26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Postavit se na odpor zabijákům

21. 10. 2014

|
Tisk
|

S islamologem a arabistou Lubošem Kropáčkem o třecích plochách současného islámu a také o zděšení, které džihádisté zanechávají v řadách islámských vzdělanců i prostých věřících.

Vydání: 2014/43 Papež blahořečil Pavla VI., 21.10.2014, Autor: Martin T. Zikmund

Příloha: Perspektivy 21

Slušné muslimy krutost a faleš Islámského státu děsí
Postižená území nejprve propadla chaosu a nepořádkům, které v Iráku vyvolala Bushova invaze a v Sýrii občanská válka. Vlády ztratily nad těmito oblastmi kontrolu. Ve společnosti, roztříštěné do drobných klanových a lokálních frakcí, se rozvinulo soukromé válečné podnikání, které dnes zachycují i reportáže na Youtube. Velkou šanci tu postřehli také moci chtiví radikálové, jakým – jak víme z dějin – dávají vyrůst krvavé převraty. Z oblastí postupně uprchly statisíce lidí, zatímco k místním milicím se přidávali válečníci ze zahraničí, kde jim podobné šance dříve nabízela třeba Al-Káida. Ideo-
vou zástěrku nabídla představa islámského řádu, tedy ideálu, jaký zatím nikde nebyl naplněn. Ke slovu a dílu se dostala chuť po násilí a boji, jak vůči šíitům vládnoucím v Bagdádu a v Damašku, tak vůči Západu, za někdejší narýsování hranic a za dnešní vliv a také proti pokojným jinověrcům i souvěrcům. Svou nenávistnou ideologii tito džihádisté promítli do brutálního tažení pod černým praporem se stylizací Muhammadovy osobní pečeti, kterou prý opatřoval listy cizím vládcům: Muhammad Rasúl (Posel) Alláh. Slušné muslimy tato krutost a zřejmá faleš děsí.
V původní verzi si toto hnutí říkalo Islámský stát v Iráku a Levantě (ISIL). Po válečném úspěchu si název zkrátilo o zeměpisné vymezení, a tak spolu s výrazem „chalífát“ skutečně vyslovilo ambici vládnout sunnitským muslimům. V historické paměti se ovšem tento pojem spojuje jednak s prvními, volenými vůdci Muhammadem založené obce, tedy se vzorem „pravověrných chalífů“ (rášidún), jednak se zlatým věkem islámu v osmém až desátém století. Pouze šíité tuto vizi dějin nesdílejí: v jejich pojetí měl po Muhammadovi stanout v čele jeho nejbližší mužský příbuzný Alí, jehož však starší rané obce zvolili až po třech dřívějších „uzurpátorech“. Po Alího smrti (661) Umajjovci a pak Abbásovci neuznali nároky jeho potomstva. V sunnitském prostředí představu chalífátu spolu s panislámskou rétorikou udržovala ještě slábnoucí Osmanská říše, až turečtí kemalisté zrušili po sultanátu (1923) i chalífát (1924). V naší době myšlenku jako obecnou metu oživily některé militantní islamistické proudy. Nynější samozvaný chalífa Abú Bakr Bagdádí naprosto nesplňuje předpoklady, s nimiž tuto důstojnost spojuje islámské právo a historická tradice.
Kruté počínání takzvaného Islámského státu vyvolalo pohoršení a odpor politických i duchovních představitelů, vzdělanců i prostých věřících prakticky všude v muslimském i širším světě. Vyhlášený „chalífát“ odsuzují jako výsměch a hanbu islámu, čeští muslimové mluví dokonce o barbarství. Rozkurážení, černě zakuklení hrdlořezové z IS přesto rozvíjejí ofenzivní mediální tažení. Šíří triumfalismus i děsivý strach. Vědomě cílí zvláště na frustrovanou mládež, na vykořeněné muslimy, konvertity – spíše k nihilismu než k radikálnímu islámu – a dobrodruhy v Evropě. Lákají je do svého džihádu, a leckdy úspěšně. Někdy pohnutky těchto „mudžáhidů“ dovedeme s hořkostí pochopit, třeba těch, kteří přicházejí z Čečenska. Jinak jde o široké spektrum motivací sociální deprivací, hodnotovým zmatkem a falešnou heroizací násilí stejně jako chutí na čas se kriminálně bavit. Někdy jde o pocit moci, často i o peníze. V každém případě o temné sklony, o nichž vědí všechny náboženské tradice a s nimiž musí nutně počítat také ti, jejichž úkolem je střežit naši bezpečnost.
Krize vyhrocuje rozpory a rozbroje, jež rozdělují muslimy nejen sociálně a politicky, ale i konfesně a ve veřejném životě. Jordánský král Abdalláh II. se v ramadánu roku 2004 pokusil vyjasnit otázku, kdo vlastně je muslim a kdo za rouškou islámu pouze skrývá své neodpovědné chování. V Ammánském poselství, které podepsalo více než pět set padesát významných duchovních autorit z většiny muslimských zemí, byly za islám uznány především standardní sunnitské i šíitské právní směry (mazhaby). Dokument také odmítl kaceřovat ryzí mystiky (súfíje) a konzervativní salafisty. Avšak neodpovědné chování prohlásil za bezvěrectví hodné vyobcování (takfír). Přes dobrou snahu tento dokument téma bohužel neuzavřel. Zůstává živé a nově je rozžhavují i nedávné události.
Ano, poměry se ovšem v praxi liší podle jednotlivých zemí a uskupení. Chybí jediná, obecně uznávaná autorita. Společně sdílené Písmo – Korán – není vykládáno stejně, tradice se leckdy rozcházejí.
Uplatňují se místní autority a školy. Když Turci zrušili chalífát, muslimští činitelé se pokusili řešit situaci volbou nového, nejlépe arabského chalífy. Za tímto účelem svolali od roku 1926 několik konferencí, které se ovšem nedokázaly dohodnout. Islám nemá církevní organizaci a až do této doby nic v jeho dějinách nepřipomíná křesťanské koncily. Nadnárodní struktury vznikly až v moderní době a v moderním duchu. Zaniklý chalífát nahrazuje nejspíše kolektivní součinnost, na níž se mezi lety 1960 a 1971 dohodly vlády zemí s velkým podílem muslimského obyvatelstva. Tehdy založily Organizaci islámské konference; název připomínal snahy z dvacátých let minulého století. V červnu 2011 se přejmenovala na Organizaci islámské spolupráce (anglicky tatáž zkratka: OIC). Sdružuje padesát sedm členských států a vedle stěžejních politických otázek rozvinula činnost různých agencií na způsob OSN. Má stálý sekretariát v saúdské Džiddě a finančními nesnázemi rozhodně netrpí. Silně různorodé složení ale oslabuje její akceschopnost. Srovnejme si jen konzervativní Saúdskou Arábii, šíitský Írán, sekulární Turecko… OIC představuje především politickou
(ne)jednotu muslimského světa. Náboženskou tvář by měla představovat vysoká učení a centra právní autority oprávněná vydávat fatwy. I tato oblast trpí nejednotou a přílišnou závislostí na místní politické moci. Z tohoto úhlu bývá kritizován třeba i jinak prestižní tisíciletý káhirský al-Azhar.
Již jsem uvedl rozdílný pohled na dějiny. Politický spor o vedení obce se promítl do teologie, odlišné spirituality, tradic a některých rozdílů práva. Šíité rozvinuli úctu k imámům z potomstva Alího a Muhammadovy dcery Fátimy. Podle hlavního šíitského proudu se dvanáctý imám skryl a od roku 940 je skrytý smyslové komunikaci, přítomný pouze v srdcích a očekáváních, že se slavně vrátí. Čekání vedlo šíitské duchovenstvo ke staletému opatrnému kvietismu. Před půlstoletím se však tento postoj v Íránu zvrátil do zcela protikladného revolučního aktivismu, jehož triumfálním momentem se stalo vítězství islámské revoluce. Íránské podněty aktivizovaly postupně také šíitské obce v Iráku a Libanonu a spřízněné alavity v Sýrii. Lze se však domnívat, že íránské úsilí o regionální hegemonii tu hrálo a dodnes hraje výraznější roli než společná spiritualita.
Odhaduje se, že muslimové tvoří asi čtrnáct procent obyvatelstva Ruska. V některých konstitutivních útvarech Ruské federace (republikách, oblastech) ovšem převládají. Jejich situace se tu dost různí. Jde třeba o prosperující prostředí (Tatarstán), o otevřený účet (Čečensko) anebo o sud prachu (Dagestán). Mnoho Rusů se obává teroristických hrozeb ze Severního Kavkazu. Na druhé straně mezinárodně politicky i ekonomicky pragmatický Putin dokázal i přes nelibost pravoslavných věřících prosadit od roku 2005 pro Rusko status pozorovatelského státu v Organizaci islámské spolupráce. Na všech stranách se přitom zdůrazňovalo partnerství v boji proti globálnímu terorismu.
Postavit se zabijákům je zákonná, nezbytná sebeobrana i ve smyslu naší víry. Důležitým tématem dialogu dnes není jen účinná ochrana decimovaných blízkovýchodních křesťanů, nýbrž nadále i vztahy k muslimům, zvláště těm, kteří žijí v Evropě mezi námi. Mnozí z nich – někde většina, ale těžko vést statistiku – prošli svým osvícenstvím a přijímají sekulární společnost, často s kritickým pohledem na naše i vlastní morální výstřelky. V dnešním islámu nechybí podnětné práce o potřebném směru etických reinterpretací životních norem v humánnějším duchu. Jejich přenos do praxe bohužel pokulhává. Hovořme spolu o úctě k životu, o svobodě náboženství, o bránění zlu a o naléhavé odpovědnosti věřících.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou