem všechny kontinenty. Byla v Evropě, Austrálii, jižní Africe, Hongkongu, Macau, Šanghaji, spolu hodně jezdíme po Kanadě a Spojených státech, samozřejmě jsme byli v České republice. Naplňuje se tím vlastně touha mojí sestry stát se učitelkou. Opravdu se teď stala učitelkou milionů lidí. Dostáváme tisíce dopisů a emailů z Indie, Číny, Turecka, Itálie, zkrátka odevšud.

Vracíte se často do své rodné země?

Po Sametové revoluci jsem tady býval čtyřikrát do roka, v poslední době jezdím dvakrát za rok. Manželka pochází z Prahy, já mám dvě sestřenice v Českých Budějovicích a dvě v Brně, takže rádi vidíme příbuzné.