12.–18. března 2024
Aktuální
vydání
11
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Počítal jsem, že se nevrátím

24. 3. 2015

|
Tisk
|

Po ročním čekání je biskupský stolec v Českých Budějovicích znovu obsazen. Novým sídelním biskupem se stal třiapadesátiletý Mons. Vlastimil Kročil. Do funkce ho na svátek sv. Josefa jmenoval papež František. Biskupské svěcení přijme 13. června.

Vydání: 2015/13 Českobudějovickou diecézi povede Mons. Vlastimil Kročil, 24.3.2015, Autor: Radek Gális

Mým biskupským heslem je Milovat a sloužit Bohu. Jsou to velmi jednoduchá slova, která vyjadřují, že abych mohl sloužit lidem, musím nejdříve milovat Boha. Přál bych si, aby se v mém biskupském znaku objevily tři prvky. Prvním z nich je odkaz na mariánskou spiritualitu. Ve znaku by se měl také objevit kříž a třetím prvkem je trojlístek, atribut svatého Patrika, který je mým křestním patronem – Patrik čili Vlastimil.
Nejprve se musím připravit na biskupské svěcení a potom na postupné převzetí diecéze. Následně bych rád konsolidoval jednotlivé vikariáty a zlepšil komunikaci s biskupstvím. Chci zlepšit pastorační podmínky pro kněze, aby svou duchovní službu mohli lépe rozvíjet – a to s vědomím, že diecézní biskup za nimi stojí. Další oblastí jsou nová kněžská povolání, bez nichž není možné zajistit standardní duchovní službu věřícím. Neméně důležité jsou rodiny s dětmi, které potřebují zvláštní duchovní péči, protože v těchto rodinách se rodí duchovní povolání. Důležitým úkolem jsou pak nejrůznější aktivity v charitativní oblasti a péče o opuštěné lidi žijící na okraji společnosti.
Na život ve svém rodišti v Modřicích u Brna vzpomínám velmi rád, protože jsem tam prožil sedmadvacet let. Měl jsem zde spoustu přátel. Osm let jsem pracoval jako elektromontér na podzemních kolektorech, kde jsou soustředěny všechny inženýrské sítě.
O kněžství jsem začal vážně uvažovat po návratu z vojenské základní služby v roce 1982. Tu jsem absolvoval v Prešově a následně v Boru u Tachova. Po návratu z vojny působil v naší farnosti mladý kněz P. Alois Pernička, který mi pomohl objevit krásu kněžského povolání – vždycky mu za to budu vděčný. Právě na jeho doporučení jsem se rozhodl vstoupit do kněžského semináře v Litoměřicích.
Do semináře jsem se hlásil třikrát za sebou v letech 1986 až 1988. Nebyl jsem přijat kvůli tomu, že můj duchovní správce měl vazby na zakázané řeholní aktivity. Proto i na mě státní orgány nahlížely jako na potencionálního nepřítele režimu.
Mé odhodlání odejít do emigrace dozrávalo postupně. Uvažoval jsem i o možnosti studovat tajně u jezuitů. Po druhém zamítnutí mi na ministerstvu kultury oznámili, že studovat nikdy nebudu. U nás jsem tedy neměl šanci. Nejprve jsem požádal o vystěhovalecký pas z náboženských důvodů – a protože i ten byl zamítnut, rozhodl jsem se nakonec pro emigraci.
Ono rozhodnutí pro mne nebylo vůbec problematické. Toužil jsem stát se knězem i za cenu, že se nebudu moci nikdy vrátit zpět do vlasti, kterou jsem miloval, ale která mi nedovolovala studovat v kněžském semináři. Moji rodiče o mém odchodu nevěděli, i když něco v hloubi srdce asi tušili. Nechtěl jsem jim dopředu komplikovat život.
Dostal jsem se ven velmi jednoduchým způsobem. Požádal jsem rektora Lateránské univerzity, jestli by nebyl ochoten přijmout mě u sebe v semináři – pokud se mi ovšem podaří odejít z vlasti. Odpověděl mi, že ano a že mi zabezpečí studium, ubytování i zdravotní péči. Na základě toho jsem požádal italskou ambasádu, zda mi dovolí studovat v Římě, a v roce 1988 dostal studijní vízum na pět let. S ním jsem odcestoval do Varšavy, kde jsem si koupil letenku do Říma. V Polsku tehdy byly úplně jiné předpisy pro vycestování než v Československu.
Skutečně jsem počítal s tím, že se nikdy nevrátím. S sebou jsem toho měl co nejméně, jen základní věci, aby při prohlídce nenastal problém.
V Římě jsem byl v roce 1984 na pobytovém zájezdu s Čedokem. Přes P. Josefa Koláčka jsme se dostali i na mši s Janem Pavlem II. Atmosféra Věčného města mě tehdy zcela uchvátila. Když jsem potkal bohoslovce z české koleje Nepomucenum, vážně jsem uvažoval, že se domů už nevrátím.
Italsky jsem uměl jen pár slov. Předpokládal jsem, že v české koleji budu mít rok, abych se jazyk naučil. Tehdy studenty z Východu podporovala německá organizace Kirche in Not, ale pouze ty, kteří byli řádně zapsáni na univerzitě. Přišel za mnou rektor koleje Karel Vrána a oznámil mi, že na mě nemá peníze, a budu se tedy muset učit italsky během studia. Za tři týdny po emigraci jsem nastoupil na univerzitu. První měsíce byly velmi těžké, ale s pomocí Boží jsem je zvládl. Během studia jsme pak žili z podpory Kirche in Not. Na Lateránské univerzitě jsem absolvoval pět let základního studia a následně jsem na Gregoriánské univerzitě dělal tři roky postgraduál.
Patristika mě zaujala tím, že církevní otcové byli skuteční pastýři, kteří se nebáli hlásat křesťanskou víru i za cenu oběti, pronásledování, ba dokonce v mnoha případech neváhali prolít svou krev.
Je to svatý Lev Veliký, jehož postavou a dílem jsem se zabýval ve své disertační práci – a tak jsem měl možnost poznat ho mnohem hlouběji než ostatní církevní otce a mohu říci, že mě provází životem a povzbuzuje k dobrému dílu. Z dalších církevních otců rád připomínám ještě například Origena.
Důvod mého návratu je velmi prostý. Při svých skromných možnostech jsem toužil být nápomocen obnově zdejšího života církve po desetiletích nesvobody. Po pádu železné opony se přitom někteří kněží z exilu nevrátili a sloužili komunitám českých emigrantů po celém světě.
Vzpomínám na ně velmi rád, protože jsem tam mohl poznat úžasného kněze, pana probošta Václava Habarta. Ten mě uváděl do tajů kněžské služby. Byl jsem tam poslán jako kaplan a dostal na starost tři farnosti: Nová Bystřice, Klášter a Hůrky. Na mše někdy přicházeli tři čtyři lidé, k přijímání nešel nikdo. Proměnil jsem, přijal a zase jel dál. V podstatě se ale jednalo o úžasnou možnost, jak se učit, neboť tam nebylo co zkazit. Když jsem pateru Habartovi říkal, jak to tam vypadá, uklidňoval mě, že jsem tam, abych se naučil správně sloužit mši svatou.
Když jsem prvně vstoupil do dvora, viděl jsem zdevastované, ale rozlehlé hospodářské budovy, kde se skrýval obrovský potenciál pro budoucí práci. Na dvoře byla dvě hnojiště, protože budovy sloužily k hospodářskému využití – chovali zde koně a krávy. Okamžitě jsem začal s přestavbou celého komplexu. Mnohé věci se nám skutečně podařily provést, během osmnácti let jsme vše zrenovovali. Jediné, co se mi zatím nepodařilo, je v jedné budově otevřít mateřskou školku, ale doufám, že se mi to povede jako biskupovi. Ve farnosti totiž máme mnoho dětí.
Během osmnácti let duchovní služby jsem se setkal se čtyřmi starosty ze čtyř různých politických stran. Se všemi jsem měl naprosto korektní vztahy a společnými silami se nám podařilo opravit zdejší církevní objekty, a to i pomocí prostředků z evropských fondů.
Svou původní profesi jsem uplatnil už při kompletní výměně elektrických rozvodů ve farním kostele sv. Gotharda v Modřicích. Při nástupu do Veselí nad Lužnicí jsem dohlížel na kvalitu provádění elektrické instalace při všech rekonstrukcích a snažil se opravovat poruchy, které se zde někdy vyskytly.
Budu se snažit, aby ve farnosti mohly tyto aktivity nadále pokračovat. Jako biskup jsem pro všechny bez rozdílu, nicméně si myslím, že budu i dál spojen s Fatimou a Katechumenátním hnutím. Spiritualita neokatechumenátu je totiž podobná spiritualitě působení na periferiích, o které stále mluví papež František. Nabádá nás, abychom šli na periferie hledat ztracené ovečky a nabízeli jim radostnou zvěst.
Nemůžeme spatřovat českobudějovickou diecézi jako něco samostatného a uzavřeného do sebe, jako společenství křesťanů, kteří si jdou svou vlastní cestou. I naše diecéze je nejen součástí církve v České republice, ale patří do společenství univerzální církve. A jako taková kráčí ve šlépějích Ježíše Krista, přibližujíc se stále více Božímu království.
Mons. ThDr. VLASTIMIL KROČIL, Ph.D., se narodil 10. května 1961 v Brně. Po maturitě se třikrát hlásil do kněžského semináře, a když nebyl přijat, rozhodl se pro emigraci. Teologii studoval na Papežské lateránské univerzitě v Římě. Kněžské svěcení přijal v roce 1994 v Českých Budějovicích. Po dosažení licenciátu na Papežské gregoriánské univerzitě v Římě začal od roku 1996 vyučovat patristickou literaturu a spiritualitu na Teologické fakultě Jihočeské univerzity. Pastoračně působil jako kaplan nejprve v Českých Budějovicích a poté v Jindřichově Hradci; administrátorem ve Veselí nad Lužnicí a okolních farnostech se stal v roce 1997. Roku 2008 dosáhl doktorátu na Katolické univerzitě v Ružomberku. V roce 2011 byl jmenován vikářem táborského vikariátu a následujícího roku byl jmenován sídelním kanovníkem katedrální kapituly u sv. Mikuláše v Českých Budějovicích. 19. března 2015 byl papežem Františkem jmenován sídelním biskupem českobudějovické diecéze.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou