Přátelství je to nejcennější

Vydání: 2006/34 Kostely na hranicích, 18.8.2006

Před bazilikou na Starém Brně, kde jsme si dali sraz, na mě čekal vysoký, štíhlý muž. Zvědavě si mě svým přátelským pohledem přeměřil a poté se zeptal: „A kde máte nahrávací zařízení?“ Nesměle jsem z kapsy vytáhl digitální diktafon velikosti dvou propisek. „Aha, tak to já jsem na rozhovory chodíval ještě s několikakilovým magnetofonem,“ poznamenal. Dělat rozhovor s mužem, který 29 let působil v rádiu Svobodná Evropa, byla výzva. Jiří Malášek po celou dobu působil jako nezdolný vypravěč s nepřebernou studnicí zkušeností a od svého veselého výrazu upustil jen tehdy, když přišla na řadu otázka na jeho dospívání.

Nedávno jste v Hustopečích získal ocenění za zásluhy o rozvoj města a investic, které daly práci velkému množství lidí. Jak jste se vlastně jako dlouholetý redaktor k takové práci dostal?

Když se Svobodná Evropa porevolučně stěhovala z Mnichova do Prahy, odmítl jsem nabídku přidat se, protože jsem měl pocit, že její úkol byl splněn. Tak to bylo totiž v zakládací preambuli, kde se říká, že Svobodná Evropa skončí své poslání v momentě svobodných voleb v cílových zemích. A ty tu byly. Také jsem měl strach, abychom nebyli „spolknuti“ prostředím, které nás bude ovlivňovat. V té chvíli mě oslovil jistý německý investor, který měl zájem přenést část své výroby do České republiky. Měl jsem výhodu znalosti prostředí, a tak jsem se dostal do Hustopečí, kde jsme rozjeli továrnu na spojovací elementy pro spalovací motory.

Přistupovali čeští zaměstnanci k práci stejně, jako jste byl zvyklý z Německa?
Naučit lidi, aby pracovali a nesli zodpovědnost za kvalitu toho, co udělají, tak to byl proces. Znamenalo to naučit je firemní „filozofii“, že lidé musejí více přemýšlet o tom, co dělají, jak to dělají a proč to dělají. To je ale potřeba vždycky, i kdyby ta firma šla třeba z Německa do Rakouska nebo Švýcarska. Na druhou stranu se domnívám, že jsem přivedl firmy, které na oplátku dobře platily a nikomu nezůstaly nic dlužné. Přicházel jsem trochu s obavami, jak budou lidé ochotni se přizpůsobit, protože než se začne vydělávat víc a lépe, tak se to musí naučit. Záměrně jsme volili oblast Brněnska, protože tady má strojařský průmysl určitou tradici. Myslel jsem si, že ti lidé, kteří dřív dojížděli za prací do Brna, uvítají, když jim dovezu práci přede dveře. A to se potvrdilo. Navíc lidé tady pracují zdatně a proti Němcům měli ještě tu výhodu, že dovedou pracovat s fantazií. Jsou to dobří technici s dobrým technickým myšlením.

Měli i nějaké stinné stránky? Co třeba zahálka?
To nebyl problém ve smyslu, že by se chtěli vyloženě ulít. Bylo prostě období, kdy zahrádka volala. Tak to ale nemůže fungovat. Chápu, že je třeba období vinobraní, ale kvůli tomu já přece nemůžu přestat dodávat. Myslím, že se nám nakonec podařilo problém vyřešit.

Máte z toho ocenění radost?
V Hustopečích jsem skoro zdomácněl, našel jsem si tam spoustu přátel, naučil se pít dobré víno. A navíc, ocenění v určitém věku, když si někdo všimne, že to, co děláte, má smysl, opravdu potěší. Mám především radost z toho, že jsme dovezli lidem práci, která má smysl.

Jaké máte vzpomínky na mládí?
Když jsme žili v Praze, byla pro nás cizí a nepřátelská, protože jsme se tam přestěhovali na podzim roku 1947 z Brna. Když přišel Únor 48, otec ztratil práci na ministerstvu školství a s příchodem zimy byl zatčen. Veškeré příbuzenstvo jsme měli na Moravě, nové přátele jsme našli okolo kostela sv. Tomáše na Malé Straně, kam jsme chodili. Dostali jsme se do společnosti křesťanů a byli to ohromní lidé. To byl v padesátých letech temna dar, který si člověk neumí s odstupem času ani představit.

Vyrovnat se se situací, kdy je otec ve vězení, jistě není pro dítě snadné...
Určitě mě poznamenaly návštěvy otce ve vězení, když jsem jako dvanáctiletý kluk jel jednou za rok na návštěvu do Leopoldova a došli jsme do místnosti, která byla rozdělena dřevěnou příčkou, ve které byla jenom škvíra, a my jsme z otce viděli maximálně jeho ústa a nos. Když jsme se snažili nějakým způsobem komunikovat, sevřeni, protože u něho stál jeden dozorce, u nás druhý, a my jsme se měli volně bavit, tak to bylo drama, které může člověk těžko spolknout.

Lze vůbec na takové trauma vzpomínat?
I z takové situace musí člověk umět něco vytěžit. Jít a dívat se dopředu. Myslím si, že tato zkušenost mohla přinést i pozitivní impulsy, určitou otevřenost, úctu k přátelství. Postavit a zařídit továrnu je relativně jednoduché, když máte prostředky. Ale vytvořit tým, to je složité. Mluvili jsme o odbornosti, o zkušenosti s lidmi. Já jsem měl jednu zkušenost. Když umím dát důvěru, tak pro lidi, kterým ji dám, je to často závazek, který se bojí porušit.

Než jste odešel do Vídně, co jste dělal u nás?
Vyučil jsem se nástrojařem, do školy jsem nemohl. Otec byl odsouzen za nábožensko-politickou činnost, protože byl v představenstvu Orla. Já jsem se po vyučení dostal do Karlína na vyšší průmyslovou školu strojnickou. Pak jsem nedostal žádnou umístěnku, musel jsem pracovat manuálně. Když jsem viděl svoje vyhlídky, rozhodl jsem se odejít.

Jak jste se vlastně dostal do Svobodné Evropy?
Odešli jsme na Západ, tehdy se tomu říkalo útěk, v roce 1964. Manželka v té době byla v pátém měsíci těhotenství, takže to bylo tvrdé. Ale to jsem si uvědomil až dodatečně. Začal jsem ve Vídni jako pomocný dělník, potom jsem pracoval jako konstruktér. A najednou přišla nabídka ze Svobodné Evropy, která potřebovala mladou generaci. Tak jsem to zkusil a v říjnu 1965 jsme se přestěhovali do Mnichova.

Proč oslovili zrovna vás? Přece jenom, strojařina a žurnalistika jsou trochu odlišné profese.
Já jsem známý samozřejmě nebyl. Ale známý byl můj otec, kterého znal tehdejší ředitel Svobodné Evropy Dr. Jaroslav Pecháček ze zasedání předúnorové vlády. Bylo to v šedesátém čtvrtém, tehdy tolik lidí na Západ nepřicházelo. Když se dozvěděl, že přišel syn profesora Maláška, pozval mne do Mnichova, promluvili jsme spolu a on projevil zájem o spolupráci. Snažil se pomoci někomu, koho znal, ale především chtěl také získat někoho, o kom měl představu, že by se na tu práci mohl hodit.

Napadlo vás, že u této práce strávíte 29 let?
Ne, to mě skutečně nenapadlo. Ale na konci své činnosti v rozhlase jsem měl pocit, že jsem v rádiu prošel už úplně vším. Svobodnou Evropu jsem dokonale poznal a mohl jsem ji a její zákulisí, zahalené rouškou tajemství, představit v České republice na putovní výstavě, která se jmenovala Rádio ve službách svobody a proběhla v 90 letech.

Na co z té doby byste vzpomínal jako na význačnou událost?
Na období, kdy někdo zorganizoval atentát proti Svobodné Evropě a vlastně přímo proti českému oddělení. To bylo pro nás neuvěřitelně tvrdé, ale uvědomili jsme si okolnosti, které k tomu atentátu vedly. Jak se ve Svobodné Evropě pracovalo potom, to jsou věci, které by se měla česká veřejnost dozvědět. Nechci na nikoho ukazovat, ale cílem celé akce bylo zaměstnance zastrašit. Někdo za ten akt nese zodpovědnost a dosud se to tají.

Jaká byla vaše činnost v emigraci, myslím třeba na spolupráci s opatem Opaskem či práci pro Opus bonum?
Práce v Opus bonum znamenala především vydávání knížek, které byly u nás zakázané. Organizoval jsem tisk, který se dělal ještě klasickou sazbou. Myslím, že jsme tam vydali zajímavé knihy. Organizovali jsme také vzdělávací činnost pro mládež, pro studenty českého původu, kteří přicházeli do Německa. My jsme jim pomáhali zprostředkovat orientaci v tom, jak jsou vysoké školy organizované. Zvali jsme osobnosti, třeba Karla Schwarzenberga seniora, a různé profesory nebo německé úředníky. V benediktinském klášteře v Bavorsku v Rohru jsme se setkávali na Letnice, vždy tak na 4-5 dní. Již v prvních letech exilu jsem organizoval tábory pro děti českých exulantů, kde jsme se jim snažili o letních prázdninách zprostředkovat češtinu.

Jako emigranti jste se stýkali mezi sebou. Účastnili jste se také běžného společenského života v Německu, nebo jste byli vnímáni přece jen jako cizorodý prvek?
Jak jsme chodili ve Vídni a nebo i v Mnichově do kostela, tak nás velice rychle někdo oslovil, ptal se nás, odkud jsme, co jsme, a my do toho společenství rychle zapadli. To pro nás bylo strašně důležité, že jsme nežili v ghettu. Tady v kostele, myslím na Moravě, když jsem v devadesátých letech pracoval, se mě nikdo nezeptal, odkud jsi, co děláš a tak dále. Trochu mě ta uzavřenost mrzela, ale uvědomil jsem si, že to jsou přežitky minulosti, že lidi mezi sebe neradi někoho pustí.

Jak na vás působí jistá rezervovanost našich obyvatel k Němcům?
Obě strany se určitě dopustily i v nedávné minulosti chyb. A my musíme hledat, co nás spojuje a ne co nás rozděluje. Když najdeme společnou cestu, tak to, co se stalo před šedesáti, sedmdesáti lety – s odpuštěním – koho to ještě zajímá? Musíme hledět jít společnou cestou. Bohužel mám stále pocit, že ty staré předsudky ještě někdo potřebuje a úmyslně je rozdmýchává.

Dokázal byste srovnat mentalitu církví tří států, se kterými máte přímou zkušenost?
Já se dobře cítím v Německu, protože tam se vyznám a vím, kam jít na dobré kázání. To můžu i v České republice, v Brně vím, kde je dobré kázání. Vím, kdy je v Hustopečích mše a tak dále. Ale chybí mně spontánnost mezi lidmi. Ale zase tu mám dost přátel, na které se mohu spolehnout, něco si s nimi domluvit a pak to opravdu uskutečnit. Myslím si, že pěkný zážitek může být všude. I v Americe. Tam je církev ok. Američani jsou otevření a samozřejmě jiní lidé, jsou trochu zvyklejší na určitou show, ta tradice je jiná. Církev v Čechách je stále poznamenána dlouhodobým pronásledováním.

Proč jste po roce 1989 nedal přednost úplnému návratu?
Máme tři děti, a šest vnoučat. Dva synové žijí ve Spojených státech, nejstarší dcera v Mnichově. My jsme v Mnichově doma. Vážíme si toho, že sem můžeme jezdit, ale problém byl, že mnichovská vnoučata bychom neradi opustili s tím, že k nám mohou kdykoli přijet na návštěvu. Překonat čtyři sta kilometrů je přece jenom vzdálenost.

Jakou oporu jste měl v manželce?
Moje manželství je krásné, protože se na ně můžu spolehnout. Manželství musí být takové partnerství, že když jsem dole, tak mě ten partner postaví na nohy. A myslím si, že s manželkou jsme si toto dokázali. Když jsme utíkali, měl jsem pocit, že nesmím rodinu zklamat a musím ji dostat do situace, o které jsme snili. Když se teď ve stáří podívám zpět, můžu si říct: „Něco jsme společně dosáhli.“ To je smysl manželství.

Opravdu stačí pouze toto?
Manželství musí mít také nějaký hlubší obsah. My jsme si spolu dali slib před Pánem Bohem a já si myslím, že ani jeden jsme nikdy nepochybovali, že ten slib byl dán upřímně a čestně. Myslím si, že je to smysl života a dar víry.

Na čem jste stavěl vaši rodinu?
Moje manželka zastává stanovisko, že děti, které dovedou být vůči rodičům kritické, jsou lepší než děti, které mají moc respektu a bojí se něco vyjádřit. My jsme s dětmi měli velice otevřený vztah, já jsem samozřejmě vystupoval autoritativněji než moje manželka, ale myslím, že i děti si dnes cení, co jsme v rodině měli. Já si myslím, že nejde jenom o děti. Jde také o výchovu budoucích členů společnosti. Rodina jako taková je vlastně nezastupitelná. Pro mě výchova dětí znamená vychovávat na základě vlastních zkušeností s trpělivostí a láskou. V rodině vždycky musí někdo určit směr. Jako demokratická instituce nemůže fungovat ani firma a v podstatě ani rodina. To znamená, že musíme najít společnou cestu a tu cestu musí určit rodiče.

Nemáte obavy o osud vašich vzpomínek?
Posledních deset let jsem byl pohlcen organizací firem, které jsem tady založil. Teď je takové období útlumu, jsem sice zván ke konzultacím, ale té práce je míň. Tak přemýšlím, že by stálo za to takové paměti napsat. Ale rozhodnutí ještě nepadlo.

Vaše životní filozofie by se tedy dala shrnout…
Jsem idealista, který věří v dobro člověka. Nevěřím, že v člověku je zlo, které je nepřekonatelné.
Připravili JOSEF NERUŠIL a MILAN BADAL



JIŘÍ MALÁŠEK, nar. 1. srpna 1938 v Olomouci, vyučený nástrojař, absolvoval čtyřleté studium na vyšší průmyslové škole strojnické v Praze. Je ženatý, má 3 děti. V roce 1964 odešel do exilu, od roku 1965 byl zaměstnanec Svobodné Evropy, nakonec jako první redaktor oddělení zpráv. V roce 1995 založil v Hustopečích výrobní společnosti Gemi a Westfalia a později na Moravě firmy Linden a Cromtryck.


Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay