Oto Mádr: Tma a hlad buď utvrdí, nebo zlomí

Vydání: 2006/9 Jak bojovat proti rutině v duchovním životě?, 27.2.2006, Autor: Vojtěch Vlček

Rozhovor s P. Oto Mádrem, teologem, vydavatelem katolického samizdatu a bývalým politickým vězněm

Komunistické období můžeme označit jako čas hluboké ideové prázdnoty. Jakým způsobem bylo možné zachovat lidskou hrdost, nesklonit hlavu před těžkým režimem? „Říkat Bohu vždycky ,ano´ - odpovídá teolog Oto Mádr, přední osobnost českého katolického disentu, muž, kterého komunistický režim odsoudil na doživotí. Povídání s ním vyjde letos rovněž v knize rozhovorů Vojtěcha Vlčka s perzekuovanými duchovními (Karmelitánské nakladatelství). 

Kde začala vaše cesta ke kněžství?

Už na gymnáziu v Praze-Bubenči jsem bral kněžství jako svou přirozenou životní cestu. Máti mi tehdy opakovala: „Chceš-li být knězem, tak jím buď, ale pořádným,“ protože po válce bylo mnoho „odpadů“, někteří kněží se ženili nebo odcházeli k Československé církvi. Na kněžství mě lákala světovost církve a misie. Také mě zaujalo mučednictví křesťanů v Mexiku a Rusku.  V roce 1936 jsem se přihlásil do semináře. Neměl jsem pevnou představu o svém působení, pouze jsem věděl, že chci sloužit Bohu tak, jak on bude chtít. Díky tomu jsem se pak necítil v různých životních peripetiích zklamán. Vysvěcen jsem byl 22. listopadu 1942.

Po osvobození jste pokračoval ve studiích teologie...  

V roce 1947 jsem se dostal na teologickou fakultu do Prahy, kde jsem se stal asistentem pro morální teologii u prof. Kadlece. Posléze jsem byl poslán na roční studium do Říma na Lateránskou univerzitu a psal jsem svou dizertační práci. Do Československa jsem se vrátil už do nových poúnorových poměrů, takže jsem sice ještě dosáhl doktorátu, ale na fakultu už jsem se vrátit nemohl. Když Josefa Zvěřinu, který vedl kroužky katolické mládeže, poslali v roce 1950 k PTP, přišli aktivisté z Katolické akce za mnou. Tak jsem se jich ujal. Postupně jsme se samozřejmě stáhli do „podzemí“.

V pohnuté době roku 1950 jste napsal apel k věřícím - text s názvem Slovo o této době.

      Napsal jsem to, jelikož jsem cítil odpovědnost za studentské hnutí, aktivní mladé křesťany a vůbec za celou církev, protože všichni biskupové byli vyřazeni, internovaní nebo uvěznění. Cítil jsem potřebu dát určité shrnující stanovisko, reagovat na vládnoucí komunistickou moc, povzbudit věřící, dát jim orientaci a naději.

Kdy jste se rozhodl odejít do ilegality a co vás k tomu vedlo?

     Po odvezení kapucínů do soustřeďovacích táborů jsem byl pověřen duchovní správou po nich u Lorety na Hradčanech. Do kostela začali ale brzy docházet i podivní lidé. Začala se kolem mě stahovat smyčka, a proto jsem se rozhodl odejít za hranice. Nejprve jsem se asi tři týdny ukrýval u sester boromejek v nemocnici pod Petřínem. Matka představená Bohumila Langrová měla kontakt na převaděče – jednoho lodníka, který jezdil s lodí po Labi do Hamburku. Přítel mě dovezl do Mělníka a jednal s tímto mužem. Ten však překvapivě odmítl. Museli jsme se vrátit. Cestou zpět mi už bylo jasné, že vše je v režii Státní bezpečnosti. O půlnoci nám přehradilo cestu auto a zatkli mě příslušníci StB.

Jaké bylo vaše vyšetřování?

     Po zatčení mě převezli do Prahy do Bartolomějské ulice a pak do Ruzyně. Panoval zde přísný režim. Trochu jídla, trochu vzduchu, přísné kontroly, buzení v noci a celý rok bez jediné vycházky. Vyšetřovatelé nás kupodivu nemlátili, spíš zastrašovali. Zkoušeli na mne různé metody – dvakrát jsem byl v korekci den a noc. Když mě z temnice pustili, ptal se mě referent: „Jak se vám tam líbilo, ve tmě a o hladu?“ Odpověděl jsem mu: „Násilí někoho zlomí, a někoho utvrdí.“ Vyšetřovatel mi dával k podpisu mé „autentické“ výpovědi, které sepsal a jež se jen hemžily formulacemi o velezrádných a špionážních akcích. Několikrát jsem mu je odmítl a dal mu najevo, že by takovým mým prohlášením nikdo nevěřil.

Jak probíhal váš proces?

     Soud se konal v největší brněnské hale, chtěli z něj udělat divadélko. Podle mých odhadů přelíčení přihlíželo až 1 500 lidí. Bylo nás souzeno deset. Šest v souvislosti s Katolickou akcí a čtyři kvůli zabití provokatéra StB. Prokurátorem byl proslulý dr. Čížek. V roli jakoby vůdce skupiny jsem šel na řadu první. Na otázky předsedy senátu jsem odpovídal přibližně podle vyšetřovacích protokolů, ale snažil jsem se je doplnit a vysvětlit naše jednání. Někdy mě stihl přerušit, někdy ne. Především jsem řekl, že jsme s mládeží dělali jen duchovní činnost, a ne žádnou politiku nebo rozvracení státu. Také ostatní při výpovědích obstáli a podávali krásná svědectví o své víře. Statečně vystoupili především P. Václav Razik, prof. Růžena Vacková a představená boromejek Langrová.

Bylo možné ve vězeňských podmínkách provádět pastoraci?   

Na Mírově jsme se snažili o tajnou pastoraci – sloužení mší, zpovídání, někdy i křty. Samozřejmě jsme podporovali i skupinky věřících laiků na celách. Posílali jsme jim lístečky s duchovními tématy - Josef Zvěřina například něco z dějin umění, jiní zase z teologie či filozofie.

V roce 1960 Vás eskortovali do Valdic...

     Nejprve jsem seděl jako „zvlášť nebezpečný“ dva roky na samotkách a teprve pak mě pustili mezi ostatní vězně. Pracoval jsem na brusírně s dalšími spolubratry, u jednoho brusu s Josefem Zvěřinou. Ty kriminály byly skutečně krásná doba v duchovním smyslu, jako kněží jsme se snažili být si co nejlepšími přáteli a pomáhat si. Byli jsme na jedné palubě. S členy ostatních křesťanských církví jsme drželi pohromadě a byli si bratry - tady se formovala ekumena. Sloužili jsme třeba podle katolického ritu a ostatní se také účastnili.

Patřil jste k nejdéle vězněným kněžím u nás...

     Minuly mne všechny tři amnestie v šedesátých letech. Teprve tehdy, když už skoro všichni „služebně starší“ byli na svobodě, jsme si podali s Josefem Zvěřinou žádost o propuštění. Několikrát mě volali k výslechu a vyptávali se na moje názory. Říkal jsem jim pravdu a oni tvrdili, že s takovým přesvědčením mě propustit nemohou. Například do jednoho otazníku jsem jim na otázku „Jak se díváte dnes na svoji trestnou činnost?“ odpověděl: „Jsem na ni hrdý.“ Nakonec mě pustili „na podmínku“ 24. června 1966.

Co přineslo podle vás mučednické období 50. a 60. let církvi?

     Velmi mnoho. Tato utrpení i obdarování nejsou vyčíslitelná. Ve vězeních a pracovních táborech byly křty, konverze, zpovědi a duchovní rozhovory. Mohli jsme mírnit utrpení. I my kněží jsme tu dozrávali. Poznávali jsme vlastní chyby a omezenosti. Mohli jsme se přiblížit k obyčejným lidem. Díky za ten tvrdý čas milosti.

Po propuštění z kriminálu jste jistě nemohl nastoupit do duchovní správy...

Pracoval jsem jako saniťák a nějakou dobu v galerii. Teprve v době Pražského jara jsem se zapojil do obnovy církve. Mohl jsem znovu přednášet na teologické fakultě. Studium laiků na této fakultě nebylo tehdy možné, a proto jsem se spolupracovníky připravil teologický kurz pro širokou veřejnost, tzv. Živou teologii. Šlo o cykly po 11 studijních referátech o jednotlivých teologických disciplínách. V dalších měsících relativní svobody jsme pokračovali setkáními pro kněze, podařilo se také znovu vytvořit kroužky katolické inteligence, například mediků, lékařů, přírodovědců.

Nadějné období pražského jara přerušila invaze sovětských vojsk. Opět jste musel ukončit své veřejné působení a stáhnout se do podzemí...

Na doporučení Josefa Zvěřiny jsem v roce 1978 odešel do důchodu. Po návratu z farnosti v západočeském pohraničí jsem se vrátil do Prahy a pustil jsem se do „bourání stavby socialismu zdola“. Rozjeli jsme studijní teologické kroužky, spojené s duchovním vedením a se mší svatou. Zvěřina vedl kurzy dogmatické teologie a mně svěřil morální teologii. Často jsem zajížděl i na Moravu.

V jaké oblasti jste našel své uplatnění v 70. a 80. letech?

Já jsem své místo viděl především v psaném slově. Tady bylo velké manko. A tak vznikly první sešítky, zvané Teologický sborník. Dal je dohromady Josef Zvěřina. Cítil jsem ale, že to není skutečný časopis. Chyběla v něm dynamika, povzbuzení, švih periodika. Josef byl vytížen školením, a tak jsem se sborníku ujal sám. Časopisy se šířily po celé republice. Distribuce však nebyla dobře utajena a asi po roce vše prasklo. Naše moravské spolupracovníky – Josefa Vlčka, P. Rudolfa Smahela a P. Františka Líznu – v Olomouci odsoudili a zavřeli. Zavřeli i našeho rozmnožovače z Mostecka P. Hložánku.

Pokračovali jste ve vydávaní samizdatových periodik i po této vlně zatýkání?

Naštěstí mě navštívila Květa Kuželová, která tehdy pracovala jako zdravotní sestra, a nabídla mi pomoc. Sehnala starý rozmnožovací stroj i stohy papíru, a tak vyšlo první číslo samizdatových Textů. Husté řádky, formát A4, kolem padesáti stran, pravidelné rubriky, úvodník. Uvažovali jsme o 200-300 výtiscích. Přidal se k nám dr. Vladimír Fučík, který Texty distribuoval ve východních Čechách, na Moravu je vozil Michal Holeček. Od druhého čísla jsme tiskli 1 000 výtisků, pak 1 500 až 2 000. Od čtvrtého čísla byl titul specifikován na Teologické texty. Vedle Teologických textů jsme postupně začali vydávat texty pro určité skupiny. Např. z kroužků katolických lékařů tak vznikl časopis Salus, který si vzala na starost MUDr. Pohunková. Jiný okruh vytvořili věřící intelektuálové a odborníci na přírodní vědy kolem PhDr. Karla Šprunka a začali vydávat Universum. Psychologové v čele s dr. Petrem Příhodou vydávali jednou ročně odborný časopis Psí. Má osobní tvorba vycházela anonymně zejména v Teologických textech.

V čem si myslíte, že bylo největší zlo komunismu?

     V tom, že se mu podařilo během čtyřiceti let vlády ideologickými mlýny a terorem dostat řadu ročníků našeho národa do ideového prázdna. Část lidí získali do bojových šiků, ale většinu dotlačili k zájmu jen o sebe. K sebestřednosti, egocentrismu - člověk musí proplouvat, jak se dá. Rozbili iluze lidí o socialistické cestě společnosti. Komunismus svým útlakem také navodil touhu po svobodě. Po jeho pádu se rozvinulo krásné společenství svobodných jedinců, někdy až příliš, neboť se ztrácí cit pro společenství a odpovědnost za národ. Prázdnota pak volá po lidech velkého ducha, kteří se dají do služby ostatním. Mám radost, že se takoví lidé už objevují.

* * *

OTO MÁDR (* 1917) působil v duchovní správě ve středních Čechách. Od roku 1947 asistent na Teologické fakultě UK. Po únoru 1948 odmítl přijmout místo pedagoga na Cyrilometodějské teologické fakultě, kontrolované komunisty, a ujal se vedení kroužků katolické mládeže „v podzemí“. Byl zatčen a 13. června 1952 odsouzen na doživotí. Ve výkonu trestu strávil přes 15 let. Po propuštění (1966) pracoval jako sanitář, skladník a správce muzejního depozitáře. V období Pražského jara se aktivně angažoval při obnově církve a náboženského života u nás. Počátkem 70. let propuštěn z fakulty a nastoupil do duchovní správy. Když v roce 1978 odešel do důchodu, byl mu odebrán „státní souhlas“. Poté až do roku 1989 pracoval jako významný organizátor katolického samizdatu. Vedl a zajišťoval tajné teologické přednášky, vedl tajné poradní grémium kardinála Tomáška. V 80. letech byl nadále šikanován StB. Od roku 1990 šéfredaktor Teologických textů a člen rady ČBK pro sdělovací prostředky. Stál u zrodu České křesťanské akademie. V roce 1991 mu papež Jan Pavel II. udělil titul čestného papežského preláta. V roce 1997 mu prezident Václav Havel propůjčil řád T. G. Masaryka III. třídy.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay