26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Obnovovat tvář člověka

19. 10. 2005

|
Tisk
|

V brněnských ulicích lze i dnes potkat vzpřímeného štíhlého muže, kterému by člověk stěží hádal pětaosmdesát. A už vůbec ne to, že strávil 13 let v nejtěžších komunistických lágrech, ba dokonce že byl odsouzený k trestu smrti. Ani studenti si neuvědomují, že právě potkali svou „maturitní otázku“. Setkání s básníkem a jeho verši má být možná právě takové.

Vydání: 2005/43 Umíte se zasmát sami sobě?, 19.10.2005, Autor: Josef Nerušil Milan Badal,

 

Navštívil jsem kdysi tady v Brně vrchního rabína židovské obce, doktora Richarda Federa. Tehdy mu muselo být něco přes osmdesát. Jako redaktor Obrody jsem mu nabídl možnost publikování. Asi za měsíc mi napsal poděkování, že je to poprvé, kdy má možnost psát pro křesťanské čtenáře. Při tom rozhovoru jsem chtěl vědět, co je pravdy na zprávě, že při osvobození koncentračního tábora ve Lvově byly objeveny bedny s mýdlem a kostní moučkou, výrobky z těl mrtvých Židů. Tu zprávičku jsem četl v roce 1945, pak jsem sám prošel koncentrákem, ale komunistickým. Až v roce 1968, kdy už jsem byl občansky rehabilitován a dokončil jsem filozofickou fakultu a stal se redaktorem, zase se mi ta zpráva vybavila. Rabín mi ji potvrdil, a tak se po letech objevila jako inspirace.

To byla také zvláštní inspirace, znali jsme se, navštěvovali. Němčinu jsme měli každý den hodinu od pondělí do soboty, v jedenácti letech začala latina, v patnácti řečtina a v šestnácti už jsme četli originály latinské a pak i řecké. V Brně neexistoval obchod, kde by se nemluvilo zároveň česky a německy, to bylo v zájmu obchodníků. Velice lituji toho, že Brno je dnes tak ochuzené o vrstvu židovskou i německou.

Odpovím nepřímo. Jednou jsme přijeli s manželkou do Avignonu. Šli jsme do paláce a tam na náměstí recitoval starou provensálštinou truvérské písně nějaký muž. Recitoval jazykem, kterým se už nemluví. Neměl posluchače. Možná je to podobné, jako kdybyste se ptal, když jsem v leopoldovské věznici psal básně na toaletní papíry, co mne k tomu vedlo. Vždyť nebyla naděje, že se ty věci dostanou ven, a už vůbec nebylo myslitelné, že by byly vydány. Podobnou otázku mi vlastně už v roce 1941 nebo 1942 položil v Kunštátu František Halas. Já jsem se zarazil a řekl jsem: „Musím.“ To byla moje odpověď. Já si ale nejsem tak zcela jist, jestli jsem musel, nebo nemusel. Prostě k tomu docházelo. Teď už těch básní je asi 750 stran v souborném vydání 1. svazku Spisů s názvem Nezděné město. Naděje na vydání byla minimální, to je pravda. Později, kdy jsem byl přizvaný do okruhu Václava Havla, Ludvíka Vaculíka, Ivana Klímy a dalších spisovatelů v sedmdesátých letech, nastala jiná situace. Zjistil jsem, že chybí kritika i esej. Chyběl hovor o kultuře v kultuře, dialog. Vymyslel jsem tedy jakýsi hovorový esejistický styl. No a něco z toho vycházelo venku např. ve Skalického Studiích, ale to já nevěděl. Proč se tedy já, syn brněnského sadaře, takto vyjadřuji? Začal jsem to znovu a znovu promýšlet na uranu, v bolševickém koncentráku.

Skutečně jsem se dostal v roce 1962 z vězení ven, ale měl jsem desetiletou podmínku. Maminka v té době už nežila, umřela krátce před mým propuštěním. Neměl jsem se ani kam vrátit. Já  nejen nesměl publikovat, měl jsem zakázáno i psát. Pro příklad: byl jsem doma asi tři čtvrtě roku a napadlo mne napsat divadelní jednoaktovky. Možná jsem si tím chtěl o sobě uvědomit, jestli mi to půjde, či ne. Četl jsem to třem naprosto spolehlivým kamarádům, soukromě, pochopitelně. Během 14 dní mne odvedli na výslech - co píšu, kam to dávám, co z toho mám a podobně. To jsem byl v podmínce, takže kdykoliv stačilo, aby mne někdo udal, a už bych musel zpět do vězení.

Já všechny své životní epochy prožíval ne jen až do těch „hrdel a statků“. Z hlediska charakterotvorného to bylo něco jiného. Dobro, nebo zlo není věc názoru, ale osobní volby. Já jsem doklad svobodné vůle. V roce 1939 jsem jel s posledním výjezdem do Cařihradu, někteří udělali pár kroků na francouzské velvyslanectví a požádali o azyl. Já ne, já se vrátil a prožil tady to, co jsem prožil. Proč, to je záhada, tajemství. Všechna ta rozhodnutí jsou stíněna, nebo osvětlena, jak chcete, nějakým tajemným ozářením. V roce 1945 jsem chtěl odjet studovat do Paříže na Sorbonnu. Nejel jsem. Ještě v roce 1949, 27. března, jsem měl zase možnost odejít. I v roce 1968 už bylo pro mne připravené auto, které mě mělo odvézt do zahraničí. Ale já nikdy neodjel.

Jednoho prostoru jsem se nedotkl. To je moje souvislost s těmi tam na onom světě, s těmi, kteří nás předešli. Tu souvislost já pociťuji velice živě. Ona mně pomáhá právě nevnímat ostře tu hranici, o které jste se zmínil. Kolem svého dvacátého roku jsem reflektoval smrt velmi intenzivně. Také jsem velmi podrobně studoval Starý zákon. I to mně stíralo ty drastické hrany možného přechodu. Jak Pán Bůh určí, věřím, že se setkám se všemi, kteří mne měli rádi a já je. Je tu naděje ustavičného života, a ta mne nikdy neopouštěla. V jednom verši píši „je-li to zasloužené, nevím, je-li to milost, nevím“. Já jsem v podstatě neschopen té absolutní beznaděje, a není to moje zásluha.

Kdysi jsem napsal dokonce sbírku Modlitby k životu věčnému. František Halas se na mne podíval a povídá: „Pane Rotrekl, každé to slovo - modlitba, život, věčnost - to jsou tak velké pojmy...“ a mluvili jsme o nich až do rána. Já se vyjadřuji veršem, když ten verš přijde. Nesnáz je, že se vyjadřuji někdy i prózou. Vlastně až v osmdesáti letech jsem dopsal svůj první román. Ve svých pamětech mám pochopitelně jiný styl. Jako novinář, redaktor, jsem se zase vyjadřoval jinak. Taková slova jako vlast, národ, ta člověk slyší dnes jedině v kostele, nikde jinde. To by stálo za úvahu, jak se neexistence těchto pojmů podepsala na našem současném národním marasmu. Vždyť to jsou slova, za která generace našich předků mnohdy položily i životy.    

Otázce kontinuity a diskontinuity jsem věnoval hodně času i papíru. Jde o kulturní paměť, díky které přece národ existuje. Tu neexistenci souvislostí nezná Francouz, Angličan ani Španěl. Jednotlivé generace u nich na sebe navazují, třeba i v radikálním odporu. Ale znají se. U nás bohužel k té přetržce došlo několikrát a neznalosti jsou opravdu propastné. Vysokoškoláci v listopadu 1989 neznali jména jako Zahradníček, Čep, Albert Vyskočil. Tahle diskontinuita pokračuje i dnes a násobí se bulvarizací a vulgarizací kultury. My dnes kulturu trávíme jen ze dne na den. Není bod, ze kterého bychom se jaksi z nadhledu podívali na své vlastní hemžení. Právě ta naše svátost smíření předpokládá i moment umět se dívat na sebe sama z nadhledu. Snažil jsem se o ono navazování třeba při vydávání revue Akord. Mým úkolem bylo zprostředkovat řadu autorů, které nikdo nezná. Přivolávat nové, obnovit ztracené - to byl můj přístup. Kdysi tu v Brně byly třeba čtyři deníky, které měly své kulturní stránky. Tam se věnovalo kultuře obrovské místo, ne jako dnes, kdy se na stránce kultury píše o VyVolených a podobně. To přece není kultura celá. Když jsem napsal knihu Skrytá tvář české literatury, předpokládal jsem, že to bude předmětem dalšího bádání. Nic takového nenastalo. Ta přetržka pokračuje.

Mě dost rozčilují řeči o ateistickém národě. Chodím pravidelně do kostela, i ve všední dny, pokud to jde. A ty brněnské kostely jsou narvané. Ke svatému přijímání jde celý kostel. To za první republiky nebylo. Možná, že právě tady někde vězí odpověď na otázku, jak je možné, že tento národ - kdysi z naprosté většiny křesťanský - mohl připustit únor 48 a další vývoj s tím minusovým předznamenáním.

Zdeněk Kalista přeložil onu Balbínovu definici takto: Je to stálé projevování se ctností, k němuž vede potomky jejich původ a příklady předků. Znamená to pro mne především vědomí souvislostí s těmi, kdo nás předešli. Bez ukotvení a bez vztahu k minulým generacím si těžko dovedu představit kulturní život. Samozřejmě mi udělalo radost, že jsem byl jmenován rytířem maltézského řádu, johanitů. Patříme k nejstaršímu řádu, který u nás od roku 1190 existuje kontinuálně. I během tzv. normalizace byla existence udržována třemi spolubratry. Máme velkopřevorství, které existovalo - na rozdíl od jiných - v nepřetržité souvislosti.

Tady na terase, kde pěstuji všelijaké květiny, jsem tuhle viděl dvě babočky paví oka. A pak tu sedím a ty babočky si sedly zvenčí na okno přede mne. No není to nádhera!? Já to slovo štěstí neužívám, nevím, jak bych to definoval. Ale štěstí jsem měl, vždyť já, pouhý kmán, jsem se setkal se všemi osvoboditelskými generály - generálem Pelichem, Kutlvašerem, Přikrylem, Nosálem, Mrázkem - ti všichni dostali 25 let. Kde bych se s nimi jinak setkal? Poznal jsem tam hraběte Bořka Dohalského, Josefa Palivce, dominikána Silvestra Braita, jezuitu Adolfa Kajpra, řadu dalších skvělých lidí, včetně všech opatů a biskupů mé církve.

Povinnost každé generace je obnovovat tvář člověka. Aby byla k obrazu Božímu.

Připravili MILAN BADAL a JOSEF NERUŠIL

* * *

ZDENĚK ROTREKL, básník, kritik a publicista. Narodil se 1. října 1920 v Brně jako syn zahradníka. Po maturitě na klasickém gymnáziu v Brně (1940) totálně nasazený. V letech 1945-1948 student Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, po únoru 48 vyloučen za aktivity ve Svazu vysokoškolského studentstva, roku 1949 zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen k trestu smrti, prezidentskou amnestií později změněnému na doživotí. Do roku 1962 vězněn na Borech a Leopoldově, nasazen v uranových dolech. Po návratu z vězení pracoval jako dělník technické a zahradní správy města Brna. V roce 1968 rehabilitován a promován na doktora filozofie, působil jako kulturní redaktor ve čtrnáctideníku Obroda, po jeho likvidaci pracoval několik týdnů jako technik vydavatelského družstva Logos, poté přešel do invalidního důchodu. Ve skupině s Václavem Havlem se podílel na disidentské činnosti.
   Autor téměř tří desítek knih, např. sbírky Kyvadlo duše, Kamenný erb, Světlo přichází ve tmě, Skrytá tvář české literatury nejen krásné, Sněhem zaváté vinobraní.
   Od roku 1940 publikoval v časopisech Jitro, Selka, Řád, Obroda, Katolické noviny a Akord, za jehož čtyřleté vedení obdržel roku 1992 publicistickou Cenu křepelek. Rytíř maltézského řádu, nositel Řádu T. G. Masaryka a Řádu sv. Cyrila a Metoděje.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou