Panna Maria je téma opravdové vnitřní nádhery

Vydání: 2009/19 Žena jako matka, 6.5.2009, Autor: Miloš Szabo

Potkali jsme se několikrát a pokaždé mě překvapil. Než navrhoval interiér kostela sv. Rocha, nechal se v něm na půl dne zavřít a meditoval. Na vernisáži vlastní výstavy mluvil více o jiných sochařích než o sobě. A když měl vytvořit reliéf na zpovědnici, nejdříve požádal o svátost smíření. Jednoho dne jsem nastartoval auto a zajel se podívat do středočeského Karlíka, jak žije. Dřevo v krbu příjemně praskalo a já jsem u sochařova vyprávění chvílemi přestával vnímat čas. Na okamžik jsem se stal součástí Váňova příběhu.

Je sochař člověk, který touží, aby bylo jeho dílo vidět?

Touha po zviditelnění se určitě čas od času objeví v každém, i ve mně. Ale když dostanu do ruky kus kamene, který tady byl dávno přede mnou, jakékoli ambice jsou najednou ty tam. Socha z dvoukubíkového kamene se nevytesá za několik hodin, bude to práce možná na dva roky. Bez toho, aby mě to bavilo a přitahovalo, by to v dnešní rychlé době zákonitě nešlo.

Sekáte tedy týden, dva týdny, měsíc… Nebo i šest let…

…a vlastně ani nevíte, jestli se to bude líbit a jestli ta socha bude někde stát. Když chci sochu dodělat, nesmím si připustit, že se nakonec rozbije nebo že ji nikdo nebude chtít. Socha z kamene je zkrátka práce na první pokus, práce na dlouhou dobu a práce na každý den. Sochařství je věc zodpovědnosti, protože za každý úder, a to po dlouhý čas, nese člověk plnou odpovědnost.

Studený jako kámen… Neodrazuje vás chlad kamene?

Naopak, kámen je nádherný. Pokaždé se těším, jak budu mít před sebou kamenný blok a jak si do něj budu moct poprvé seknout. Dělat na kamenu je pro mě velké dobrodružství. Je to vždy určitý příběh s vlastním dějem. Jsou příběhy, které jsou krátké, a jiné zase delší, než je jeden celý lidský život. Tehdy jste součástí dlouhé řady lidí, kteří stojí před vámi i za vámi, a společně tvoříte z kamene dílo, které má přetrvat. Kdybych nevěřil, že to všechno má smysl, z kamene nemůžu dělat.

Neměl jste někdy chuť některý svůj výtvor zničit nebo rozbít?

Největší vztek mám, když se občas praštím do ruky. Když je to poprvé, tak to nevadí. Ale když se praštím podruhé na stejné místo, to mě vztek popadne. V tu chvíli mi nejvíce pomáhá zahodit kladivo, jednoduše s ním praštit o zem. A když se něco zkazí? V kamenu jdete až na hranu: nevíte, do jaké tenkosti ho ještě vybrousíte. Najednou to praskne a vy víte, že to nelze opravit. V takových případech z toho většinou udělám štěrk, jímž pak tady v okolí spravuji silnice.

Existuje prý rituál jakéhosi pochovávání nepovedené sochy.

Co se stane, když na závěr ťuknu, a soše upadne třeba nos? Vezmu si nový kámen a musím začít znova. Dnes sice existují restaurátorské technologie, které umožňují drobnou vadu v kameni zatmelit, ale pokud se zničí důležitý detail, nezbývá, než opravdu vzít nový kámen. V minulosti se věřilo, že kámen, který člověk zničil a zkazil, se má vrátit zpět přírodě. Prý se to dělalo ve starých gotických hutích: kameník musel vykopat jámu, zničený kámen do ní vložit, pak koupit celé huti pivo a zapít to. Když jsem sekal Bradáče u Karlova mostu, nesprávně jsem si to proměřil. Po měsíci práce jsem zjistil, že mám vlastně malý, příliš placatý kámen a musím začít znovu. Na ostrůvku vedle Karlova mostu jsem vykopal jámu, do níž jsme Bradáče vložili, a šli jsme to zapít.

Co vás víc baví: tvořit nové, nebo restaurovat staré sochy?

Většinou se to nějak kloubí dohromady. Když jsem kdysi po studiích s panem farářem na Karlštejně začal opravovat schody ke kostelu, úplně přirozeně jsem mu pak opravil futra. Pak chtěl vyřešit ambon v kostele, tak jsem vyřešil ambon. Nakonec chtěl navrhnout nový oltář, tak jsem udělal nový oltář… A někdy to je naopak: dělal jsem novou kapli pro pražskou Loretu, zcela podle vlastního návrhu. A když jsem ji dodělal, ukázali mi velké sousoší, které se rozpadalo. Tak jsem udělal jeho kopii, která tam dnes stojí.

Je na restaurování něco fascinujícího?

Na restaurování je fascinující, že se setkávám s člověkem, který to dílo dělal přede mnou. Pohroužím se do práce a najednou zjistím, že ten člověk jakoby stojí vedle mě a doslova mi vede ruku. Vidím, jaká dláta používal, jakou metodou pracoval. A přestanu přemýšlet. Chvíle, kdy u sochy vůbec nepřemýšlím, jsou pro mě nejkrásnější.

A co tedy děláte?

Dívám se na ruce, jak pracují. Ale takový stav je spíše darem. Protože sochařina v sobě nese také hodně organizačních záležitostí. Musíte se dostat k originálu, zajistit lešení, jeřáb, dopravu, pak sehnat blok, nechat si ho vylomit, přivézt… Když už mám konečně vedle sebe sochu a nový kámen, z něhož jdu tesat kopii, to už je skoro za odměnu. Z práce, která trvá dejme tomu rok, zažijete měsíc dva opravdu krásných chvilek.

Napadá vás při pohledu na obyčejný kámen myšlenka, co by se s ním dalo udělat?

Pokud někdo dělá celý život s kamenem, je tím poznamenaný. Byl jsem na dovolené v Bretani, seděl jsem na pláži a najednou jsem si uvědomil: Vždyť ten kámen vypadá jako pazourek! Seděli jsme na pazourkové pláži! Pazourek je nejtvrdší kámen, který se k nám kdysi dovážel. Nabral jsem si toho kamene plný batoh. Pak jsem zjistil, že to neunesu, a musel jsem půlku vyházet. Celý den jsem poté z těch kamínků stavěl různé věci. Pak jsem zjistil, že jsou v okolí i kusy sádrovce, který se tím pazourkem dá velmi dobře škrábat. Takže výsledek naší rodinné dovolené byl, že jsem si domů vezl malé sošky ze sádrovce, oškrábané pazourkem.

Častým tématem vaší tvorby je Panna Maria. Proč?

Když jsem byl kdysi přizván, abych pracoval pro Společnost pro obnovu mariánského sloupu v Praze, vůbec jsem netušil, do čeho jdu. Až když jsem se pustil do práce, uvědomil jsem si, že pracuji vlastně s Bendlem. Ten vytvořil sochu Panny Marie jako nádherný příběh, který začíná u jejích nohou, ty šlapou po hlavě draka, od toho bodu se pak odvíjí spirála jako prohnutý luk, který se natáčí nahoru a pokračuje až do pohledu Panny Marie. Ta hmota kamene najednou ožívá a z napětí mezi kamenem a dlátem sochaře vzniká krása. Panna Maria je téma krásy, opravdové vnitřní nádhery.

Ženské tělo je častým námětem uměleckých děl. Není tesat tělo Boží Matky pro muže i pokušením?

Při studiu na Akademii jsme každý den měli možnost kreslit podle modelu, a to jak kluka, tak holku. Dostanete tím do sebe jakousi zásobárnu lidských tvarů, z nichž pak můžete tvořit lidskou sochu. Socha by ale neměla být pouhým přenesením modelu do kamene. Podívejte se třeba na barokní sochy: ty vůbec nejsou přesně anatomicky zvládnuté, a přesto mají vizi, tvář, obraz, něco vyjadřují. Každý člověk, a umělec obzvlášť, by si však měl velmi střežit, co si do své hlavy vpustí a co ne. Protože socha se poskládá pouze z toho, co v té hlavě je. Poddáváte-li se pokušení příliš často, poddáte se tomu i při tesání. Máte-li v hlavě více jiné, duchovní krásy, pak ta bude patrná i z toho, co vyjde z vašich rukou a vašeho dláta.

Mariánský sloup z pražského Staroměstského náměstí je dílem J. J. Bendla. Vytváříte si k Bendlovi při tesání osobní vztah?

Před mariánským sloupem jsem dělal čtyři Bendlovy sochy pro pražský kostel Nejsvětějšího Salvátora. A už z těch soch se dá vyčíst nejen to, jak pracoval, ale také, že to byl dobrý chlap. Byl také fyzicky velmi zdatný, pracoval širokými dláty do poměrně tvrdého kamene. Pracoval podle vize, a ne podle modelu.

Podle čeho soudíte, že to byl dobrý člověk?

Jeho sochy svými tvary vyzařují hodně pozitivního. Je to asi proto, že sochařství zná dva druhy tvarů, konvexní a konkávní – duté a propadlé. Když poskládáte sochu z konvexních tvarů, působí vysloveně optimisticky, a když ji poskládáte pouze z propadlých tvarů, vyjde vám z toho smutný výraz. A tak i na frekvenci jednotlivých tvarů sochařova díla se dá poznat, zda kolem sebe šířil více pozitivní, nebo negativní energie. I jako člověk.

Mariánský sloup vyvolává pozitivní, ale i negativní reakce veřejnosti. Proč by měl být podle vás znovu postaven?

Když na něčem pracujete dlouhou dobu, samozřejmě v sobě chováte naději, že to neděláte zbytečně. Mariánský sloup by však měl stát na Staroměstském náměstí i z mnoha dalších důvodů. Patří tam po kompoziční, architektonické či sochařské stránce. A také po té lidské: sochař takového formátu, jako byl Bendl, vytvořil sochu, kterou mu někdo rozbil. Z hlouposti či vášně tomu velkému člověku vzal kus jeho sochařského života. A každou křivdu je potřebné napravit.

Ničení soch není v dějinách ojedinělé…

Pro mě je to však nepochopitelné. Dovedu si představit, že nějaká stavba někde nevyhovuje a je třeba ji předělat. Ale pokud jde o umělecké dílo, na němž někdo dělal dlouhou dobu a které má i určité estetické kvality, nedovedu si představit, co vede člověka k tomu, aby přišel se záměrem ho rozbít – když navíc to umění může někomu pomáhat i duchovně.

Takže chápete člověka, který si klekne před sochou a modlí se?

Pokud se nemodlí k té soše, ale u ní, nejen že to dokážu pochopit, ale sám to taky dělám. Socha je jakoby klíč, který někam vede, a člověk má touhu odemknout a podívat se kam. Sama o sobě je obyčejným kusem kamene. Objevíte-li v ní ale její příběh, můžete se stát i vy jeho součástí.

Vzpomenete si na nějakou sochu, u níž jste zůstal mlčky stát, anebo jste dokonce poklekl?

Bylo to právě u sochy Panny Marie. Najednou jsem měl velkou chuť se modlit. Byla to tak intenzivní chvíle, že jsem ani nevěděl, zda budu schopen práci vůbec dokončit. A pak už jsem se jen díval na své ruce. A ony tvořily…

Petr Váňa (* 1965) vystudoval sochařství na Střední průmyslové škole kamenické a sochařské v Hořicích a na Akademii výtvarných umění v Praze. Z vlastní sochařské tvorby je možné uvést kamenný oltář pro kostel sv. Karla Boromejského v Praze pod Petřínem, kamenný oltář pro rotundu sv. Petra a Pavla na Budči, interiér nové kaple v klášteře kapucínů na Loretánském náměstí, památník politickým vězňům u lomu na Mořině… Zabývá se i restaurováním uměleckých památek, mj. plastiky Bradáče na Karlově mostě, soch Ponocného a Vlasty na Pražském hradě, soch a sousoší ve Svatém Janu pod Skalou, Staré Boleslavi a desítek dalších objektů. Pracuje na restaurování soch Národního muzea v Praze i na obnově mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, strženého v roce 1918.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay