Pořád jsme takový zvednutý ukazováček

Vydání: 2011/38 František Vaňák, 14.9.2011, Autor: Alena Scheinostová

Sedm někdejších studentů Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty si v litoměřickém svatoštěpánském dómu připomnělo padesáté výročí kněžského svěcení. V přátelské atmosféře u slavnostního oběda se pak odbýval následující rozhovor, do nějž vstoupili emeritní kanovník Metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze P. JIŘÍ SKOBLÍK (JS), administrátor v Klecanech P. PAVEL KUNEŠ (PK), farář v Rovensku pod Troskami P. FRANTIŠEK KOCMAN (FK) a trvalý jáhen u sv. Petra a Pavla v Brně JAROSLAV VAŠÍČEK (JV). Nad velkým menu a fotografiemi ze studií došlo na vzpomínky ze semináře, ohlédnutí za Pražským jarem i na úvahy o kněžském povolání před půlstoletím a dnes.

Co vás v roce 1956, uprostřed tuhé totality, vedlo k tomu, že jste vstoupili do semináře?

PK: Byli jsme mladí a dětství jsme prožili v praktickém katolictví. Ani naši rodiče, ani my jsme nepochybovali, že záhy dojde ke změně poměrů, že „to musí brzy prasknout“. A v roce 1953 umřel Stalin, takže po Chruščovově odhalení Stalinova kultu osobnosti v roce 1956 došlo k určitému uvolnění. Do té doby brali vždycky jen dvacet bohoslovců, ale nás přijali do prvního ročníku třicet.
JV: V Brně jsme dostali od jezuitů z Říma pokyn, abychom využili všech možností, i když třeba nejsou ideální. Proto jsme se začali hlásit i my, co jsme do té doby byli zablokovaní – kromě mě třeba ještě Václav Hlouch, synovec biskupa Hloucha, nebo Josef Havlát. Ale pak na nás časem zase na všechny něco našli. Jožina Havláta vyloučili z druhého ročníku. Napsal tenkrát básničku „Vezmem na vás cepy, mlaty, vyženem vás dukelskými vraty“, oni to našli a byl z toho malér – dostal za to osmnáct měsíců. Když byl souzený, držel předseda soudu řeč, jak budeme ta beztřídní společnost a že nebudou potřeba peníze. A jestli prý chce obžalovaný k tomu něco dodat. A Jožin řekl, že tedy nebudou potřeba ani peněženky. A tak se všichni chlemstali, i ti estébáci.
JS: Ale ještě musíš dodat, že předtím Havlátovi vytloukli všechny zuby.
JV: Po čtvrtém ročníku vyloučili i mě. Mám doma ještě schovaný příkaz k domovní prohlídce. Naštěstí jsem tušil, že se něco děje, a tak jsem domů poslal nerozřezanou knížku, byl to myslím Joel, a s ní v dopise upozornění, aby si přečetli zvlášť tu a tu kapitolu. Do té jsem vložil malinký lísteček, aby všechno, co je napsané na stroji, zničili. Tak to naši všechno spálili – na balkoně v zavařovacím hrnci.

Jak vzpomínáte na dobu studií?

PK: Rektor našeho semináře František Panuška měl denně na naši výživu šest korun sedmdesát! Ale když jsme jezdili na všelijaké brigády – jednotit řepu, vybírat brambory, uměli jsme nakonec všechny zemědělské práce – přinášeli jsme často všelicos domů jako naturální mzdu. Brambor nám dovolovali vzít i celý košík.
JS: Jednou jsme taky pracovali na sousedním poli s vězenkyněmi. Ty z toho musely mít strašnou legraci, že vedle nich dělají faráři!

Jednoduché to nebylo ani s vaším svěcením…

JS: V únoru 1961 zemřel pražský světící biskup Antonín Eltschkner, ještě světil jáhny, ale byl na tom už tak špatně, že mu při obřadu museli vyměňovat pod mitrou mokrý hadr. Takže v červnu nás už světit nemohl. Nakonec se toho ujal biskup Eduard Nécsey z Nitry.

Rok nato přišel Druhý vatikánský koncil a po něm jedna novota za druhou. V pražském kostele sv. Václava se například pod vaší patronací, otče Pavle, začaly koncem 60. let hrát rytmické písně.

