Vydání: 2006/50 Vánoce, vánoce přicházejí, 11.12.2006, Autor: Václav Štaud

Počátky pastoračního působení katolických kněží v zahraničí sahají až do 19. století, kdy ve vlnách emigrantů odcházejících za prací do Ameriky šli s většími skupinami také jejich duchovní. Podobně jako Italové, Poláci nebo Slováci si i Češi v Americe stavěli vlastní kostely, školy a střediska. Přes více než stoletou propast několika generací si proto zachovali nejen jazyk svých předků, ale i určitou národní hrdost, zvyky a hlavně víru. To vše byl nikým neřízený, naprosto přirozený vývoj.

Kdy nastal i v Evropě cílevědomý rozvoj duchovní péče o emigranty?
Až po druhé světové válce. Pohnulo se mnoho hranic, miliony lidí našly nové domovy. Někteří museli odejít z politických důvodů, jiní šli za prací. Válkou zničené Německo potřebovalo obnovu, ale nedostávalo se mužů. Mnoho jich padlo, jiní byli dlouhé roky v zajetí. Pozvání využily tisíce chudých křesťanských dělníků hlavně z jihu Evropy – Itálie, Portugalska, Španělska, Jugoslávie. Za prací na Západ odešlo také mnoho Poláků a rovněž lidé z muslimských zemí: Turci, Kurdové... O „gastarbeitry“ se zpočátku nikdo nestaral, měli malé mzdy, žádné zázemí. Byli nevzdělaní, často velmi strádali. Fyzicky i duchovně. Předpokládalo se totiž, že přicházejí na jeden, dva roky, jenže oni zůstali. Potřebovali pomoc.

Mezitím ale přišla vlna poúnorových emigrantů...
Většina Čechů směřovala do USA, Kanady, Austrálie. Ale i v Německu a Rakousku, kde čekali v uprchlických táborech, jich mnoho zůstalo. Tehdy před nebezpečím – často i života – od nás prchali také kněží nebo mladí muži, kteří své povolání ke kněžství nemohli svobodně realizovat zde. Ti pak studovali v římském Nepomucenu. Mezi ně patří například otec biskup Esterka. Postupem času se tak v cizině ocitlo několik desítek českých kněží a mohla začít systematická pastorace našich exulantů. K centrům pomoci krajanům patřil nejprve Londýn a pak hlavně Mnichov s redakcí Rádia Svobodná Evropa. Tam se shromáždila skupina vzácných lidí, kteří pomáhali ostatním krajanům. Redakce pořádala různá setkání a pro naše katolíky (nejen v Německu) vysílala bohoslužby v češtině a slovenštině. Na všem, včetně liturgického zpěvu, se podíleli i emigranti, kteří třeba ani nebyli praktikujícími věřícími a do církve se teprve pozvolna zařazovali.

Českým emigrantům se hodně věnoval kardinál Josef Beran. V čem především spočívala jeho pomoc?
Když byl v roce 1964 internovaný pražský arcibiskup Josef Beran jmenován kardinálem a vzápětí komunisty vyhoštěn, došlo k významné kvalitativní změně v péči o naše rodáky. Pan kardinál využil svého vlivu, aby z Říma krajanům co nejvíc pomáhal. Absolvoval velkou pastorační cestu do USA, navštěvoval jednotlivé komunity, pomáhal zakládat české misie. Pro naše poutníky v Římě zakoupil dům Velehrad a svěřil jej salesiánům. Založil stejnojmenný spolek Velehrad, který měl za úkol spojovat všechny české duchovní správy v zahraničí a pomáhat jim. Velmi aktivně si v této oblasti počínal také kardinálův sekretář otec Jaroslav Škarvada, jenž pomáhal mnoha českým farnostem v Evropě i za oceánem a po smrti kardinála Berana byl pověřen – posléze jako biskup – pastýřskou péčí o krajany ve světě.

Jak bylo konkrétně řízeno zakládání misií?
To nebyl řízený proces. Zakládání jednotlivých komunit probíhalo víceméně „zdola“, bylo přáním prostých věřících. Přispěla k tomu také druhá vlna emigrace po roce 1968. Lidé sami hledali společenství, s jehož pomocí by překonávali problémy i stesk po domově. Nikde nezněl český zpěv tak živě a upřímně, jak o vánočních bohoslužbách v krajanských společenstvích uprchlíků. České misie plnily i určitou funkci sociální. Emigranti často neznali cizí jazyky, nedokázali se orientovat v předpisech, trpěli osamělostí. Hledat pomoc u církve bylo součástí přirozeného řešení jejich problémů.

Nejživější české misie byly v Německu?
Řekl bych, že ano. V 70. a 80. letech minulého století se čeští katolíci scházeli k bohoslužbám, různým setkáním i oslavám ve 25 německých městech, menší oázy věřících vzpomínaly na rodnou zemi a vzájemně se posilovaly také v Rakousku, Švýcarsku a dalších zemích. To vše bylo podmíněno obětavostí mnoha českých duchovních. Například Alexander Heidler a Karel Fořt vykonali velké dílo v okolí Mnichova. Zpočátku třeba vyhledávali v telefonním seznamu česká jména a osobně zvali k bohoslužbám a setkáním krajanů. Podobně aktivní byl otec Pavel Kučera v uprchlickém táboře v Zirndorfu a v Norimberku nebo P. Karel Wortner, který rozvinul českou misii ve Frankfurtu nad Mohanem. Měla celkem pět bohoslužebných míst – Frankfurt, Mannheim, Wiesbaden, Hanau a později také Kolín nad Rýnem. Ve společenských akcích nechyběly přednášky, poutě, besídky, ba ani hodně velké krajanské plesy. Poutním střediskem všech Čechů v Evropě se stal Ellwangen, město posvěcené nedobrovolným pobytem svatého Metoděje.

Co se změnilo po roce 1989?
Téměř všechno. S pádem komunismu nastal v krajanském životě českých misií zlom. Kdo si v cizí zemi nezvykl, nezapustil nové kořeny, ten se vracel domů. To platí i o starých kněžích, toužících očekávat vzkříšení v rodné zemi. A lidé, kteří v cizině zůstali, nyní do České republiky pravidelně jezdí. Tam si v kontaktu se svými blízkými i při bohoslužbách oživují rodný jazyk a spolkový život v české misii už nepotřebují. Mnoho starších emigrantů zemřelo a nová generace se většinou v Německu asimilovala. Nemůžeme jim to mít za zlé. Tato země je ochotně přijala, pomohla jejich rodinám, když jim bylo nejhůř, a ekonomická situace většiny z nich je také víceméně dobrá. Na český původ proto pomalu zapomínají. Postupně tak zanikala jedna česká misie po druhé. Naposledy letos v červnu farnost norimberská po návratu preláta Kučery do vlasti. Je to smutné, ale nezbývá, než se s tím smířit.

Tuto situaci jste už důvěrně poznal...
Ve Frankfurtu jsem vystřídal odcházejícího otce Jana Holase. V tamní databázi bylo přes tři tisíce členů české katolické farnosti. Napsal jsem tedy osobní dopis přibližně do 1500 rodin, všechny pozval k účasti na duchovním a společenském životě naší pospolitosti. A víte, kolik jich odpovědělo? Jen asi padesát. Přitom jsem od nich nežádal vůbec nic, naopak jsem jim zcela zdarma nabídl odběr krajanského věstníku Hlas svatých Cyrila a Metoděje a našeho farního časopisu. S mnohými jsem se setkal i osobně, nezávazně s nimi pohovořil, velmi opatrně jsem se snažil je získat. Někteří slíbili – a stejně většinou nepřišli. V loňském roce nastala chvíle přiznat si, že výsledek neodpovídá vynaloženému úsilí, a vrátit se k práci mezi moravské věřící. I když řada krajanů, kteří zůstali, nesla rozhodnutí německých i našich biskupů o zrušení českých farností těžce. Zůstává už jen jediná česká misie v Mnichově, vedená P. Bohuslavem Švehlou.

Měla vaše sedmiletá mise ve Frankfurtu vůbec nějaký smysl?
Práce jsem měl navzdory uvedeným okolnostem stále dost. Sloužil jsem totiž nejen těm několika desítkám věrných, ale často jsem zastupoval i v misiích okolních, které už svého kněze neměly. Byl to náročný život na cestách jihozápadem Německa, s poznáváním stále nových lidí. Na území velkém jak celá Morava jsem navštěvoval i jednotlivé rodiny krajanů, především staré a nemocné, všechny, kteří o to projevili zájem. Nejednou mě čekalo 200 kilometrů jízdy ke mši svaté třeba jen pro dvacet českých katolíků. Radostnější pak byla pomoc při pastoraci v komunitách slovenských.

Co bylo na vašem německém působení posilující?
Nové a krásné bylo především poznání síly mezinárodní katolicity. Frankfurt je rušné velkoměsto se 180 tisíci cizinců 160 národností. A ne všechny jsou tak duchovně vlažné jak my. V diecézi působilo vedle naší české ještě 21 cizojazyčných farností. Nejvíce Evropanů bylo z Itálie, pak Poláci, Chorvati, Španělé, Portugalci, Maďaři, Slovinci, zmínění Slováci, dost bylo také Ukrajinců. Ve společných anglicky nebo francouzsky hovořících farnostech se zase sdružovali Filipínci, Indonézané, Korejci, Vietnamci, Japonci, Indové a mnoho dalších. Všichni vedli bohatý duchovní život. Tyto neněmecké farnosti organizovaly také společné akce. Scházeli jsme se například o svatodušní vigilii nebo několik dnů nato při mši svaté a průvodu při oslavách Božího těla. Během bohoslužby zaznělo třeba patnáct různých jazyků, každý národ se prezentoval typickým zpěvem, některé „exotické“ i liturgickým tancem. Místní biskup, který sídlí v Limburgu, takovým integrujícím katolickým akcím velmi přál. Podobná mezinárodní společenství jsem ale zažil a velmi oceňoval také v Kolíně, Špýru a dalších městech.

Jakou pozici mají katolíci v Německu?
Za sedm let jsem poznal řadu rozdílů mezi působením církve u nás a v Německu. A ověřil si, že také za našimi západními hranicemi pokračuje proces sekularizace. Hlavně mládež ztrácí s církví kontakt. Je totiž doslova zahlcena konzumem, nabídkou nejrůznějších atraktivních možností prožití volného času. Nezajímají je umělecké ani jiné duchovní hodnoty, cizí je jim i politika. Na prvním místě je využití volného času, sport a zábava, vyjadřovaná hojně užívaným slovem „Spassgeselschaft“. Německá církev se snaží tento trend změnit. Její výhodou je, že má ve společnosti větší kredit, než je tomu u nás. Křesťanské hodnoty uznávají většinou i lidé, kteří žádnou víru nepraktikují. Také ekumenické snahy o přátelství a pomoci mezi katolíky a evangelíky jsou dál než u nás. Západní Německo navíc nepoznamenala desetiletí komunistického vymývání mozků, takže tam lidé přistupují k církvi bez předsudků.

Co německá církev na rozdíl od naší může lidem nabídnout?
Německé diecéze mají přibližně pětinásobek placených zaměstnanců než české. Kněží je také málo, ale pomáhají jim vzdělaní, dobře připravení laici. V každé farnosti je i mnoho těch, kdo se silně angažují naprosto bezplatně. Církev tak může nabízet hodnotné trvalé programy pro mládež, maminky, seniory i všechny ostatní vrstvy věřících, pro hledající i vzdálené. Pomáhat zájemcům růst duchovně i společensky. Farnosti umí vyjít ven z kostelů, což se ukazuje jako velmi dobré. Příkladem mohou být farní dny o slavnosti Těla a Krve Páně nebo o jiném svátku, když je volno. Po dopolední bohoslužbě lidé nejdou domů, ale na zahradě, stadionu nebo jiném vyhrazeném místě celý den hodují a vzájemně se baví, utužují přátelství. Dobré vzájemné vztahy, ochota si pomáhat jsou nejvýmluvnějším svědectvím o církvi navenek.

---

P. Pavel Hověz se narodil v roce 1954 v Brně, kde také přijal kněžské svěcení. V červenci 1996 byl biskupem Vojtěchem Cikrlem vyslán spravovat českou misii ve Frankfurtu nad Mohanem. Po návratu se v listopadu 2005 stal farářem v nově vzniklé farnosti Brno-Lesná. Své zkušenosti z Německa uplatňuje při organizaci místního aktivního duchovního centra, které si věřící na sídlišti s 25 tisíci obyvateli po pádu totality sami vystavěli.