Vydání: 2008/36 Zamřížovaný čas - pohled na vězeňství z druhé strany, 2.9.2008

Přijímací zkoušky na DAMU skládal za přítomnosti Radovana Lukavského. Ten hned rozpoznal jeho vlohy a namísto herectví mu doporučil studovat režii; určil tak profesní dráhu jeho života. A právě Smočkovou režií si později Milan Kundera podmínil uvedení své hry Ptákovina v Činoherním klubu.

Před 43 lety jste spolu s Jaroslavem Vostrým založil pražský Činoherní klub. Jak se vám to tehdy povedlo?
Šedesátá léta byla doba příznivá, ale v podstatě jsme se o to nijak nesnažili – nebylo tu přání skupiny lidí založit si divadlo, ale reakce na výzvu. Na vysvětlenou – na počátku 60. let pojal pracovník ministerstva kultury Miloš Hercík ideu založit na troskách zaniklého Vesnického divadla Státní divadelní studio (SDS). Byly angažovány nadějné mladé soubory, které vytvářely jakési divadelní společenství – jako jeden z prvních do něho patřil již existující Semafor Jiřího Suchého, pak Černé divadlo a Paravan J. R. Picka. Já tehdy působil v Laterně magice, když přišla od Miloše Hercíka první nabídka (1962). A protože jsem nikdy neměl ambice založit divadlo ani mu šéfovat, nereagoval jsem na ni. Za rok, když jsem dokončoval svou první hru Piknik, přišla nabídka znovu a to už jsme se domluvili. Měl jsem volnou ruku vybrat si spolupracovníky a bez váhání jsem oslovil divadelního teoretika Jaroslava Vostrého, kolegu ze studií a šéfa revue Divadlo. Překvapivě souhlasil a přípravy se rozběhly. Vytvořil budoucí vizi divadla a ke spolupráci byl přizván Jan Kačer, který si s sebou přivedl část souboru (hlavně z Ostravy). První inscenací v roce 1965 byl právě Piknik. Kdybych hru tehdy neměl rozepsanou a nabídky nevyužil, Činoherní klub by nevznikl.

Jako autor a později režisér jste této scéně zůstal věrný dodnes. Prožil jste s divadlem i krušné období normalizace.
Jakmile nás přepadli Rusové a k moci se dostala garnitura, která jim vyhovovala, tak všechno, co bylo v naší kultuře úspěšné, zejména v zahraničí, označila za „kontrarevoluční“; to znamenalo pro mnohé „utrum“. Svaz dramatických umělců zrušili, založili nový a v úvodním projevu zhodnotili mé hry – a to byl konec všech dalších projektů. Psát jsem ani nechtěl, v takové atmosféře nebyla chuť ani síla. Naše divadlo bylo ohroženo – zmocnili se ho lidé, kteří s ním neměli nic společného a takřka ho zničili. Mě nevyhodili, a přestože jsem nebyl členem strany, „dovolili“ mi režírovat. Jen vnitřní soudržností několika dobrých členů souboru se nám podařilo přežít nejhorší časy.

Nezamýšlel jste odejít do exilu?
Mé nejhlubší priority byly odjakživa jinde: v osobním životě a v jiných rovinách vědomí. Druhým se mohou zdát směšné a nepraktické, ale pro mě byly a jsou podstatné. Třeba takové to marné tázání po podstatě a smyslu veškerého bytí v nedozírném kosmu. Nejsem si jist, zda jsme na světě hlavně proto, abychom život prožili jen ve vášni politických bojů. Život má určitě ještě další dimenze. Politika, která začínala výhradně ovládat společnost, pro mě nedokázala být tím trvale hlavním. Mé hry chtěly odrážet všechny aspekty lidského bytí, i když uznávám, že ty ryze občanské jsou v jistých chvílích dějin člověku vnuceny jako nejdůležitější.

Ve světě jste po Václavu Havlovi a Pavlu Kohoutovi nejuváděnějším českým dramatikem. V mnoha zemích nastudovali vaše hry, zejména Podivné odpoledne doktora Zvonka Burkeho. Tato postava dosáhla značného věhlasu – měla svůj vzor, nebo byla produktem vaší imaginace?
Lidé v mých hrách jsou jím jen málokdy, nejsou ale nutně kopií konkrétního člověka. Vede vás spíš intuice než rozum. Postava začne žít sama a vy jste prvním divákem toho, co se jí v mysli odehrává. Burke je kvintesencí různých lidí, ale předlohu nemá, leda v mém podvědomí.

V Činoherním klubu byly uvedeny téměř všechny vaše hry (v počtu 7) kromě jediné.
Nejlepší den není hra v pravém smyslu slova, ale volnější útvar – pásmo scének napsané pro plzeňské divadlo i publikum k 50. výročí osvobození Plzně americkou armádou. Sám jsem to prožil a byl to jeden z největších zážitků mého života. Inscenaci potom uvedlo plzeňské Divadlo J. K. Tyla.

Které ze svých her si nejvíce ceníte?
Asi to bude Kosmické jaro – jeho titul je inspirován slavným Kupkovým obrazem. Člověk je součástí všeho, co existuje na zeměkouli i mimo ni, a má v zásadě na víc, než řešit dennodenní pragmatické konflikty. Mnozí lidé si myslí, že jednou se doberou absolutního poznání. Pochybuji. Jsme ve svém vnímání a chápání podstatně omezeni, i když se to při všech závratných výsledcích technické civilizace nezdá. Chci říct, že člověk není jedinou mírou všech věcí, jeho kapacita poznání je limitovaná. Je na zeměkouli a v kosmu jen zdánlivě dominantní.

Vaší dramatické tvorbě předcházely prozaické texty, které nazýváte sondami či záznamy, ale nikdy jste je nezamýšlel vydat. Proč?
Psal jsem si texty pro radost a z určité potřeby. Já odjakživa rád psal, třeba už kompozice na gymnáziu – bavilo mě nějak vyjádřit momenty nebo úseky života. Abych to ale dával do světa, na to jsem nepomýšlel, maximálně si to přečetli kamarádi nebo známí.

Prózy vám přesto souborně vyšly, dokonce měly podíl na prestižní Ceně Karla Čapka, která vám byla udělena v roce 2004. V Laudatiu hodnotil Jan Kolář vaši literární spřízněnost – viděl ji v zájmu o malého člověka, v laskavosti soudu nad jeho selháním...
Byly to víceméně situační sondy a spojitost s Čapkem je čistě vnější, cena tím není podmíněna (spisovatel Günter Grass ji dostal za celoživotní dílo). Malého člověka vědomě nepěstuji. Například ve hře Kosmické jaro je celá škála lidí – od primitivů až k těžce dostupným úvahám umírajícího starého pána. A ten v mých očích malým člověkem rozhodně není.

Jako režisér se neobracíte ke klasikům zády a nepohrdáte českými dramatiky 19. a začátku 20. století. Čím vás inspirují?
Napsali spoustu myšlenkově skvělých her. Reflektovali tehdejší svět, který my samozřejmě nepamatujeme, ale máme o něm informace a velmi si ho idealizujeme. Je humorné zjišťovat, že svět se nepolepšil. Je to pořád stejný boj mezi poctivostí a nepoctivostí, mezi švindlem a mravním chováním. Mám například stále raději Štecha; v minulých desetiletích byl opomíjen, protože v době nesoukromého podnikání jsme jeho motivaci příliš nerozuměli. Jako současný dramatik promluvil až po letech, kdy už se společnost mohla více chovat jako kdysi. Myslím, že jeho David a Goliáš je jedna z nejživějších komedií na společenské téma, co máme k dispozici.

Václav Štech také říká: „Jsme tak otráveni a žijeme ve stálých trampotách národních, společenských, politických, ba i hmotných, že pokládám za povinnost všech starati se o osvěžení českého života humorem...“ Dnes jsme na tom podobně – jsme ale humoru ještě schopni?
Určitě ano. Češi mají sklon spíš se věcem smát – někdy i vysmívat – než je brát smrtelně vážně. A součástí toho je poloha humoru: je to určitá duchaplnost (slovo humor souvisí s vlhkostí, humiditou), která zvlhčuje suchost našeho života a zavlažuje duši. Na druhou stranu si lidé libují v mechanickém humoru – inspirují se třeba groteskami k mechanismu smíchu. Je to ale pouhý recept; klaunové v cirkusu dobře vědí, čemu se lidé zasmějí, a nic při tom neprožívají.

Jednou z vašich úspěšných inscenací v 80. letech v Národním divadle bylo drama Christophera Hamptona Nebezpečné vztahy. Existují i bezpečnější vztahy, než líčí hra? Co vůbec můžeme pro takové bezpečí vztahu udělat?
Recept na takové vztahy nemám. Lidé se sebou zacházejí nebezpečným způsobem, zraňují druhé ve prospěch vlastního já, prosazují se na úkor druhých. Je to otevřená věc, kterou nelze nikam bezpečně a trvale zařadit. Záleží na tom, jakou míru egoismu, či naopak nezištnosti vůči druhým v sobě člověk má, co pro ně dokáže obětovat. A to je proměnná, ne konstanta, protože nesobeckost a sobectví spolu stále soutěží. Dobro a zlo je rozloženo rafinovaně a složitě a člověk se dostává do situací permanentního ohrožení, jemuž se pokouší ze všech sil čelit.

Od mládí vás fascinovala příroda, její moc a síla, i spjatost člověka s vesmírem. Jste schopen zamířit ještě výš?
Jako lidé jsme limitováni. Dobereme se toho, jak vznikl vesmír, ale kde se tam vzalo to, z čeho vznikl, na to už lidský mozek nemá. Je tu určitá možnost, že existuje ještě jiná kvalita. Člověk má potřebu víry, zřejmě tuší – a velice správně tuší. Myslím si, že potřeba naděje je krásná vlastnost člověka.

V dnešní době mluvíme o krizi naděje, věku bez budoucnosti. Je důvod propadat této vizi?
Nemohu lacině říct, že doufám ve zlepšení člověka – je to jako se sněhem: napadne, roztaje a pak napadne jiný, když jsou k tomu podmínky. Jedinec žije příliš krátce, aby se mohl trvale zlepšit. Nevěřím v trvalé a obecné zlepšování – život mě naučil, že je tomu jinak. Jsme vedeni trochu laciným způsobem k existenci dobra. Ono existuje, ale málokdy nabude trvalé převahy v člověku. Ti dobří se většinou projeví od útlého mládí a dobří už zůstanou – jen bohužel neovládají tuhle planetu.

Když se podíváte zpět na svůj život a bilancujete, došel jste v něčem k názorovému posunu, odlišnému chápání toho, co jste prožil?
Asi ano. Jsou určité věci, které tušíte – ač je to zvláštní – už jako dítě. Jen je nedokážete pojmenovat... Třeba omezenost našeho chápání si člověk uvědomí už jako čtyř- nebo pětiletý. Na vteřinu, na mlhavé hnutí chvíle. Chci tím říct, že něco je ve vás zasazeno – a to buď zakrní, nebo se rozvine. Snahou mé tvorby vždy byla touha dobrat se podstaty věcí, pátrat po řádu. Chci ho respektovat, protože je ve všem. Chaos je pouze zdánlivá věc, optický klam. Vesmír má svůj dokonalý a přesný řád.

Ve svém mikrosvětě však člověk hledá radost, potřebuje víru a lásku...
Jistě, láska je nádherná a zázračná věc, to vyznávám. Pokud jde o víru ve formulovaného Boha, je to myslím problém omezeného chápání člověka. Nedobrali jsme se skutečné podoby toho, co bychom chtěli vědět. Sám jsem se mučivě snažil dosáhnout maximální hladiny lidského uvědomění si věcí. Moje víra se možná zastavila na této úrovni.
Připravila Karla Ladwigová

---

Ladislav Smoček(* 24. 8. 1932 v Praze) vystudoval režii na pražské DAMU, pak působil jako režisér v Brně (1957–60) a v Laterně magice (1960–63). Spoluzaložil pražský Činoherní klub, od r. 1967 hostuje v zahraničí. Je autorem osmi divadelních her (Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, Bludiště, Kosmické jaro, aj.), z nichž dvě (Piknik, Bitva na kopci) byly zfilmovány; některé byly publikovány a inscenovány v zahraničí. V r. 2004 byla Smočkovi udělena Českým PEN klubem cena Karla Čapka za hry a krátké prózy a v r. 2006 obdržel Státní cenu Ministerstva kultury za přínos divadlu. Jeho dílo vydalo souborně pod názvem „Činohry a záznamy“ nakladatelství Větrné mlýny v Brně (2002). V současné době L. Smoček režíruje v domovském Činoherním klubu, v pražském Národním divadle, v Divadle na Vinohradech, v Ungeltu a v Divadle J. K. Tyla v Plzni.