PK: To jsem ale nepřišel s žádnými novinkami, jen jsem nezavřel dveře před tím, co bylo ve vzduchu. Když si mládež začala zpívat tyhle krásné písně, proč by si je neměli zpívat v kostele? Takže jsem jim jen umožnil, aby to, co dělají kdekoli s takovou radostí, dělali při mši. Nějaké hlasy byly samozřejmě proti, nová věc se ale nakonec vždycky prosadí, i když s tím bohužel bývá i nějaké to trápení.

Jako třeba další novinka uplynulého půlstoletí, také spojovaná s vaším jménem – dětské mše?

PK: V Plzni, kde jsem byl po vysvěcení spolu s Jiřím Skoblíkem kaplanem, jsem míval u františkánů večerní mše. Chodila tam jedna rodina, měli malou holčičku a ona na mě nahoru na kazatelnu vždycky tak nábožně koukala, že se mně jí zželelo a začal jsem k ní promlouvat. Od té doby mám při každé mši také něco pro děti.
JV: Také v Brně na Petrově bývají mše pro rodiny s dětmi, mají zde i svůj sbor, zpívají si svou muziku… Po evangeliu si jáhen odvede děti do kaple, kde pro ně má kázání, a vracejí se, když celebrant skončí s kázáním pro dospělé. Na co se děti těšívají, je Otčenáš: to jdou, chytí se spolu za ruce a rodičům pak zanesou pozdravení pokoje.

Díky dětským kázáním jste se, otče Pavle, dostal v roce 1968 i do redakce tehdejších Katolických novin. Jak na tuto dobu vzpomínáte?

PK: V tom roce jsem přišel jako kaplan do Prahy ke sv. Ignáci. P. Vladimír Rudolf, který se novin ujal v příznivější atmosféře kolem Pražského jara, se to dozvěděl a přizval mě do redakce, abych dělal dětskou rubriku. Ta obsahovala pravidelné soutěže a články, autorské povídky i překlady, kreslené seriály. A také homilii na evangelium příští neděle – a k tomu jsem oslovil další kněze: Jiřího Reinsberga, Jana Rybáře, Zdeňka Vodičku a Vladimíra Bendu, a pravidelně jsme se střídali. Každý týden jsme se při tvorbě novin scházeli v redakční radě. Bylo nás šest a byla to nejlepší spolupráce, jakou jsem zažil: každý měl touhu prospět dobré věci, každý rád ustoupil, když viděl, že to bude k dobrému. A to jsme směli mít jen čtyři strany! Ze třiceti tisíc výtisků jsme se asi za tři měsíce vyšplhali na sto šedesát tisíc – protože jsme najednou mohli psát, co lidi opravdu potřebovali. Až v roce 1970 si nás pozval na kobereček Český úřad pro tisk a informaci a ukázal nám jeden náš výtisk celý červený, protože v něm našli 96 protinormalizačních chyb, a řekli: „Pánové, uznáte, že takhle nemůžete pokračovat.“ Tak jsme řekli: „No, to uznáváme,“ a šli jsme domů.

Po roce 1990 jste pak spoluzakládal křesťanské televizní vysílání. Jaké to bylo?

PK: Hrozně těžké. Přišli jsme do naprosto protikřesťanského, nepřátelského prostředí – křesťanské vysílání vlastně nastoupilo v programu místo tzv. stranického vzdělávání. Navíc jsme to neuměli, a protože tehdy ještě nebyly počítače, všechny doklady se vypisovaly ručně. To byla šílená práce. K tomu jsem měl ještě farnost s deseti kostely… Křesťanské vysílání jsme zakládali s evangelickým farářem Michalem Otřísalem a v zásadě jsme se shodovali. Do jaké míry jsme si důvěřovali, dokládá tahle příhoda: Jednou televize natočila dokumentární film o Janu Husovi a chtěli po naší redakci posudek. Tak jsem poctivě napsal, co si myslím, že ten film za moc nestojí. A oni šli za Otřísalem, jestli by to tedy neposoudil ještě on. Michal jim řekl, že vyjádření redakce jsem už napsal já a že je to tak pořádku. Ale když naléhali dál, vzal tužku a to moje vyjádření podepsal, ani to nečetl.

Jak se za padesát let vašeho kněžského působení změnilo postavení církve a sami věřící?

FK: Musím říct, že u nás to jde v poslední době dolů s návštěvností. Starší jsou nemocní, umírají a ti mladí mají nejspíš jiné zájmy, než chodit do kostela. Za komunistů lidé chodili víc, ale po devadesátém roce jim nastaly jiné starosti, mají se dobře, a tak Pána Boha pustili z hlavy. Dřív přicházeli pěšky, třeba i z daleka, teď mají auta, ale na mši nedovezou ani staré lidi… V neděli tak objedu několik kostelů, abych se s farníky setkal, ale mám jich tam vždycky tak šest. Aspoň že kostely se mi povedlo dát do pucu, jsem takový opravářský farář. V pořádku je kostel v Rovensku, tam je dokonce i topení, pak v Karlovicích u Turnova, na Hrubé Skále a teď se snažím pracovat na kostele v Libuni. Kostel by totiž měl podle mě už tím, jak vypadá, návštěvníky oslovovat. A když se třeba na Hrubé Skále přes léto připojí k těm několika místním nějací turisté, je to potom opravdu krásné.
JV: Je pravda, že za totality držel víru venkov, kdežto dnes se vesnice vylidňují a centrum dění je ve městech.

Kostely se prý vylidňují i proto, že církev neumí mluvit současným jazykem…

PK: Nedokázali jsme vysvětlit lidem to, co se nám samotným na evangeliu tak líbí.

…a nedokáže dostatečně pružně reagovat například na nové objevy.

JS: Rozhodně bych neřekl, že církev reaguje zdlouhavě. Pro určité lidi ale nereaguje přesvědčivě. Má jistou vizi člověka, která není pro každého úplně přijatelná, její postoj se tak od základu liší od postojů některých jiných lidí nebo skupin. Pokud někdo tvrdí, že žena má plné právo říct „moje břicho patří mně“, nebude zkrátka chtít nic slyšet o nějakém právu nenarozeného života. A pak je samozřejmě něco úplně jiného vyslovit požadavek a dokázat odpovědět na otázku „a proč?“. Dovést nepopulisticky, nedemagogicky, solidně předložit argument, to je velké umění. A teprve tehdy, když argumentujete z pohledu oslovovaného člověka, je šance, že řekne: „No jo, já už vás začínám chápat, vy máte v jistém smyslu pravdu.“

Zvolili byste dnes, po padesáti letech, opět cestu kněžství? A v čem by se lišila?

JS: Ano, ale vnímám velký rozdíl mezi naší tehdejší motivací a motivací dnešních kandidátů kněžství. Změnilo se postavení kněze v církvi i ostatní společnosti, také dnešní studijní i pastorační možnosti jsou s našimi tehdejšími nesrovnatelné.
PK: Jednou se mě ptala jedna voršilka, taková svatá osoba, proč jsem se stal knězem, a já z legrace řekl, že z hlouposti. Ale vážně: důvody, které jsem tenkrát měl, byly směšné proti těm, které mám pro kněžství dnes. Šel jsem do semináře proto, že kněží chodili hezky oblíkaní, hezké byly i kostely, ve farnosti jsme měli fajn partu kluků… O Ježíšovi jsem nevěděl vlastně vůbec nic. Dneska už trošku vím a obdivuju ho čím dál víc.

Jak je to dnes ve společnosti s prestiží kněžského povolání?

PK: Když jsme vstoupili do semináře, měli jsme úřední titul „ctihodný pán“. Pětasedmdesátiletý pan profesor Cibulka mi psal k primici „ctihodný pane, doporučuji se Vašim modlitbám“! JS: Když jsem byl loni v nemocnici, přišla tam najednou za mnou taková jedna hubatá sestra a říkala: „Prosím vás, vy jste kněz?! To je strašný, doufám, že jste se nepohoršil, jak jsem tu sprostě mluvila!“ My jsme pro lidi pořád takový zvednutý ukazováček. Ale to není jen dobou, je to něco hlubšího.

Co po letech praxe cítíte jako hlavní úkol „dělníků na vinici Páně“?

JS: Arcibiskup Robert Zollitsch to vystihuje přesně, když říká, že prvořadou úlohou církve je dnes podchytit hlad společnosti po Bohu.
PK: Všechno je ve vzduchu – duch Boží naplňuje tuto zemi. Na nás je, abychom mu to moc nekazili.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay