Pouť je modlitbou sama o sobě

Vydání: 2010/7 Cizinci u nás, 10.2.2010, Autor: Jan Mazanec

Možná právě v době hrozivého nárůstu automobilismu může řadu lidí oslovit poutník, který absolvuje tisíce kilometrů pěšky. Není to nějaký mladý romantický bloudivec, ale téměř 70letý kněz: P. František Lízna. Jeho zatím poslední poutí byla loni cesta do italské Sieny ke sv. Kateřině Sienské. Z cesty do španělské Compostely a ukrajinského Chersones vyšly knižně jeho poutní deníky – druhý z nich s názvem „Šel jsem však vytrvale“ (Cesta 2008) zvítězil v loňském prvním ročníku ankety Katolického týdeníku Křesťanská kniha.

Měl jste k poutím „předpoklady“ už v mládí – třeba že jste se rád toulal?

Ne. Neuznávám příliš bezcílné chození anebo pouť jen jako sportovní výkon. Pouť je pro mě vždycky čin, ke kterému jsem tažen nějakou vnitřní silou. Nikdy jsem si nemyslel, že budu v životě takhle putovat.

Ani jste v mládí nenavštěvoval poutní místa?

To ano a jsem vděčný svým rodičům, že mě brali například do Jaroměřic u Jevíčka, na Velehrad nebo na Svatý Hostýn, který mám dodnes velmi rád. Těšíval jsem se tam a v mládí jsem poutě absolvoval i proto, že jsem potřeboval řešit osobní problémy. I v době totality, kdy se poutím nepřálo, jsem rád přespával na poutních místech – třeba v Turzovce, která mě dodnes fascinuje, u paty kříže v Hlubokých Mašůvkách nebo v Římově, kde je u křížové cesty sousoší tří spících apoštolů – Petra, Jana a Jakuba. Dneska říkám, že jsem asi tehdy spočinul u hlavy sv. Jakuba, který si mě oblíbil a nedávno mě zavolal na pouť do Compostely.

Jaký byl motiv vaší první poutě?

Když jsem byl za komunistů ve vězení, byl zavřený také undergroundový zpěvák Charlie Soukup. Hovořili jsme spolu přes zeď, aniž jsme na sebe viděli. A on mi jednou povídá: „Dlouho jsem trpěl astmatem. Chtěl jsem tu nemoc pokořit svojí silou, kterou jsem dal najevo tím, že projdu celou republiku pěšky. Šel jsem, a astma ustalo.“ Jeho vnitřní síla mi byla sympatická. I já jsem se po propuštění z vězení rozhodl projít pěšky republiku, ale spíš jako projev vděčnosti za to, že jsem přežil kriminál.

A motivy k dalším poutím?

Vždycky to bylo něco, co mě tam i proti mé vůli táhlo, podivná shoda okolností. Mám výhodu celibátu, neumím si představit, že bych chodil na dlouhé poutě a měl ženu a děti. Také jsem oproštěný od příklonu k pohodlnosti, nemusím mít čistou postel. Nebojím se přepadení, jestli přijde, bude v režii Boží. Navíc mám s Bohem takovou smlouvu, že kdybych začal dělat ostudu církvi, ať mě radši povolá k sobě.

Proč radši putujete sám?

Chci prožít ticho, mlčení a samotu. Hromadným poutím příliš nerozumím. Bojím se davových záležitostí a chvatu, kdy je i na duchovní věci vyměřený přesný čas. Když jdeš sám, objevíš věci, které v davu přehlédneš. Najednou si vážíš každého stromu, kde se můžeš schovat před sluncem. A když jsi celý den sám, je pro tebe velký dar každé zvířátko, i pavouk v prachu cesty. Jsi šťastný, když se probudíš a na větvi nad tebou píská malý ptáček. A naopak ti v krajině ostřeji vyvstanou cizorodé věci a rušivé elementy – třeba nesmyslně obludné stavby. Nebo vidíš hrůznost auta, které do tvého ticha hučí, svítí, kouří a řítí se kolem tebe a může tě zabít.

Na co myslíte, když jdete celý den sám?

Snažím se oprostit od vlastních prožitků, sebelítosti a zahledění do sebe. Je lepší rozmlouvat s Bohem než sám se sebou. Nebo stačí přemítat – třeba o tom, co dělají ti, které mám rád, a těšit se na nějaké společenství. Není potřeba mít příliš mnoho myšlenek, stačí jedna, anebo vzpomínat na jednoho člověka – to jsem dělal pomocí lístečků se jmény, které jsem každý den losoval. Důležitá je jednoduchost, kupříkladu na Ukrajině jsem se v horku a na rovinaté krajině už nemohl modlit, a tak jsem třeba jen chvílemi vyslovil jméno „Ježíš“. Na poutě jsem si nebral breviář, jednak by to byla zátěž a jednak si říkám, že pouť je modlitbou sama o sobě. Osvědčilo se mi mít během dne jeden pevný bod – to byly tři hodiny odpoledne, kdy jsem přerušil chůzi a pomodlil se litanii k Božskému srdci Páně.

Míváte nějaké silné, mystické prožitky?

Nevzpomínám si. Obecně neprožívám sladkost z blízkosti Boha nijak emocionálně a při svých modlitbách necítím z Boží strany žádnou „odezvu“, skoro jako bych mluvil do zdi. Ale poslední roky mě spíš inspiruje Kristův kříž, obrazně řečeno se snažím ponořit do Kristových ran. Silný prožitek jsem však cítil loni, když jsem došel do italské Sieny, do chrámu, kde je jako relikvie lebka svaté Kateřiny Sienské. Přišel jsem večer, byl jsem unavený a nevěděl jsem, kde kostel je, přesto jsem se sebral a někudy šel a jako zázrakem jsem k němu došel – druhý den jsem pak zjistil, že jsem šel tou nejkratší cestou. Každopádně nemá smysl silné prožitky očekávat. Jako mladý jsem přespal v Turzovce a toužil jsem, abych měl nějaké mystické sny. Jenže pak se mi v noci zdály věci, které měly do zbožnosti dost daleko.

Máte i negativní zážitky, třeba strach?

Strach ne, ale v Portugalsku jsem zažil velkou úzkost. Bylo horko, vesnice nikde na obzoru a měl jsem velkou žízeň. Uslyšel jsem řeku a šel se k ní osvěžit. Jenže jsem se k ní nemohl dostat – všude byly drátěné ploty. Je to hrozný pocit, mít vodu nablízku, ale nemoci se napít. Začal jsem zvracet, měl jsem žaludeční křeče, zalil mě pot – myslel jsem, že jsou to moje poslední minuty. Zažil jsem silnou tíseň, jako by se na tom místě stalo něco zlého, nějaká tragédie. V cíli mívám většinou zvláštní smutek z toho, že to ještě není konečný cíl. Ten je až v nebi.

Někteří věří, že poutní místa jsou „promodlená“, ale právě proto je tam zároveň silné působení Zla.

Ano, tuhle zkušenost mám z mariánských poutních míst. Blížím se k nim a najednou ztratím cestu, změní se počasí, jsem nazlobený a unavený, hlavní kostel je zavřený – to se mi stalo například v slovenské Levoči. Právě proto, že ďábel zřejmě brání lidem chodit na mariánská místa, lze na nich získat hodně milostí.

Co říkáte na bolestivé formy zbožnosti, když někdo jde na poutní místo bosý po ostrých kamenech.

Mám známého, který chodí bosý na Turzovku – a někdy jde i v zimě. Jsem však opatrný, abych to příliš obdivoval, i když třeba v jižních zemích jsou takové kající úkony běžné. Nelze je ale brát jako pravidlo. Důležité je, aby se děly ve skrytosti. Přehnaná krutost k tělu není dobrá.

Cítíte na sobě nějaké duchovní „plody“ poutí?

Nevím, jestli je cílem něco na sobě cítit. O sobě můžu jen říct, že moje nemoc – rakovina prostaty – se zastavila a nezhoršila. Mohl jsem být mezi chudými, nezajištěnými, být v nejistotě… Snad mě to dále přiblíží těm, kteří tento pocit necítí jen dva měsíce jako já při pouti, ale třeba celý život a nemají moc možností to změnit. Možná by moje mezinárodní poutě mohly být i důkazem toho, že Evropa vyrostla na základech křesťanství, které jako jedno z mála náboženství pochopilo důležitost oběti. Generální představený jezuitů mi v reakci na můj pozdrav z poutě napsal, že případný užitek a požehnání z mého putování přinese teprve budoucnost. Každopádně věřím, že co zažiji na pouti, kde mám čas to prožít, se mi nějak promítne i do dalšího života. Jen mi začíná trochu vadit zájem novinářů o moje poutě. Na druhé straně jsem už dostal dopisy od lidí, kteří se vydali pěšky do Compostely právě na základě vydání mého deníku Musím jít dál – a upřímně přiznám, že mě to velice těší.

Jaké vlastnosti by měl mít poutník?

Když ponechám stranou praktické věci, jako dobré boty atd., tak určitě odvahu být sám. Neměl by moc plánovat, spíš nechat prostor Duchu. Měl by být skromný, měl by mít otevřené oči i srdce a být oproštěn od věcí, které ho svazují. Důležité je také nejít za atrakcemi nebo přírodními nádherami, protože to všechno je pomíjivé.

Zdůrazňujete křesťanské pozadí pouti. Může mít pouť význam i pro nevěřícího?

Po cestě do Compostely jsem potkal jednoho Itala, a když jsem mu řekl, že jsem jezuita, odpověděl mi, že on nevěří a je real atheist – skutečný ateista. Když jsem se ho ptal, proč tedy jde, nevěděl. Rozhodně bych ale motivy takových lidí nepodceňoval, na pouť je táhne něco silnějšího než oni. Dokonce i malíř Salvador Dalí, který měl dost divoký život, nakreslil krásný surrealistický obraz sv. Jakuba a řekl, že tento světec mu dal domov a pocit jednoty jeho otčiny. Já navíc nedělím lidi na nevěřící a věřící, protože všichni jsme děti Boží a máme nesmrtelnou duši, kterou v nás Bůh žárlivě střeží, a každý z nás má jiný úkol. Existuje zajímavá teorie, že každý má při svém narození jinou startovací čáru – jeden se obrazně řečeno narodí z + 50 body a druhý s – 20 body. Ten první je celý život lidmi dáván za příklad slušného a vzorného člověka, ale ustrne a zpohodlní, a když zemře, má už jen + 40 bodů. Ten druhý je vychováván v dětském domově, krade, ale snaží se z toho vystoupit a umírá třeba s – 10 body. Ale o tom ví jen Bůh a jsem přesvědčen, že to umí ocenit.

Plánujete v nejbližší době další pouť?

Ne. Vlastně nikdy jsem žádnou neplánoval. Jen se těším na to, až přijdu do nebe a půjdou mi naproti sv. Jakub a sv. Kateřina Sienská, která mě přivítá polibkem a řekne: „Vážím si toho, že jsi za mnou v tom horkém létě došel.“ Ti svatí, za kterými jsem šel, mi vlastně možná to nebe vyprosí i navzdory všem průšvihům, které jsem v životě udělal. Ze seznamu příchozích poutníků do Compostely mě už nikdo nevyškrtne a možná to bude u posledního soudu důkaz, že jsem snad nepromarnil svůj život bludnými cestami.

Takže pouť je i vaše cesta ke spasení?

To nevím, ale na Zakarpatské Ukrajině mi jeden slovenský misionář vyprávěl příběh. Biskup s řidičem jeli autem na poutní místo a u silnice uviděli starou ženu, jak jde pěšky stejným směrem. Zastavili a biskup jí nabídl svezení. Ona to odmítla a vysvětlila jim to: „Jsem chudá žena, mám prázdné ruce a nemám Pánu Bohu co darovat. Chtěla bych mu tedy darovat aspoň svoje kroky.“ Biskupovi se prý ta myšlenka natolik zalíbila, že vystoupil z auta a šel pěšky s ní.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay