Přešli jsme hranice a začal zpívat skřivánek

Vydání: 2009/23 Sjezd KDU - ČSL, 3.6.2009, Autor: Radek Gális

Před pětasedmdesáti lety se v Hluboké nad Vltavou narodil Karel Skalický, jedna z nejvýraznějších osobností českého exilu i současné katolické církve. Jako dvaadvacetiletý uprchl z Československa a vystudoval teologii v Římě. Později vyučoval na Lateránské univerzitě, stal se sekretářem kardinála Josefa Berana a vedl exilový časopis Studie. Po pádu komunistického režimu se profesor Karel Skalický vrátil do vlasti a začal vyučovat na Teologické fakultě v Českých Budějovicích, kde působí dodnes.

K událostem, které ovlivnily celý váš další život, patřil útěk z komunistického Československa. Vzpomínáte si na něj?

Samozřejmě že ano. Bylo to v červnu 1956, tehdy mi bylo dvaadvacet let. Ony chvíle mám dosud velmi dobře uložené v paměti jako nějaký film. Útěk byl tehdy velmi riskantní záležitostí. Cítil jsem se jako štvaná zvěř, všechny smysly byly vypjaté a čekaly, ze které strany se najednou ozve: „Ruce vzhůru!“ Byli jsme tenkrát dva a utíkali spolu u Dolního Dvořiště přes zakázanou zónu, přes les, tři bariéry ostnatého drátu a nakonec přes řeku Malši. Přišli jsme do Rakouska na místě, kde stojí mlýn – jmenuje se Stiegersdorf. Odtud jsme se potom dostali do Lince, pak jsme pokračovali do Vídně a do Gerasu. Tam jsem nějaký čas pobyl v premonstrátském klášteře. Později jsem odjel do Říma, kde mě přijali do československé koleje Nepomucenum, a začal jsem studovat na Lateránské univerzitě.

Na hranicích se tehdy střílelo a lidé, kteří utíkali za svobodou, umírali i na drátech nabitých elektřinou. Počítal jste s tím, že váš útěk může špatně dopadnout?

Samozřejmě že jsme s tím počítali, ale měli jsme zároveň naději, že projdeme a dostaneme se na druhou stranu hranic. A to se nám povedlo. Ve věku dvaadvaceti let jste dost naivní, takže nepočítáte se vším možným rizikem a nebezpečím. Vzpomínám si, že nám tehdy při útěku hrála do rukou úžasná a příznivá shoda okolností. Někdy mi připadá skoro jako zázrak, že jsme skutečně prošli. Celou dobu, když jsme přicházeli k drátům, lilo jako z konve. To bylo naše veliké štěstí, protože nás nezavětřili psi pohraničníků. Když prší, není ani nic moc slyšet. V druhé bariéře drátů byla vypnutá elektřina. Mezi první a třetí bariérou se nikdy nekosila tráva a tahle dlouhá mokrá tráva se dotýkala elektrických drátů. Když jsme štípali dráty, byla akorát půlnoc. Než jsme pak překonali řeku Malši a dostali se na cestu do Freistadtu, trvalo nám to asi dvě hodiny. Po dobu, kdy jsme přecházeli státní hranice, pršelo. Sotva jsme je přešli, najednou pršet přestalo a bylo krásně. Pak začalo vycházet slunce a začal zpívat i skřivánek.

V letech 1966 až 69 jste byl ve Vatikánu druhým sekretářem kardinála Josefa Berana. Kdy jste se s ním setkal poprvé?

Setkal jsem se s ním hned, když kardinál Josef Beran přišel počátkem roku 1965 do Říma. Obzvlášť jsem se s ním pak setkával na druhém vatikánském sněmu, kde jsem tehdy pracoval. Po zasedání jsem vždycky pomáhal panu kardinálovi nést jeho tašku s dokumenty. Taška byla dost velká a on byl postavou malý. Doprovázel jsem ho ven ze svatého Petra, kde už na něj čekal jeho sekretář Jaroslav Škarvada. Jednoho krásného dne mi Jaroslav Škarvada povídá: „Hele, Karle, já dostal nápad. Na práci u pana kardinála už zkrátka nestačím, nemohl bys mu dělat druhého sekretáře?“ Přisvědčil jsem, že ano, a tak jsem se k panu kardinálovi dostal. Vyřizovali jsme tenkrát Josefu Beranovi jeho poštu, pomáhali jsme mu psát promluvy nebo jsme ho doprovázeli na jeho zahraničních cestách.

Dne 17. května uplynulo čtyřicet let od jeho smrti. Proč bychom si ho měli připomínat?

Postava kardinála Josefa Berana zůstává stále důležitá i pro přítomnost. Potřebujeme totiž vzory a vědomí, že máme v národě velké a svaté lidi. Z takových osobností, jako byl kardinál Josef Beran, můžeme stále čerpat povzbuzení, poučení a orientaci. Před několika dny jsem se zúčastnil v Praze na Teologické fakultě sympozia o životě a díle kardinála Josefa Berana. Setkal jsem se při něm s několika mými přáteli, například s mým tehdejším spolusekretářem a současným biskupem Jaroslavem Škarvadou.

Po návratu z Říma jste nepřišel na teologickou fakultu do Prahy, nýbrž do Českých Budějovic. Co vás vedlo k tomuto rozhodnutí?

Hlavním důvodem tehdy byla skutečnost, že českobudějovická teologická fakulta je svým postavením v trojúhelníku České Budějovice – Linec – Pasov velice otevřená západnímu světu, z něhož jsem po čtyřech desítkách let přicházel. Zároveň jsem se vracel do svého rodiště, kde ještě tenkrát žila moje maminka. Třetí důvod hraničí tak trochu s pověrčivostí. Kdysi jsem se ještě jako oktaván setkal s člověkem, který mi věštil z ruky. Řekl mi, že mám své štěstí hledat směrem na jih. A tak jsem i po návratu z exilu zůstal v jižních Čechách. Něco na té věštbě asi bylo, protože hledat štěstí na jih jsem šel v roce 1956, kdy jsem utíkal z Československa přes Rakousko do Itálie.

Jaký význam přikládáte zkušenostem, které jste získával desítky let v římském exilu?

Veliký. Někdy mám dojem, že jsem musel odejít jen proto, abych mohl nyní dělat to, co právě dělám. Jestliže tu mohu být ještě něco platný, pak je to především proto, že čerpám ze všeho, co jsem získal během osmatřiceti let života v exilu. Práce, kterou nyní dělám, je pokračováním toho, co jsem dělal v minulosti. Umožňuje mi to skutečnost, že stále působím na Teologické fakultě Jihočeské univerzity, kde se dýchá stejně svobodně, jako se mi kdysi dýchalo na Lateránské univerzitě v Římě.

Před několika lety jste Teologickou fakultu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích vedl. Co je náplní vaší práce teď?

Jsem proděkanem fakulty pro doktorské studium. Všichni doktorandi jsou předmětem mé péče; některým jsem i školitelem. Doposud mi byli studenti povzbuzením, útěchou a někdy i poučením. I profesor se totiž od žáků učí. Mnozí z nich již mají zodpovědnost za vedení fakulty. Mým doktorandem byl například současný děkan Tomáš Machula. Se svými doktorandy jsem zatím spokojený. Naše práce přináší dobré výsledky. Ty by ovšem nebyly, kdybych neměl své spolupracovníky. Bez nich by mě práce ani netěšila.

Setkáváte se s mladými lidmi. Pro někoho může být „in“ být věřící, pro někoho ne. Co byste řekl těm, kteří hlasitě tvrdí, že jsou ateisté a že hodnoty náboženství nemají v současné konzumní a uspěchané době význam?

Lidé jsou různí. Znáte přeci lidi tlusté i tenké, vysoké i malé, velmi inteligentní i ty, kterým to tak rychle nemyslí. A stejné je to s morálními hodnotami a postojem k nim. Někdo je bere vážně, jiný ne. Stejně tak někdo bere vážně a někdo ne i hodnoty náboženské. Náboženské hodnoty jsou ty, jež dávají životu smysl. Bez zakotvení smyslu života v náboženském základu se jeho smysl vytrácí. A tam, kde se vytrácí, nastupuje zoufalství, beznaděj a nihilismus. V té chvíli se začínají rozkládat hodnoty i společnost. Ne všichni lidé jsou nábožensky založení. Z toho ovšem neplyne, že by náboženství bylo nesmyslem. Jsem přesvědčen, že náš svět stojí a funguje jenom díky lidem, kteří se dovedou zasazovat za hodnoty morálky, náboženství a křesťanství. A ten, kdo nemá žádný zájem o tyto hodnoty, je skutečně duchovní barbar. Lidé nemusí být náboženští, ale měli by se alespoň seznámit s náboženskými hodnotami a mít pro ně pochopení. Pro příklad uvedu pár jmen: František Palacký, T. G. Masaryk, Jan Hus, Josef Beran, Štěpán Trochta nebo svatý Václav a svatý Vojtěch. Tito lidé, kteří smysl pro hodnoty měli, utvářeli dějiny.

Před třemi roky vás za vynikající zásluhy o stát v oblasti demokracie, humanity a lidských práv vyznamenal prezident státním vyznamenáním – Řádem T. G. Masaryka. Jak jste tehdy vyznamenání přijal?

Jsem rád, že jsem ocenění dostal, ale nikoliv kvůli sobě. Od začátku jsem tvrdil, že tohle ocenění poslouží hlavně samotné Teologické fakultě, Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích a zároveň i naší katolické církvi.

Získal jste státní vyznamenání, pohybujete se mezi mladými lidmi, čerpáte ze zkušeností z exilu. Děláte, co vás baví. A stačilo málo, třeba aby vás v roce 1956 chytili na hranicích, a váš život se odvíjel úplně jinak. Možná jste přišel na svět ve šťastný den.

Snad… Dne 20. května 1934, kdy jsem se v Hluboké nad Vltavou narodil, byla prý neděle. Navíc Hod Boží svatodušní a zároveň také den, kdy byla pouť k Janu Nepomuckému. Místní kostel je tomuto světci zasvěcený…

Profesor Karel Skalický se narodil 20. května 1934 v Hluboké nad Vltavou. V roce 1956 odešel do exilu. V letech 1966 – 1969 byl v Římě druhým sekretářem kardinála Josefa Berana. Působil jako šéfredaktor exilového teologického časopisu Studie. V roce 1968 začal vy- učovat na Lateránské univerzitě v Římě, kde byl v roce 1982 jmenován profesorem fundamentální teologie. Od roku 1994, po návratu do vlasti, začal působit na Jihočeské univerzitě. Je držitelem státního vyznamenání, Řádu T. G. Masaryka. Napsal několik knih, např. V zápase s posvátnem, Po stopách neznámého Boha, Za naději a smysl, Ježíš Nazaretský: Otázka a výzva člověku naší doby.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay