Vydání: 2010/41 F. D. Merth, 5.10.2010, Autor: Karla Ladwigová

Cestovní hektičnost léta už odezněla, ale pouti si drží své celoroční pevné místo v kalendáři. Jaké asi byly ty kajícné, odpustkové, dálkové, zástupní a co lidem přinášely? Vydejme se na chvíli do dob zbožného putování s historičkou EVOU DOLEŽALOVOU.

Od jisté doby se motivací odvěkého lidského putování stalo také hledání „pravé cesty života“. Odkdy asi nabývaly pouti duchovního rozměru?

Počátek takových cest, tedy zbožné putování, souvisí v zásadě s počátkem kultury a civilizace vůbec. Nomádství, neustálé putování z místa na místo, je ovšem ještě mnohem starším jevem a může mít také duchovní rozměr. Příkladem může být biblický Abram, pozdější Abraham, který na Hospodinovo vyzvání odešel z místa, kde žil, a přestěhoval se do země kenaanské, dnešní Palestiny. Poutnictvím však rozumíme jev, kdy lidé trvale usazení se vydají na cestu s předem určeným cílem, na nějaké posvátné místo, a odtud se zase vrátí domů. Takové pouti jsou důležitým prvkem asi všech světových náboženství, protože každé má nějaká svatá nebo jinak významná místa. Pokud budeme hledat nejstarší stopy křesťanského poutnictví, můžeme jeho počátek položit už do 4. století.

Kdo a jak se v těch dobách vydával na pouť?

V podstatě se na ni mohl vydat každý, kdo byl schopen cestu vykonat a byl na to dostatečně vybaven. Víme, že to byli muži i ženy, a předpokládáme, že dálkové pouti podnikali spíš majetnější lidé, schopní uhradit náklady cesty. Vzhledem k tomu, že putování obnášelo značné riziko a bylo i časově náročné, dávali poutníci často před odjezdem do pořádku rodinné a majetkové záležitosti pro případ, že by se z cesty už nevrátili. Známe i obřady žehnání poutníkům nebo poutnické mošny a hole jako symbolů toho, kdo se vydal na zbožnou cestu; když například putoval do Svaté země a musel jednat s jinověrci (muslimy), potřeboval k tomu od papeže dispenzaci.

Na pouť se člověk vydával sám, ale i v organizovaném společenství (např. studenti jezuitských škol). Mělo to svá pravidla?

Vydat se na pouť vždy znamenalo dodržet určité podmínky. Pravidelné pouti se konaly ve výroční dny – významné svátky. K takovým dnům byl soustředěn celý duchovní život společnosti. U jednotlivců mohlo hrát důležitou roli mnoho dalších aspektů. Poutník se mohl pro cestu rozhodnout dobrovolně, z duchovních důvodů anebo pod tlakem osobní situace. Svou úlohu hrály i roční doba a práce, k níž byl dotyčný vázán. Známe příklady dlouho připravovaných poutí, zejména dálkové poutě do Svaté země apod., anebo cest podniknutých proto, že se v poutníkově životě přihodilo něco dramatického a on hledal pomoc a útěchu.

Pouti měly i motiv výchovný. Máme zaznamenány kajícné pouti uložené jako trest za zlý skutek.

Byly ukládány za těžký delikt, často kriminální čin, a někdy i za lehčí projevy kacířství. Takový člověk mohl dosáhnout rozhřešení pouze vykonáním pouti do některého z významných poutních center, jako byly například Řím, Santiago de Compostela nebo Svatá země. Někdy mohla být kajícnou poutí i účast na křížové výpravě. Teoreticky se člověk mohl z takové pouti vykoupit či svůj úkol přenést na někoho, kdo vykonal pouť zástupnou, anebo požádat u papežské kurie o zproštění povinnosti pouti. To však bylo spojeno se značnými výdaji nebo přímo s cestou ke kurii.

Jak vznikala poutní místa a kdy došlo k jejich největšímu rozkvětu?

Poutní místa byla buď přímo spojena se životem, dílem nebo smrtí Ježíše Krista, Panny Marie, apoštolů a dalších světců, nebo vznikala v souvislosti se zázrakem. Významná byla i ta, kde se uchovávaly vzácné relikvie (např. Cáchy, kde jsou uloženy roušky Panny Marie). Nejstarší a nejvýznamnější jsou místa v první skupině. Doklady o poutích do Svaté země se dochovaly od konce antiky až do současnosti. V hlavních poutních místech Palestiny se prolíná kultura a historie tří náboženství – judaismu, křesťanství a islámu. Od středověku se dochovaly zprávy o poutnících této trojí víry, přicházejících do Svaté země a vzájemně sledujících její prožívání a svá svatá místa. Kdy došlo k největšímu rozkvětu poutních míst, je otázka složitá, protože se nedochovalo dostatečné množství pramenů, které by se daly napříč staletími porovnávat. Proto se zdá, že největší rozkvět poutnictví přišel až v novověku, v době baroka. To ale může být jen dojem zkreslený právě množstvím a barvitostí zpráv dochovaných z novější doby. Rozhodně nelze podceňovat vliv a četnost poutních míst ve středověku i mít na zřeteli, že tehdy bylo cestování relativně nebezpečné a fyzicky i finančně náročné, kdežto v novověku bylo přece jen už mnohem civilizovanější a snadnější.

Ztratila někdy poutní místa svou přitažlivost a zanikla?

Jejich život podléhal řadě vlivů. Prvním a rozhodujícím byly politické a společenské okolnosti. Řada poutních míst zanikla kupříkladu během husitských a jiných válek. Některá byla zapomenuta, když tam pro různé obtíže přestali přicházet poutníci. Za zmínku stojí třeba poutní místa v českém pohraničí, součást duchovního života tamního převážně německého obyvatelstva; po jeho vysídlení byla zapomenuta a nově příchozí už je většinou nepřijali. Je snad zázrak, že ta místa dnes znovu ožívají a tamní věřící i původní rodáci bojují společně za jejich záchranu. Vezměme třeba severočeský Květnov u Chomutova nebo historicky významný Chlum Sv. Máří u Sokolova. Nejvýznamnější poutní místa v Čechách a na Moravě, jako Stará Boleslav, Velehrad, Svatý Hostýn nebo Svatá Hora u Příbrami, si však přes nepřízeň osudu zachovala v průběhu staletí svůj vliv. Jejich místo v náboženských, ale i kulturních a společenských dějinách je nepřehlédnutelné a dnes jsou vnímána jako symboly dějin českého státu.

Jaký vztah měla šlechta k poutním místům na svých pozemcích?

Obecně lze říct, že většina šlechticů je podporovala buď přímo finančně, nebo pro ně objednávala umělecká díla a nechala poutní místo vybavit odpustky pro ty, kdo lokalitu podpořili nebo vykonali pouť. Výrazně zasahovaly i společenské a politické události: reformace, resp. to, zda se k ní majitel panství připojil. Tím, že se zavrhlo učení o očistci a odpustcích, pozbyla pouť povahy zbožného skutku. Ta doba pouti nepodporovala, ale z historických pramenů víme, že stoupenci Jednoty bratrské putovali do Svaté země a bylo to pro ně důležité.

Zachovalo se mnoho poutních odznaků. Co pro poutníka znamenaly?

Jsou unikátním svědectvím o cílech poutí a poutnících. Byl to většinou kovový odlitek s očkem, který si poutník opatřil, když dosáhl cíle své cesty. Symbolicky zobrazoval poutní místo vyobrazením světce, relikvií nebo insigniemi. Připevňoval se na oděv a byl viditelným znakem smyslu putování, dokladem o vykonané pouti i symbolem chránícím na cestě a odlišujícím poutníka od ostatních cestovatelů. Dochovaly se nám odznaky z různých evropských míst – například svatojakubský symbol mušle je asi nejtypičtější, srozumitelný do dnešních dnů i laikům.

Návštěva některých poutních míst je dodnes spojena s odpustky, letos například „svatý rok“ v Santiagu de Compostela. Jak lze chápat pojem „odpustková pouť“?

Odpustky byly důležitým prvkem zbožného putování a měly křesťanovi přinést odpuštění časných trestů vykonáním pouti. Mohla být kajícná, spojená s vnitřním prožitkem, pokáním a dosažením smíření s Bohem i s lidmi.

Jak se pouti měnily s dobou?

V tom jsme odkázáni na dochované písemné a archeologické prameny. Patrně nejstaršími jsou zprávy o cestách do Svaté země z doby antiky. Z pramenů středověku máme spíš kusé zprávy, že někdo pouť vykonal nebo zažil událost, k níž na cestě došlo. Jsou dochovány i zprávy o dálkových poutích jednotlivců nebo malých skupin. Více vypovídají knihy zázraků vedené v jednotlivých lokalitách. Ze starší doby se jich dochovalo málo a vypovídají jen o poutnících, kteří došli milosti zázraku, nebo jsou to legendy o životě světců. V novověku se situace zlepšila, dochovala se řada pramenů deníkové povahy a výtvarná díla zachycující průběh slavností v poutním místě. Asi nejvýraznějším prvkem je vizuální složka zbožného putování. Největších rozměrů nabyla v době baroka, kdy pouti provázela řada spektakulárních aktivit (výpravná procesí, divadelní představení o životě světců apod.), jež měly duchovní prožitek umocňovat a trochu odváděly pozornost od původního významu poutí. Vyvíjel se také „druhý život poutních míst“ související s nárůstem potřeb poutníků. Nejprve bezprostředního zázemí (ubytování, stravování) a později přicházeli obchodníci a nabízeli předměty (lidé nosili dárky z pouti), což mělo s duchovním záměrem jen málo společného; mnozí to znají z vlastní zkušenosti, včetně těch houpaček a kolotočů.

Může se dnešní zájem o pouti vyrovnat oblibě v dobách minulých?

To souvisí s moderní společností, životním stylem a možnostmi. Středem zájmu obyvatelstva jsou teď i jiná poutní místa (např. muslimská) a jiná forma putování – masová turistika všeho druhu. Přesto nejsem k perspektivám křesťanských poutí skeptická. Asi se nedočkáme obnovy poutí ve smyslu barokních procesí. Putování dnešních mladých lidí se podobá cestám šlechticů v raném novověku; opět evokuje potřebu poznání a duchovní obnovy. A tak určité ochuzení viditelné složky poutí může přinést o to hlubší vnitřní prožitek.