Vydání: 2008/43 20 let od úmrtí boromejky matky vojtěchy hasmandové, 21.10.2008, Autor: Zita Chalupová

„Autorka ve svém výtvarném projevu nikdy neusilovala a neusiluje ani dnes o ryze formální výboje. Naopak vypovídá výhradně o tom, co bylo či je neodmyslitelnou součástí jejího ne vždy lehkého života.“ To jsou slova kunsthistorika Ladislava Daňka, která napsal u příležitosti výstavy, již k osmdesátinám výtvarnice Jany Jemelkové připravila letos v dubnu olomoucká Galerie Caesar. Výstava nesla název Zahrady pozemské a nebeské a dojem z ní ve mně přetrvává dodnes. I proto jsem malířce položila několik otázek.

Byla jste odmalička dítě, které, když uvidí tužku, okamžitě začne malovat?
To vůbec ne. Zaměřovala jsem se spíš na hudební vzdělání – hrála jsem na klavír. Teprve na gymnáziu jsem měla jednu kolegyni, která malovala. Byly jsme kamarádky, měla jsem ji ráda a vlastně díky ní jsem se k výtvarnému umění dostala.

Kdy ve vás uzrála potřeba stát se profesionální výtvarnicí?
Studovala jsem zpočátku na pedagogické fakultě v Praze učitelství výtvarné výchovy a dějepisu – ten jsem nedokončila. Začala jsem malovat a dělat grafiku. Chodila jsem tehdy se svým budoucím manželem Miloslavem Jemelkou a ten mě k malbě nejvíc ponoukl. Maloval často venku krajiny a já jsem chodívala s ním, držela jsem mu třeba paletu, dávala jsem mu na ni barvy. To on mě přivedl do světa malby a seznámil mě s ním. Začínal jako já na pedagogické fakultě, pak ale přešel na Akademii výtvarných umění.

Jak vzpomínáte na svá studia – učil vás třeba Cyril Bouda nebo Martin Salcman…
Právě Martin Salcman mě v malbě velice ovlivnil, opíral se při výuce především o malbu francouzskou. A Cyril Bouda mě ovlivňoval spíš jako elegantní a noblesní člověk (i při výuce), který nás po technické stránce seznámil se všemi typy grafiky.

Jakým tématům se ve své tvorbě nejraději věnujete, co vás nejvíc oslovuje?
Začínala jsem pod manželovým vlivem s krajinami, malovala jsem například Těžební jezera, to bylo v roce 1977, kdy jsem učila na olomoucké pedagogické fakultě a měla jsem možnost pracovat ve velkém ateliéru. Později, když jsem si vybrala grafiku jako jediný prostředek svého uměleckého vyjádření, jsem se často obracela k tématům náboženským. Malovala jsem Pašije, Dušičky, Tichou mši, Čtyři anděly. To bylo všechno v devadesátých letech. Další Mši jsem vytvořila roce 2006, o rok později pak Matoušovy pašije. A samozřejmě jsem se věnovala také námětům z přírody. Třeba Slunovrat, k němu mě inspiroval Jura Pavlica. Pak to je cyklus Zahrady pozemské i nebeské, Stavidla, Předjaří, Kameny a další díla.

Máte i cykly děl, která vycházejí z vážné hudby a z lidových písní…
Ano, na tom má velký podíl to, že jsem se v mládí hudebně vzdělávala, že jsem hrála na klavír. Mám ráda vážnou hudbu. Obyčejně poslouchám rozhlasovou stanici Vltava a hudba mě přivádí k motivům jako Symfonie roman, Symfonie gotiqua, tato díla vznikla v devadesátých letech. Nebo mám ráda třeba Janáčka či Bacha – toho jsem spolu s Čajkovským a Brahmsem s oblibou hrávala na klavír.

A ta lidová píseň?
To mám vlastně taky z Vltavy. Vždycky ráno tam bývá pořad, v němž děti zpívají lidové písně. A ty jsou v jejich podání tak čisté, nemají žádnou faleš, žádnou manýru. Jsou stejné jako malé děti, ty taky nepoužívají žádné podrazy a falešné taktiky. Víte, k dětem jsem vždycky měla a mám velice blízký vztah – vždyť mám sama děti tři.

A všechny tři jdou ve stopách rodičů?
Ano. Syn Tomáš je fotograf, syn Jan malíř a dcera Marie učí výtvarnou výchovu na základní škole v Ketkovicích.

Důležitá jsou ve vašem díle i témata abstraktní…
Jelikož je můj duchovní život bohatý, daří se mi z něho tato témata vyčleňovat. Kdyby tomu tak nebylo, asi bych žádné takové náměty neměla.

Odborníci i laici se shodují, že vaše dílo má hluboký duchovní rozměr. Jakou roli hraje ve vašem životě i při vaší tvorbě víra v Boha?
Já jsem byla vychovaná v katolické rodině a vztah k víře a k Bohu ve mně rostl od dob mého dětství. Chodím tady v Olomouci do kostela sv. Mořice – ministruje tam jeden můj vnuk.

Na výstavě, kterou k vašemu životnímu jubileu uspořádala olomoucká Galerie Caesar, jste vystavila své šablonové tisky. Ty se pohybují mezi koláží a grafikou a údajně je zdokonalili Japonci v 19. století. Je to technika, kterou preferujete?
Šablonové tisky pocházejí skutečně z Japonska, ale já jsem se k nim dostala svou vlastní cestou. Byla jsem trochu na pochybách, zda mám takovou techniku vůbec vystavovat, a tehdy mi jeden známý profesor potvrdil, že jde o techniku známou z Japonska. To si udělám šablonu z papíru, na desku z umělé hmoty se nanese barva, na ni položí šablona a na ni papír. U jednoho díla samozřejmě několik šablon i barev. Barvy musejí být rozpustné ve vodě, s těmi se při této technice dobře pracuje.

Věnujete se též ilustracím. Co nejraději ilustrujete – dětské knihy nebo třeba poezii?
V podstatě jde jen o pár ilustrací, které jsem vybrala ze svých grafik. Uplatnily se v knihách básní papeže Jana Pavla II. – Karola Wojtyły Prameny a ruce, Josefa Sedláka Trn z paty a ještě asi ve dvou dalších drobných publikacích.

Jste také autorkou drobných grafik, například ex libris. Jak jste se dostala k tomuto žánru?
To bylo už hrozně dávno, někdy v padesátých letech. Oslovil mě tehdy jeden sběratel, pan Zákravský, který hledal výtvarníky pro ex libris. Přišel k nám a požádal mě, jestli bych se tomu nemohla věnovat. No a od té doby to dělám. Hlavně používám techniku suché jehly nebo taky linorytu. Měla jsem spoustu ex libris na výstavách – doma i v zahraničí, dostala jsem za ně i nějaké ceny. Ale pro ocenění to nedělám…

V kostele sv. Václava v Ostrožské Nové Vsi visí na oltáři váš obraz sv. Jana Sarkandera. Tento světec byl svatořečen v Olomouci v roce 1995...
Ani nevím, jak na mě tehdy přišli. V době svatořečení Jana Sarkandera mě z Ostrožské Nové Vsi požádali, zda bych jim na oltář nenamalovala nějaký olej. Od roku 1995 tam visí. A vydali ho dokonce s modlitbou na malém svatém obrázku. A ještě se reprodukce tohoto obrazu objevila v knize Zdeňka Vyhlídala s titulem „Sarkander, historická freska“.

Abych ještě rozšířila váš už tak dost široký záběr – jste autorkou výzdoby zvonů pro zvonařskou dílnu Dytrychových v Brodku u Přerova. Jaká pro vás byla tato práce?
To bylo ještě za předchozího režimu, získala jsem tuto práci přes podnik Dílo a pracovala jsem ještě pro paní Marii Dytrychovou. Už si ale nedokážu vzpomenout, kolik těch zvonů přesně bylo. Pamatuji se na zvon Panna Maria z roku 1987 pro kostel ve Veřovicích v okrese Frenštát pod Radhoštěm, další pak pro kostel v Hostimi na Znojemsku a jeden pro obec Dubisko. Byla to zajímavá práce. Nejdřív jsem dělala kresebný návrh výzdoby. Ten se pak musel vymodelovat do vosku, z něho se vytvořil odlitek, který se pak stal součástí formy pro vlastní zvon.

Víc než dvacet let jste učila výtvarnou výchovu studenty na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Co vám tato práce dala? Byly pro vás výuka a každodenní styk s mladými lidmi a jejich nápady inspirativní a obohacující?
Obohacující byly velmi, ale já jsem se při vyučování vždycky řídila svou mateřskou pražskou fakultou, z níž jsem vyšla. Tedy mít pevné formy učení a v jejich rámci studenty seznámit se vším. Teprve v osobních sympatiích se pak mohlo rodit něco jiného. Tak se dodneška stýkám s některými ze svých žáků. Třeba Jindřich Štreit se ke mně vždycky hlásí, někteří bývalí studenti mě chodí navštěvovat – dokonce i dálkaři! Z vlastní zkušenosti vím, jak to vždycky bývá: studenti nezapomínají na pedagogy, ke kterým mají úctu a nějaký osobní vztah. O ten jsem se při výuce vždycky snažila. A asi to pro ně v tehdejší šedi, chladu a odstupu minulé doby bylo důležité, asi je ten osobní vztah upoutal.

Abychom nemluvili jen o tom, co bylo – jaký je váš vztah k modernismu, k modernímu umění, jak se díváte třeba na dnes tolik diskutovanou fialovou chobotnici Jana Kaplického?
Můj vztah k modernismu je veskrze pozitivní. Navštívila jsem několikrát Paříž – a tam vedle sebe stojí historická architektura i stavby moderní až výstřední. Aniž by to komu vadilo. To je i můj pohled na věc. I když bych sama chobotnici možná neřešila právě takto, rozhodně by mi nevadila. Například na mnoha místech v Polsku po válce znovu postavili všechno, co bylo zbořeno. A to se mi moc nelíbí, to neustálé napodobování minulosti. Myslím, že umělecké styly – ve všech druzích umění – se tak vyvíjely vždycky. Myslím, že je nutné respektovat současnou dobu, ne jen napodobovat to minulé.

---

Jana Jemelková(*1928) vystudovala v Praze výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě UK. Samostatně začala vystavovat v roce 1967, kolektivně v roce 1965. Její malby a grafiky viděli lidé doma i v zahraničí – téměř ve všech zemích Evropy, v USA, v Mexiku, v Japonsku. Jsou zastoupeny ve sbírkách Muzea umění v Olomouci, Moravské galerie v Brně, Univerzity Karlovy v Praze, pražské Národní knihovny, Pedagogického muzea J. A. Komenského v Praze a dalších kulturních a vzdělávacích institucí v České republice, v Polsku, v Itálii, v Mexiku a dalších zemích. Je členkou mnoha výtvarných uskupení. V letech 1961–1983 působila jako odborná asistentka na katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Po smrti svého prvního manžela Miloslava Jemelky vychovala tři děti. Jejím druhým manželem je sochař Bohumil Teplý. Jana Jemelková žije a tvoří v Olomouci.