Pořád slyším ty tiché šlápoty ve sněhu

Vydání: 2009/51 Vánoce, 15.12.2009, Autor: Aleš Palán

To, že je Stanislav Zindulka představitelem laskavého herectví, jsem věděl už před naším setkáním. Během něho jsem se přesvědčil, že je představitelem i jakéhosi laskavého lidství. S obsluhou kavárny, kde jsme si povídali, se rozloučil slovy: „A hlavně se do příště nepolepšujte!“ I tady, během těch pár vteřin při placení, stihl rozdat úsměv a vlídnou atmosféru.

Za svou roli v Babím létě jste dostal Českého lva. S Vlastimilem Brodským ve filmu tvoříte trochu nesourodou dvojici penzistů. Váš herecký partner se snaží přibývajícím letům čelit recesí, bojuje s nimi, vaše postava se stáří spíš poddává. Jaký postoj je vám osobně v životě bližší?

Tohle jsou dva extrémy, já bych si vybral něco mezi tím. Stáří musí člověk nějakým způsobem respektovat, ale nelze se jím nechat deprimovat. Ale ono je těžko soudit: někoho potká stáří laskavé, někoho velmi kruté. Nicméně asi platí to, co řekla paní Růžena Nasková: nejlepší způsob, jak zvítězit nad stářím, je nebránit se mu. Samozřejmě že člověka někdy něco zabolí, ale když má možnost pracovat a mít před sebou perspektivu, nebolí to tolik.

Dřív se k starým pánům hercům vzhlíželo. Platí to pořád? Vzhlíží k vám mladší kolegové?

Slovo vzhlíží je takový pozapomenutý termín… Řada mladých herců se ke mně chová velice pěkně a má tendenci se něco přiučit. Není to ovšem takové jako dřív. Pro nás byli staří herci úplné modly, bohové z Olympu. Na nás se dnes takhle nedívají. A asi je to tak v pořádku.

Kdo pro vás osobně byl tím bohem z Olympu?

Mohl bych jmenovat skoro všechny herce staré gardy Národního divadla: Pivec, Plachý, Štěpánek, Höger, Smolík, Pešek, Baldová, Scheinpflugová, Fabiánová a mnoho mnoho dalších. Byly to obrovské osobnosti, když přišly na jeviště, tak tam někdo byl. A oproti dnešní generaci byli technicky skvěle vybavení, měli posazené hlasy, bylo je slyšet, bylo jim rozumět, uměli se pohybovat… Nechci paušalizovat, ale dnes jdete na představení velkého divadla a polovině herců nerozumíte, nedokřiknou, nejsou tam.

Když jste jako začínající herec vzhlížel k pánům hercům, fungovala tam nějaká mezigenerační výměna, nějaké přirozené předávání zkušeností?

Měl jsem štěstí, že jsem je zažil i jako pedagogy na škole; mým hlavním učitelem byla Vlasta Fabiánová. A i jako začínající herec jsem měl kolem sebe vždy dobré vzory; třeba i na oblasti – dnes to jsou herci prakticky neznámí, ale byli to zralí a báječní kumštýři. Zažil jsem ještě partu bývalých kočujících herců – já byl začínající herec, měl jsem sice školu, ale oni měli svou zkušenost a po technické a etické stránce mě toho velmi mnoho naučili.

Funguje takové předávání zkušeností i dnes, nebo je zúženo jen na pedagogický proces?

Funguje, ale jak kde. Souvisí to s talentem – ten v sobě kromě nadání musí zahrnovat i velkou píli, houževnatost a pracovitost. Čím je naopak talent menší, tím víc se těm vzorům a zkušenostem brání; je to takový pud sebezáchovy nízkého talentu.

V Činoherním klubu jste ale v dobré společnosti.

Když jsem před patnácti lety odcházel z Městských divadel, měl jsem i jiné nabídky, ale vybral jsem si tu z Činoherního klubu. Ten mě přitahoval už dávno. Kromě toho, že se tu pracuje se stálým a skvělým hereckým kádrem, neustále se zvou hosté – a to velice výrazné osobnosti: Vašáryová, Bohdanová, Kukura, Kratina…

Činoherní klub tedy zjevně netrpí komplexem malého talentu, když se nebojí zvát velké hosty.

Jsem na Činoherní klub pyšný. Naše divadlo se neuzavírá do vlastního okruhu, ale využívá i kvalit ostatních, soubor se tím úžasně okysličuje.

Vaše herectví pokládám za velice laskavé, humanistické. Musí k tomu člověk dozrát, nebo to souvisí s charakterem osobnosti?

Spíš s  charakterem. Téhle lidské formě herectví říkám pastelové herectví, reprezentoval ho třeba František Smolík. Vím o různých konfliktech, chápu, že život není procházka růžovou zahradou, ale zároveň toužím po harmonii a myslím, že není na škodu ji divákovi přinášet. Ano, svět je někdy strašně zlý a je těžké v něm žít. Když se ale podívám do historie, vždycky najdu světlé síly a silné osobnosti, které dělaly život snesitelnějším. Masaryk říká, že síly zla vždy fungovaly naplno, ale přeci jen se svět díky lidem, kteří se nedali umlčet, pohybuje kupředu a je stále lepší. Věřím této myšlence, na jejím základě se odvíjí i moje práce. Když najdeme příležitost do tmy, která se na člověka valí, trochu posvítit, má to obrovskou cenu. Každá chvíle laskavosti, každá chvíle pohody má svůj význam. Kumšt v tom hraje velkou roli – jistě, musí burcovat, upozorňovat, ale musí mít i tvář laskavosti. Díky tomu se člověk může vracet ke svému původnímu člověčenství, k tomu nejčistšímu ideálu křesťanství.

Masaryk mluvil o drobné denní práci jako naplnění člověčenství, vaše postava Josefa Pumplmě ze seriálu Vlak dětství a naděje je charakterizována zase drobnou denní statečností.

Ona je to trošku pseudostatečnost, on je takový fanfarón, do všeho se vrhne – a znovu dostane po hubě. Ale i tohle je lepší než pasivita a loajálnost.

Je to postava, kterou si člověk musí zamilovat.

Já si ji zamiloval hned, jak jsem četl knížku Věry Sládkové, podle které je film natočen. Dílo mi bylo blízké už tím, že jsem tuto dobu prožíval v podobném prostředí – pocházím z Jilemnice, která ležela na těsný dotek Sudet, kde už řádili ordneři. Tato role mi také jako jistý mezník otevřela nové profesní možnosti, díky režiséru Kachyňovi mě herecky posunula o mnoho schodů nahoru. Říká se, že jen jednou kolem vás jede bílý kůň; když nenasednete, pojede ten pomalejší, a když nenasednete ani na něj, pojede už jen pohřební valach. Kachyňa mi umožnil toho bílého koně osedlat.

Příběh Vlaku se odehrává za války, ve velmi vyhroceném prostředí. Jako by takové těžké období dokázalo divákovi onu lidskost nasvítit líp, než jak je tomu v běžném životě.

Lidské charaktery se obnažují v extrémních situacích, nemusí to být válka, ale nějaká krize, neštěstí, nemoc… To se charakter otevře a najednou v něm najdete něco, o čem jste neměl ani tušení – a to v kladném i v záporném slova smyslu. Kolik statečnosti se během války a totality objevilo u lidí skoro ušlápnutých. Můžu odkázat na Drdův Vyšší princip, kde ten pokorný kantor přijde před třídu a po atentátu na Heydricha prohlásí, že vražda na tyranu není zločinem. Mě zajímají osudy lidí, je to součást mé profese, moje studium. Kolikrát k někomu nemáte dobrý vztah a on se najednou projeví tak, že jen žasnete nad tím, kolik vzácných rysů je v něm ukryto. Sám jsem se mnohokrát poučil, že člověk nemá soudit rychle a předčasně. Přesto negativa někdy převáží, máte ošklivé dny, pochybujete… Ale pak přijde herec na jeviště a vidí, že divák dýchá s ním. Síla, kterou herec do představení investuje, přináší divákovi něco pozitivního. I kdyby to trvalo jen chvíli, má to cenu.

A vám se taková energie vrací zpět.

Nabíjí mě. Mám štěstí, že hraju v představeních velice kvalitních. Třeba v Divadle bez zábradlí běží muzikál Cikáni jdou do nebe a já byl potěšen, když jsem poznal tuhle branži mladých muzikálových herců. Nevážím si jen těch velkých zralých osobností, ale i poctivých mladých talentů. Dřív jsem měl ve svém srdci nádhernou galerii starých mistrů, ale všichni mi odešli a já sám teď patřím k těm nejstarším. Tak jsem si je nahradil jinou galerií – právě těch mladých herců a hereček. Věřím v jejich perspektivu, a tudíž věřím v perspektivu divadla. Do divadel jako diváci většinou přicházejí ženy, nebýt žen – a tím jim skládám poklonu – bylo by to s kumštem špatné, protože koncerty, divadla, i výstavní síně plní zejména ženy. Muži jsou víceméně doplňky. V hledišti sedí radostné, psychicky připravené ženy a vedle nich trošku nadurdění mužští, kteří zrovna přišli třeba o fotbal. V divadle zasednou s myšlenkou, že to nějak vydrží… A během představení vidím, jak jim maska padá, uvolňují se a na jeho konci jsou stejně rozzáření jako ty ženské.

Ve filmu jste hrál dvě postavy kněží: v Klíčku vyšetřovaného faráře a v Bumerangu přímo konkrétní postavu – opata Heřmana Tyla.

Velice jsem si té možnosti považoval, i když to byla jen malá role. Poctivých kněží, kteří skutečně věří v Boha, si ohromně vážím a mám mezi nimi velmi blízké přátele. Mají v sobě hlubokou víru spojenou s přemírou tolerance.

V příbězích kněží za minulého režimu je skryt silný protikomunistický étos.

Tyhle příležitosti vítám i proto, že na bubínek tohoto étosu je třeba neustále bubnovat. Lidi mají krátkou paměť a pořád ještě nedostatek informací. Komunismus je příšerné zlo. Masaryk byl demokrat se silným sociálním cítěním a věděl, že kapitalismus je poměrně krutý systém. Přesto tvrdí, že i ten nejhorší kapitalismus je lepší než nejlepší komunismus.

Hovoříme o laskavosti a náš rozhovor vyjde o Vánocích…

Kdy jindy hledat intenzivní světlo než v době kolem Vánoc? Nemluvím pochopitelně o světlech, kterými jsou ozářeny obchodní domy, ale o vnitřním světle každého člověka, o odkazu původního křesťanství – perspektivy, víry a odpouštění. Člověk by měl umět odpouštět. Právě ti, kteří nejvíc trpěli, o odpuštění vědí nejvíc a dokážou ho naplňovat; naopak ti, kterým se nic nestalo, mnohdy hřímají o pomstě. Lidé, kteří prošli peklem fašistických koncentráků a komunistických lágrů, ti, kteří přežili holokaust, jsou sice nesmiřitelní, ale vědí, že v nenávisti se žít nedá. Ta sežere hlavně vás samotné. Pro mě byly Vánoce vždycky svátky duše – a to už od dětství. Pocházím z hor, vzpomínám na zasněžené chvíle, světlo svíček ze hřbitova a z oken bytů, která se v podvečeru rozsvěcovala. V člověku se náhle uvolní tolik pocitů… A i když některá naše předsevzetí, která si v těchto dnech dáváme, netrvají dlouho, stejně mají svou cenu.

Alespoň na ty tři dny…

Vánoce přináší úžasnou možnost sebezpytu. Vždycky si rád zajdu do voňavého kostelíčka poslechnout koledy, pořád slyším ty tiché šlápoty ve sněhu…

Pro někoho jsou ale i Vánoce vyhroceným obdobím roku.

Nelze popřít, že Vánoce rozžehnou často i louče smutku. Člověk je chce trávit v kruhu nejbližších, ale jak stárne, ztrácí je. Vzpomínám si na jedno setkání s Otou Sklenčkou. Popřál jsem mu krásné Vánoce a on odpověděl: „Víte, co by mi nejvíc pomohlo? Kdybyste mi popřál, aby byly ty Vánoce krátké. Všechny své blízké jsem ztratil a Vánoc se bojím, jsou pro mě obdobím bolavých vzpomínek.“ Ale i ty bolavé vzpomínky v sobě mají určitou laskavost. A smysl.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay